Může být Bůh gay? Spíš queer, říkají teologové. A pro část věřících je to pořád nepřijatelná představa
Když se někdo zeptá, jestli je Bůh gay, většině lidí asi okamžitě naskočí dvě reakce. Buď pobavené pozvednutí obočí, nebo pohoršení. Už samotná otázka totiž zní jako něco, co by mohlo vzniknout spíš v internetové debatě než v seriózním přemýšlení o víře. Jenže právě v tom je její síla. Nutí totiž sáhnout na jednu z nejpevnějších představ, které západní kultura o Bohu má: že je mužský, jednoznačný, neměnný a že dohlíží na svět z velmi přehledně uspořádaného nebe.
Jenže jak upozorňují zahraniční texty věnující se queer teologii, tahle představa je do velké míry kulturní zvyk, ne nutně jediný možný výklad víry. Americký magazín U.S. Catholic připomíná, že v křesťanské teologii nejde o žádnou převratnou herezi, když někdo řekne, že Bůh není muž. Naopak cituje i názor, že Bůh „nemá gender“ a nelze ho zařadit ani jako čistě mužského, ani jako ženského. Stejný text zároveň ukazuje, jak hluboko se do náboženského jazyka propsala patriarchální kultura a jak silně pak obraz „Boha jako starého muže na trůnu“ ovlivňuje to, kdo se ve víře cítí vítaný a kdo naopak odstrčený.
Otázka tedy možná nestojí tak, zda je Bůh gay v dnešním běžném smyslu slova, ale spíš proč tolik lidí trvá na tom, že určitě gay není. A právě tady vstupuje do hry pojem „queer“ – ne jako nálepka sexuální orientace, ale jako způsob přemýšlení, který znejišťuje to, co jsme si zvykli pokládat za samozřejmé.
Queer teologie „rozporuje“ věci, které bývají vydávány za přirozené a neměnné, a ukazuje, že i naše obrazy Boha a spirituality jsou lidské konstrukce otevřené interpretaci. Nejde tedy jen o to přidat do kostela duhovou vlajku, ale o mnohem radikálnější gesto: připustit, že ani samotné mluvení o Bohu nemusí být tak spořádané, jak jsme se učili.
Když Bůh nezapadá do kolonky
Jedním z nejvýraznějších textů na toto téma je esej v The Christian Century, která jde rovnou k jádru věci: „Křesťanský Bůh je queer Bůh.“ Autorka Rachel Mann tu nevytahuje lacinou provokaci, ale míří k samotným základům křesťanské nauky. Připomíná totiž Trojici – tedy představu Boha, který je zároveň jeden i tři. A právě na tom ukazuje, jak „nepřehledná“, zvláštní a z běžné logiky vlastně vybočující je už sama ortodoxní teologie. Jinak řečeno: jestli se křesťanství po staletí hlásí k Bohu, který je současně jedním i trojím, pak už v samém středu víry existuje něco, co se vzpírá jednoduchým kategoriím.
V textu zaznívá i důležitá definice slova queer, které zde neznamená jen identitu, ale také akt „učinit věci podivnými“, narušit normy a zpochybnit škatulky, do nichž se lidé i jejich těla tak rádi skládají. V této logice je Bůh queer právě proto, že ho nelze zkrotit do úhledné heteronormativní představy. Queer teologie podle této linie nechce Boha zneuctít, ale naopak „osvobodit“ od příliš úzkých obrazů, které o něm vytvářely instituce a tradice. Zní to možná jako detail pro teologické semináře, ale ve skutečnosti je to velmi praktická otázka: kdo má právo vidět se v obrazu Boha a komu bylo po generace naznačováno, že do něj nezapadá.
Není muž. A možná to mění víc, než se zdá
Právě tady je text U.S. Catholic obzvlášť zajímavý, protože nepíše jen pro akademiky, ale přenáší celé téma do běžného života církve. Když opakuje, že „Bůh nemá gender“, neřeší pouze slovíčka. Ukazuje, jak jazyk o Bohu formuje i jazyk o lidech. Pokud je Bůh neustále popisován jen jako muž, autorita, otec a vládce, není těžké pochopit, proč se v takovém prostoru někteří věřící – ženy, queer lidé, trans lidé nebo kdokoli, kdo neodpovídá tradiční představě „správného“ člověka – cítí cizí. Text navíc připomíná, že křesťanská tradice kdysi pracovala i s mnohem odvážnějšími obrazy božství, včetně metafor mateřství nebo „duchovního lůna“. Až pozdější vývoj tyto motivy z velké části vytlačil.
To je možná na celé debatě nejzajímavější. Často se tváříme, že queer čtení víry je nějaký agresivní dovoz moderní doby, který má rozbít tisíciletou stabilitu. Jenže některé zahraniční texty naznačují přesný opak: že spíš znovu otevírá něco, co už v tradici bylo, ale bylo to později uhlazeno, zcivilněno a učesáno do podoby, která víc vyhovovala společenskému pořádku než tajemství samotné víry.
Proč je slovo „queer“ pro některé věřící tak dráždivé
Rachel Mann v The Christian Century přiznává, že výraz queer stále vyvolává v části křesťanského prostředí odpor. Pro některé proto, že jde o někdejší urážku, pro jiné proto, že mají potřebu chránit „důstojnost“ Boha před něčím, co vnímají jako příliš tělesné, neukázněné nebo politické. Jenže právě tento reflex je v queer teologii podezřelý. Proč máme potřebu Boha chránit před nejednoznačností? Proč tolik lpíme na tom, aby byl čitelný, spořádaný a bezpečný? A není nakonec tahle touha po pořádku spíš naší potřebou než vlastností božství?
Podobně uvažuje i letošní text Q Christian Fellowship, který sice nemá akademickou podobu, ale dobře ilustruje, jak se tato debata přelévá do komunitní spirituality. Tvrdí, že Bůh může být queer právě proto, že se vzpírá našemu hladu po jednoduchých odpovědích. Připomíná Boha jako tajemství, Trojici jako něco neuchopitelného a Krista jako bytost zároveň plně božskou i plně lidskou. To všechno jsou podle autorů motivy, které narušují binární logiku a ukazují, že křesťanská víra už ve svém středu obsahuje zkušenost paradoxu.
Je tedy Bůh gay?
Přísně vzato je ta otázka trochu nepřesná. A zároveň výborná. Nepřesná proto, že většina textů, o něž se tahle debata opírá, nemluví o Bohu jako o „gayovi“ ve smyslu identity. Mluví o Bohu jako o bytosti, která přesahuje gender, vzdoruje pevným definicím a rozrušuje normy, jež jsme dlouho pokládali za přirozené. A výborná je proto, že člověka vytrhne z automatismu a donutí přemýšlet, co si pod Bohem vlastně představuje.
V době, kdy se identita řeší téměř všude – v kultuře, vztazích, módě i politice – se ukazuje, že ani spiritualita nestojí mimo. Také ona je prostorem střetu o to, kdo smí být vidět, kdo je považován za normální a kdo se musí omlouvat za svou existenci. Pokud tedy otázka „Je Bůh gay?“ někoho zneklidňuje, možná to není známka její nevhodnosti. Možná je to důkaz, že míří přesně tam, kam má: do míst, kde si lidé nejvíc hlídají své jistoty.
