„Kurňa, dyť já se vůbec nemám rád!“ Moment, který změnil úplně vše a stal se tak cílem mého dvouletého hledání sebe sama, vlastní hodnoty i sebelásky

12. 02. 2026, Maspalomas

Mám pocit, jako by mi to všechno seplo – jsem chlap, samec, a toto je má podstata, k níž se aktuálně vracím. Ukazuje se, že to, co bylo nutné zahojit, byl vnitřní zraněný muž, resp. zraněné vnitřní dítě, které utvářelo pokřivený obraz sebe sama uložený hluboko v nevědomí. Zde pramenila má nejistota ohledně sebe sama. Mám v sobě přítomnou silnou vnitřní ženu, nicméně neovládá mě, protože samec je mou podstatou. 

Vědomé setkání se ženským archetypem se v situaci, kdy nebyl zahojený vnitřní muž (dítě), jevilo jako plná identita – neexistovalo dostatečně pevné a sebejisté vědomí sebe sama jako samce, v jehož psýché existují oba principy – mužský i ten ženský. Nyní již vím, že oba principy potřebuji vyjadřovat a uspokojovat jejich přirozené tělesné i netělesné tužby, abych byl vnitřně v harmonickém stavu.

Nedokáži vyloučit, že se v budoucnu stanu někým jiným, než kým jsem nyní, protože do budoucnosti nevidím a současně si uvědomuji, že život je především o procesu sebepoznání, který trvá neustále. Vyloučit tedy nelze nic. Nyní jsem nicméně zcela v souladu se svým samčím principem a potvrzuje se mi to s každým dnem, kdy se mi daří kousek svého nitra zahojit. S čímž neodmyslitelně souvisí také zahojení vnitřní ženy, která ve mně existovala dlouho potlačená. 

Co se identity týče, je mi velmi blízká myšlenka, že možná žádnou nepotřebuji jako pevně ohraničený domov, ze kterého nemohu vylézt ven. K čemu je mi identita jako konstrukt, když se její pomocí pouze sám vnitřně svážu a uvrhnu se tím do vymezeného spektra projevů, které se tradičně pojí s tím, čemu říkáme muž, žena, gay, trans, lesba, queer a tak dále? Nemůžu být prostě člověkem, který se nějak prožívá bez ohledu na to, s jakými stereotypy jsou tyto pojmy spojené? V základu jsme hlavně lidi a v základu jsme každý originál. 

Pokud bychom se na společnost začali dívat ne jako na skupinu nepřátel, ale jako na skupinu lidí, z nichž mnoho v sobě nosí nezahojenou bolest, která se v mysli projevuje jako klam jménem nenávist (ať už k sobě nebo k jiným); pokud bychom jeden v druhém viděli lidskou bytost, která je svým okolím nějak podmíněná, v důsledku čehož pak trpí, možná bychom tím mohli začít léčit společnost sužovanou strachem podněcovaným autoritářskými silami. 

Před pár dny k mému srdci silně promluvil citát od Bad Bunnyho, který zazněl na konci jeho poločasového vystoupení během amerického Super Bowlu – to jediné, co je silnější než nenávist, je láska. 

Chtěl bych na něj navázat a vlastní žitou zkušeností dodat, že láska k lidem, a tedy hezký život, začíná u lásky k sobě. Přestat se trestat, zahojit vnitřní dítě a zbavit se tím potřeby vinit jiné za stav svého mentálního zdraví.

Pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí a nepřítel je politický nástroj. 

Detailní popis projektu Coming In
Foto: Jakub Starý

16. 02. 2026, Praha

Pohřeb mého starého já

17. 02. 2026, dopoledne, Praha

Dnes začíná rok Koně a já bych se tedy rád rozloučil se svým starým já. Uspořádal dnes něco jako pohřeb a nechal ho jít. Děkuji za vše, staré já, krásně jsi mě provázel životem a chránil jsi mě, už jsem z tebe ale vyrostl a je potřeba jít dál. 

Současně má mysl ukrutně trestá mé tělo – vždy při pomyšlení na to, že mám za sebou 17 let podnikání, jímž prospívám i jiným, a sám jsem na mizině. 

Při pomyšlení na skutečnost, že mám za sebou šest let práce na hudbě a na Spotify mám 8 posluchačů měsíčně. 

Při pomyšlení na skutečnost, že jsem si 10 let pracně budoval hnízdo, které teď opouštím a zbavuji se tak úplně všeho ze starého života. 

Při pomyšlení na to, že jsem ve 40 letech a po více než 20 letech tvrdé dřiny opět na začátku. Zatímco mí vrstevníci mají své kariéry, vztahy, zázemí... já nemám nic. A to jsem tolika lidem pomohl, tolik dveří pomohl otevřít, tolik toho změnil a pro tolik lidí byl zdrojem naděje i inspirace. Toto mě bolí hodně a stojí mě hodně úsilí a vnitřní práce naučit se tuto bolest pustit a věřit, že to vše mělo nějaký smysl. 

Neboť jsou chvíle, kdy je těžké věřit, že projít nejtěžším obdobím v mém životě k něčemu vedlo, když stále nic nevidím. 

Ale i když má víra občas kolísá, stále jdu dál. Nemám totiž nic jiného, o co bych se mohl opřít. Už to ale trvá tak dlouho :/// Už to bude 17 měsíců od doby, kdy jsem se rozhodl začít věřit v lepší zítřky a zatím přišel jen rozklad a ztráta téměř všeho. Často se cítím na konci sil. Bez energie, bez zájmu cokoliv dělat, tvořit, s někým jen mluvit. Jako kus chodícího masa. Pláč je skoro stejně tak častý jako vyprazdňování. 

Každým dnem čekám nějaký obrat a on stále nechce přijít. Přitom jsem udělal vše, co bylo v mých silách, aby k nějaké změně došlo – udržel jsem LUI za cenu zadlužení se, prošel jsem krizí identity, extrémně silnou bolestí, která mě málem zabila, vnitřně jsem se proměnil, odevzdal jsem vše – peníze, status, auto, van, hrdost, sebevědomí, byt... prostě vše! Proč se kua nic nemění??? A už zase brečím... TAK MOC MĚ TO KURVA BOLÍ!

Odpoledne

Fyzickou bolest způsobovala má mysl, která – zbavená schopnosti samu sebe kontrolovat – vytvářela scénáře, z nichž vycházel už jen pláč, a nic jiného. Ve finále už tak intenzivně, že nemohlo nastat nic jiného, než aby se ve mně konečně něco zlomilo. Aby se konečně projevil ten hluboce potlačený vnitřní hlas, který řekl „a dost, jsem dostatečný takový, jaký jsem.“ Přesně v tomto momentě mi došlo, že zde leží jádro mého problematického mentálního zdraví – v problému se sebehodnotou a sebevědomím. Hned následující myšlenkou bylo „kua, vždyť já se vůbec nemám rád!“ Načež se objevil extrémně silný pláč doprovázený stejně silným pocitem úlevy. Dojetím nad momentem překročení cílové rovinky jedné životní etapy a uvědoměním, že klíč k jejímu překročení skutečně nosíme každý/á ve svém srdci. 

Uvědoměním, že toto byl cíl celé této skoro dvouleté cesty – prožít ji a podat o ní výpověď. Jakožto člověk, jehož duše byla hluboce raněná a on si myslel, že tu bolest může schovat za pozlacenou, značkovou fasádu pracně budované „dokonalosti“. Nejenže jsem příšerně selhával, působil jsem si tím zároveň nevědomě mnoho bolesti. 

První moment mé cesty zpět k sobě sama nastal ve chvíli, kdy jsem díky upřímnému lidskému spojení s přírodou znovu zjistil, že něco jako bůh existuje, že je to 100% láskou, je to neustále s námi/v nás a že nás to neustále vede k větší lásce k nám samotným. Pokud ji necítíme – a myslím tím skutečně NECÍTÍME – je nám v životě konstantně připomínáno, že sebeláska je správný směr a na nás je, abychom zjistili, kde a proč si ji nedáváme. Toto následně sami před sebou upřímně pojmenovali a tím toto raněné místo zahojili. 

Pokud jde o mou identitu, chvíli jsem si myslel, že jsem trans. Nyní si to již nemyslím a dokonce bych i řekl, že má dočasná tendence upínat se k identitě trans ženy mohla být hnaná neschopností dát si dostatek lásky jakožto muži. Přičemž to, co pomohlo, bylo zahojit vnitřní raněné dítě. 

Vím, že je ve mně silně přítomná vnitřní žena a byť nic nevylučuji, protože do budoucnosti nevidím, nyní se mi to jeví tak, že jsem mužem, který prostě občas bude muset vyvenčit své ženské já. Ženskost je totiž krásná a dokud na ni budeme jako společnost nahlížet jako na podřazenou mužství, budou strádat všichni – muži ze snahy dostát představě člověka, který není jejich, a ženy ze sníženého potenciálu na seberealizaci a vlastní uplatnění ve světě, který jim náleží stejnou měrou jako mužům. 

---

Tento text je čtvrtou, finální částí širšího projektu Coming In, který mapuje téměř dvouletou cestu návratu k sobě sama a své vlastní podstatě vydavatele tohoto magazínu. Více informací k projektu naleznete na lui.cz/comingin