Jak si lidé vybírají své partnery? Rozhoduje vzhled, osobnost, nebo něco jiného? Vědci v tom mají jasno
Když přijde řeč na přitažlivost, rádi si vyprávíme jednoduché příběhy. Že rozhoduje vzhled. Nebo naopak povaha. Že protiklady se přitahují. Jenže věda naznačuje něco méně filmového a o dost zajímavějšího – do výběru partnerů vstupuje směs fyzické přitažlivosti, osobní chemie, podobnosti, vlastních zkušeností i prostředí, ve kterém se vůbec můžeme s někým potkat.
Existuje věta, kterou lidé v různých obměnách opakují pořád dokola: „Nevím proč, prostě to tam bylo.“ Jenže právě to „tam bylo“ se psychologové snaží rozebrat už desítky let. A čím víc výzkumů přibývá, tím méně to vypadá, že si partnery vybíráme zcela nahodile. Kritická přehledová studie z roku 2023, která shrnuje hlavně západní literaturu o výběru dlouhodobých partnerů, připomíná, že mezi hlavní sledované faktory patří fyzická přitažlivost, socioekonomický status a podobnost.
Nejdřív oči, až potom všechno ostatní
Bylo by pokrytecké tvrdit, že vzhled nehraje roli. Hraje. A často větší, než si chceme přiznat. V úplném začátku seznamování je totiž vzhled první informace, kterou o druhém máme. Je rychlý, okamžitý a neptá se, jestli chceme být povrchní. Právě proto se fyzická atraktivita ve výzkumech opakovaně vrací jako jeden z nejsilnějších faktorů prvotního zájmu. Jde o klíčovou proměnnou, kterou lidé při volbě dlouhodobého partnera sledují.
Jenže první pohled není totéž co skutečné rozhodnutí. Abychom se rozhodli nakonec rozhodli pro to, jestli chceme někoho vidět znovu, nejsou podstatné jen jednotlivé „body“ za vzhled, ale také celkový dojem kompatibility a takzvané mate value, tedy to, jak hodnotného partnera v druhém člověku vnímáme. Tedy jde o to, že někdo může být velmi atraktivní, ale pokud vedle něj necítíme zvláštní druh pohody, lehkosti nebo zvědavosti, jiskra často dohoří rychleji, než vůbec stihne začít hořet.
To je ostatně důvod, proč tolik lidí zná situaci, kdy jim kamarádi ukazují fotku někoho „objektivně krásného“, a jim to sice dává rozumově smysl, ale uvnitř se nic nestane. Přitažlivost totiž není jen katalog obličejů a těl. Je to i způsob, jakým člověk vstoupí do prostoru, jak se směje, jak reaguje, jak se vedle něj cítíme. Vzhled tedy často otevře dveře, ale vůbec nezaručuje, že v té místnosti budeme chtít zůstat. To, co zvenčí vypadá jako „chemie“, bývá ve skutečnosti směsí prvního dojmu, pocitu kompatibility a dojmu, že druhý člověk do našeho života nějak zapadá.
Protiklady se možná nepřitahují tak často, jak si myslíme
Romantická kultura má protiklady ráda. Dobře se na ně dívá, dobře se o nich čte a ještě lépe fungují ve filmu. Tichý introvert a hlučný extrovert. Sofistikovaná žena a neřízená střela. Seriózní muž a někdo, kdo mu převrátí život naruby. Jenže data jsou v tomhle mnohem méně poetická. Česká přehledová studie o partnerské podobnosti připomíná, že se v párování výrazně častěji uplatňuje princip homogamie, tedy tendence vybírat si sobě podobné partnery. Týká se to socio-demografických, psychologických i fyzických charakteristik.
To zní na první dobrou trochu nudně, ale ve skutečnosti je v tom kus uklidňující pravdy. Často nehledáme někoho, kdo nás kompletně vyvede z rovnováhy, ale někoho, s kým se naše rovnováha dá sdílet. Podobnost totiž neznamená stejný účes, stejnou hudbu v playlistu a stejnou objednávku v kavárně. Může to být podobný vztah k penězům, podobná představa o intimitě, podobná rychlost, s jakou se otevíráme, nebo podobný typ humoru. To všechno jsou věci, které se na prvním rande nevyjmenují jako životopis, ale velmi rychle se projeví v tom, jestli je nám s někým dobře.
A ještě jedna zajímavá věc: podobnost nemusí být jen pocit. Studie o dlouhodobých partnerech připomínají, že páry si bývají podobné v celé řadě oblastí – od věku, vzdělání a životního stylu až po postoje nebo některé psychologické rysy. Výzkum publikovaný ve Scientific Reports dokonce uvádí, že dlouhodobí partneři si bývají podobní v mnoha znacích, ale zároveň zpochybňuje oblíbenou lidovou představu, že se lidé po letech soužití nutně „začnou podobat v obličeji“. Spíš to vypadá, že si často už na začátku vybíráme někoho, kdo nám je v určitém smyslu blízký.
Osobnost není bonus navíc. Často je to to, co rozhodne
V běžné řeči se často vytváří falešný souboj: vzhled versus osobnost. Jako by šlo o dvě soupeřící kategorie, z nichž jedna musí vyhrát. Jenže reálně se spíš navzájem přelévají. Někdo, kdo nás rozesměje, uklidní nebo zaujme způsobem uvažování, může během pár minut začít působit výrazně atraktivněji, než vypadal na první pohled. A přesně tady se ukazuje síla osobnosti – ne jako moralistní poučka, že „na vzhledu nezáleží“, ale jako faktor, který mění samotné prožívání přitažlivosti.
Jedním z nejzajímavějších prvků je humor. Studie o partnerských preferencích ukázala, že schopnost být vtipný a schopnost na humor dobře reagovat ovlivňují žádoucnost partnera, a to v krátkodobých i dlouhodobých vztazích. Do hry navíc vstupuje i fyzická atraktivita, takže opět nejde o jednoduché „buď, anebo“. Humor tedy není jen milý doplněk pro seznamovací profil. Ve skutečnosti může fungovat jako signál inteligence, sociální obratnosti, lehkosti nebo kompatibility. Smích velmi rychle ukazuje, jestli se dva lidé potkávají i v rytmu, ne jen ve vkusu.
Máme svůj typ. Jen si to ne vždycky rádi přiznáme
Snad každý někdy řekl, že „už vůbec nemá typ“. A pak se podívá na své bývalé partnery a zjistí, že tam přece jen existuje jistá stopa. Nemusí jít nutně o stejnou barvu vlasů nebo stejný styl oblékání. Typ může být způsob komunikace, druh energie, emoční dostupnost, míra dominance, citlivost nebo třeba zvláštní kombinace jemnosti a ironie. Studie o podobnosti mezi dlouhodobými partnery naznačuje, že lidé při volbě partnerů nejsou úplně náhodní a že zejména ženy volí dlouhodobé partnery v řadě charakteristik poměrně konzistentně.
To neznamená, že jsme odsouzeni opakovat jeden a ten samý scénář donekonečna. Znamená to spíš, že naše touhy mají určitou vnitřní logiku. Do výběru partnerů si neseme vlastní zkušenosti, představy o bezpečí, vztahové vzorce i to, co nás v minulosti zraňovalo nebo naopak léčilo. Proto někdy nehledáme člověka, který je „nejlepší na papíře“, ale člověka, který v nás aktivuje známý pocit. Někdy je to dobře. A někdy je právě tohle moment, kdy stojí za to se zastavit a položit si nepříjemnou, ale důležitou otázku: přitahuje mě opravdu tenhle člověk, nebo spíš to, co už důvěrně znám?
Láska není Excelová tabulka. Ale ani čistý chaos
Na celém tématu je nejhezčí právě to, že se vzpírá jednoduchým odpovědím. Nestačí říct, že rozhoduje vzhled. Nestačí ani morálně povýšeně prohlásit, že vzhled nehraje žádnou roli a všechno stojí na charakteru. Výzkumy spíš ukazují, že se v partnerství skládá několik vrstev najednou – první vizuální přitažlivost, pocit kompatibility, podobnost v důležitých oblastech, humor, sociální okolnosti i vlastní vztahová historie. Velká část dosavadní literatury vychází ze západních a často heteronormativních vzorků, takže ne všechno lze mechanicky přenášet na každého a na každou podobu vztahu.
Možná právě tohle je na celé věci nejvíc osvobozující. Nejsme povrchní, když si všimneme vzhledu. Nejsme naivní, když nás přitahuje humor nebo laskavost. A nejsme ani nudní, když si opakovaně vybíráme lidi, kteří nám jsou v něčem podobní. Výběr partnera není test morálky. Je to velmi lidská směs instinktu, zkušenosti, fantazie a potřeby blízkosti. A pokud někdo tvrdí, že přesně ví, proč ho přitahuje právě tenhle typ lidí, je dost možné, že si jen vypráví hezký příběh. Věda totiž naznačuje, že naše srdce bývá o něco méně spontánní a o dost chytřejší, než si rádi myslíme.
