7 mýtů o asexuálech: Opravdu nechtějí sex, nebo je to úplně jinak?
Sexualita je v dnešní společnosti téměř všudypřítomná. V reklamě, filmech i běžných rozhovorech působí jako samozřejmá součást lidské zkušenosti. O to větší zmatek vyvolává, když se objeví lidé, kteří ji neprožívají tak, jak se očekává.
Asexualita bývá často vnímána jako „absence něčeho“ – jako prázdné místo tam, kde by měl být zájem o sex. Jenže právě tohle zjednodušení je jedním z největších mýtů. Jak ukazují zahraniční texty věnované tomuto tématu, asexualita není nedostatek, ale specifický způsob prožívání sexuality.
Základní definice je přitom překvapivě jednoduchá: jde o orientaci, při které člověk necítí sexuální přitažlivost k jiným lidem. Jenže tím vysvětlení teprve začíná.
Asexualita není „bez sexuality“
Jedním z nejčastějších omylů je představa, že asexuální lidé nemají žádnou sexualitu. Ve skutečnosti se ale asexualita řadí mezi sexuální orientace – podobně jako heterosexualita, homosexualita nebo bisexualita.
Rozdíl není v tom, že by sexualita „chyběla“, ale v tom, že není zaměřená na druhé lidi. To znamená, že asexuální člověk může mít hormonální reakce, může prožívat vzrušení nebo pracovat se svým tělem – jen necítí sexuální přitažlivost k ostatním.
Právě tohle rozlišení je pro mnoho lidí zásadní. V běžném uvažování totiž splývá přitažlivost, touha i samotné chování v jednu věc. Asexualita ale ukazuje, že tyto složky mohou fungovat odděleně.
Masturbace a sex? Pro někoho ano, pro jiného ne
S tím souvisí další rozšířený mýtus – že asexuální lidé „nedělají vůbec nic“. Jenže realita je mnohem různorodější.
Není neobvyklé, že asexuální lidé masturbují. Stejně tak existují lidé, kteří mají sex, a to z různých důvodů. Někdy jde o blízkost s partnerem, jindy o zvědavost nebo prostě o to, že samotný akt není pro daného člověka nepříjemný.
Zároveň ale existují i lidé, kteří o sex nemají zájem vůbec. A právě tahle variabilita ukazuje, že asexualita není jednotná zkušenost, ale spíš spektrum.
Není to volba ani „fáze“
Další mýtus, který se kolem asexuality často objevuje, je představa, že jde o rozhodnutí. Že si někdo „vybral“, že nebude mít sex.
Tato představa často vzniká proto, že si lidé pletou asexualitu s celibátem nebo abstinencí. Jenže zatímco celibát je vědomé rozhodnutí, často motivované náboženstvím nebo osobními hodnotami, asexualita není volba.
Není to ani důsledek špatné zkušenosti, ani „suché období“. Stejně jako si člověk nevybírá, jestli ho přitahují muži, ženy nebo obě pohlaví, nevybírá si ani to, že necítí přitažlivost k nikomu.
Asexualita není nemoc
Jedním z nejškodlivějších mýtů je představa, že asexualita je porucha nebo zdravotní problém. V minulosti byla nízká sexuální touha někdy automaticky spojována s diagnózami, jako je hypoaktivní porucha sexuální touhy.
Jenže zásadní rozdíl spočívá v tom, jak to člověk prožívá. Zatímco u těchto diagnóz je absence touhy zdrojem stresu nebo frustrace, u asexuality tomu tak být nemusí. Pro mnoho lidí jde o přirozený stav, který sami o sobě nevnímají jako problém.
To, že se někdo cítí „jiný“, často nesouvisí s jeho vlastním prožíváním, ale spíš s tlakem okolí, které očekává něco jiného.
Ne každý asexuál „nenávidí sex“
Další stereotyp říká, že asexuální lidé mají negativní vztah k sexu obecně. Jenže i tady je realita mnohem pestřejší.
Ano, někteří lidé mohou být z představy sexu nepříjemní nebo ji odmítat. Jiní k němu ale mají neutrální nebo dokonce pozitivní vztah, jen ho sami nevyhledávají. A to, že někdo necítí přitažlivost, neznamená, že má problém s tím, jak sexualitu prožívají ostatní.
Tahle nuance je důležitá i proto, že asexuální lidé bývají někdy vylučováni z debat o sexualitě, jako by se jich netýkaly. Přitom právě jejich zkušenost ukazuje, jak široké spektrum může sexualita mít.
Kolik jich vlastně je?
Asexualita bývá často vnímaná jako okrajový fenomén. Jenže odhady naznačují, že by se takto mohlo identifikovat přibližně jedno procento populace. To znamená desítky milionů lidí po celém světě.
Skutečné číslo může být ještě vyšší – mimo jiné proto, že mnoho lidí nemá pro svou zkušenost pojmenování nebo se necítí bezpečně ji sdílet. Nedostatek viditelnosti tak vytváří dojem, že jde o něco výjimečného, i když realita může být jiná.
„Jen jsi nepotkal toho pravého“?
Jedna z nejčastějších vět, kterou asexuální lidé slýchají, zní: „Ještě jsi nepotkal toho pravého.“ Na první pohled může působit nevinně, ve skutečnosti ale zpochybňuje samotnou existenci jejich orientace.
Podobný argument by u jiných orientací působil absurdně. Přesto se u asexuality objevuje překvapivě často. Ignoruje totiž fakt, že mnoho asexuálních lidí má za sebou vztahy, a někdy i velmi naplněné.
Zároveň posiluje představu, že sexualita je něco, co musí být „aktivované“ správným partnerem. A že bez ní je člověk neúplný.
Neexistuje „typický“ asexuál
Stejně jako u jiných orientací, ani u asexuality neexistuje jednotný obraz. Přesto kolem ní vznikají stereotypy – například že jde o uzavřené, sociálně neobratné lidi nebo že „tak prostě nevypadají“.
Realita je ale mnohem širší. Asexuální lidé mají různé životy, profese, vzhled i zkušenosti. Neexistuje žádný způsob, jak „vypadat asexuálně“. A právě to může být důvod, proč jsou tak často přehlíženi.
Co nám asexualita vlastně říká o sexualitě
Možná nejzajímavější na celé debatě není samotná asexualita, ale to, co odhaluje o společnosti. Ukazuje, jak silně máme zakořeněnou představu, že sexualita je univerzální zkušenost. Že vztahy bez sexu jsou méně hodnotné. A že touha je něco, co by měl prožívat každý.
Asexualita tyto představy nenápadně narušuje. Ne tím, že by nabízela „alternativu“, ale tím, že ukazuje, jak rozmanité může lidské prožívání být. A možná právě proto je pro mnoho lidí tak těžké ji pochopit, protože nás nutí přehodnotit něco, co jsme dlouho považovali za samozřejmé.
