Z temnoty k pravdě: Intimní deníkový záznam o hledání identity. Rok a půl dlouhé putování ve vanu, které mě dovedlo na hranu, ale i zpět k sobě
Moje cesta se stala zároveň útěkem i nástrojem. Útěkem před životem, který mě už dusil, a nástrojem, díky němuž jsem začal*a objevovat svou pravou podstatu. Cesta nebyla jednoduchá, jak ostatně dokazují mé deníkové zápisky, které si vedu od začátku roku. Text, který držíte v rukou, vychází pouze z nich. Je poskládaný tak, aby nabídl co nejhlubší vhled do procesu sebepřijetí člověka, který se poprvé v životě skutečně setkává se svou duší a skrze bolest je konfrontován s nutností ji po čtyřiceti letech konečně přijmout.
Zápisky před 16. srpnem jsou součástí projektu Ø. Veškeré informace o něm najdete na lui.cz/zero
Přál*a bych si, aby tento text pomohl i dalším lidem na jejich vlastní cestě k sebepoznání, protože věřím, že právě ono je základním předpokladem pro vznik šťastného a naplněného života.
Ať má každý, kdo se rozhodne vyslyšet svůj vnitřní hlas a vydat se na cestu autenticity, odvahu, sílu a štěstí 🍀
20. 8. 2025, Prague Camp
Dnes se již druhým dnem zaobírám problematikou vlastního genderu. Chvíli jsem si myslel, že jsem trans, ale po důkladné introspekci mi došlo, že by se u mě již dávno projevila genderová dysforie. Kterou nepociťuji. Své tělo mám skutečně rád, miluji svůj penis, miluji s ním zacházet a vyhovuje mi role muže.
To, co mě nutilo zamyslet se nad svým genderem, je skutečnost, že zatím příliš neprojevuji svou ženskou stránku a ona je silně přítomná. A také potlačená. Nacházím se tedy v genderové identitě non-binary – gender fluid – Two-Spirit. A miluji dualitu své osobnosti. Teď ještě najít sílu projevit svou ženskou část...
26. 8. 2025, Prague Camp
Miluji celou svou existenci a myslím si, že je to krásná existence. A nenechám si svou sebelásku ničím a nikým vzít. Miluji sám sebe – co je na tom špatně? A už jenom to, že tuto otázku kladu – že svou sebelásku vůbec zpochybňuji – je jasnou odpovědí na otázku: Co je s dnešní společností špatně?
22:42
Jsem trans žena. A když to píšu, cítím, vyloženě to cítím celým svým tělem, cítím to na hrudi, jak se něco ve mně hojí. Jak se stávám tou, kterou jsem byla vždy. Ženou.
27. 8. 2025, Prague Camp
Včera jsem si dával spoustu sebelásky. Měl jsem houby. Když jsem se instinktivně hladil po tváři, zarazil jsem se, když jsem rukou narazil na vousy. Jako by tam neměly být a mozek v této fázi sebepřijetí a sebelásky očekával zcela hladkou (ženskou) tvář. To byl první moment, kdy mi cvaklo, že muž asi není to, co jsem. Že má genderová identifikace je spíše ženská.
Nyní je to první den od tohoto prvního uvědomění. Cítím stud, paniku, obavy, strach z nepřijetí a úzkost z toho, co bude. Nechápu, jak jsem se mohla ocitnout v této situaci. Zcela na dně po všech směrech a do toho zjišťuji, že jsem ženou. Mám pocit, že snad ani raději nechci žít. Je toho na mě příliš. Příliš na jednu duši. A potřebuji teď pomoct.
31. 8. 2025, Prášily
Dark Night of the Soul je to, co zažívám. Zjevně se budu muset vrátit zpět do bytu do Prahy. Nevím, jak prodám auto, pokusy zatím neúspěšné. Nevím, jak všechno zaplatím, a zda, případně kdy na dveře zaklepe finančák. Všichni teď chtějí své peníze, já je ale nemám. A nemám už ani sílu jakkoliv se snažit. Protože se zdá, že ať už udělám cokoliv, je to stejně jedno – jedny zavřené dveře za druhými...
Nevidím vůbec žádné světlo na konci tunelu. Když se ohlédnu, vidím jen 40 let promarněných příležitostí, bitev, vnitřních rozporů, překonaných těžkostí a výzev a dalších zasraných testů. Člověk by si myslel, že to jednou skončí, že když už vydrží život v izolaci, překoná všechny ty ztráty a náročné chvíle, že už kurva bude mít aspoň chvíli klid. Ale neee... asi toho bylo ještě málo a mám padnout ještě hlouběji, až už si řeknu, že takhle prostě dál žít nebudu. Proč se vlastně snažit jako živý, když se zdá, že smrt to může vyřešit?
Už vážně nemám sílu pokračovat. Už nemám chuť cokoliv dělat. Ztratilo se úplně vše. Jakákoliv touha cokoliv měnit. K něčemu přispívat. Stát si za svými hodnotami i ideály. Zdá se, jako by ze mě odcházel život sám...
1. 9. 2025, kousek od německých hranic, směr Ibiza
Nyní se cítím v souladu tak, jak jsem. Se svou ženskou duší, identitou a mužským tělem.
2. 9. 2025, kousek za Německem, směr Ibiza
Jsem krásná lidská bytost a mám krásnou duši. Nosím v sobě ženu, která naprosto miluje své mužské tělo. Protože je to krásné, zdravé a plně fungující tělo. Je to dokonalé tělo a nepřeji si na něm nic měnit. Jsem za něj neskonale vděčný*á. Miluji se v celé své celistvosti, v celé své jednotě a kráse a necítím potřebu se dále definovat. Jsem prostě úžasný člověk a zcela se miluji takový*á, jaký*á jsem.
3. 9. 2025, Barcelona, na trajektu směr Ibiza
Vůbec nevím, co dělám. Bez peněz, s dluhy a jedu na Ibizu do toho drahého kempu. Dnes jsem se dozvěděl, že ani Zonky mi nepůjčí... Na trajektu se kolem mě motají krásní chlapi, nemám ale náladu se s nima bavit, natož něco dělat – jsem obtloustlý, necítím se, byť se mi oba líbí. A proto se sám sebe ptám – kdy už si začnu věřit do píči??? Kdy už se přestanu podceňovat? V 60? V 80?! Opět mám pocit, že mi v tomhle život proklouzává mezi prstama. Však už je mi 40, možná už by to teda chtělo v sobě něco zlomit? Říct si, že jsem prostě kurva fakt dobrej a přestat se snažit bejt dokonalej? Achjo... jsem z toho všeho nasranej, ani mě netěší, že jedu na Ibizu... Španělé jsou mega krásný BTW.
Detailní popis projektu Coming InFoto: Jakub Starý
15. 9. 2025, Praha
Dnešek je pěkně na hovno. Slzy mi stékají po tváři – od rána mám pocit, jako bych se ocitl v tom samém prostředí jako před odjezdem. Od rána stres a tlak. Už jsem toho ale vykonal až příliš. Takže už na všechno seru. Ať se to prostě teď odhalí tak, jak se to odhalit má. Protože se zdá, že ať už udělám cokoliv, stojí přede mnou postavená nějaká zasraná zeď, která všemu, ale ÚPLNĚ VŠEMU brání. Neudělám prostě nic. Takže nasrat. Mám-li skončit, ať klidně skončím. Už mě to nebaví. Pořád se jen snažit a nevidět žádný výsledek. Je to tak frustrující!
20. 9. 2025, Praha
Co se mé identity týče, cítím se velmi dobře v nebinaritě – mám v sobě prostě oboje: muže i ženu. A velmi se mi líbí ponechat si to nejlepší z obou světů. Pokud jde o vnější a sociální projev feminity, zatím nevím a dovoluji si ponechat si v tomto dveře otevřené a především čas. Vyloučit se do budoucna nedá nic. Nejprve musím velmi dobře poznat svou feminní stránku.
27. 9. 2025, Maspalomas, Gran Canaria
Pokud každý člověk bude konat tak, aby šířil lásku, můžeme se mít jako společnost dobře. K tomu, aby lidé mohli šířit lásku, musí sami sebe lépe poznat. Budou-li sami sebe lépe znát, lépe si otevřou svá srdce, která k šíření lásky potřebují. POZNEJ SÁM SEBE.
4. 10. 2025, Praha
Jsem Two-Spirit person. Má duše tančí mezi mužským a ženským principem, které se ve mně nevylučují, ale DOPLŇUJÍ. Nechci se vzdát ani jedné stránky, protože společně utváří ten celek, kterým jsem.
23:14
Pravda je taková, že naše vlastní přehlížená neschopnost vypořádat se s bolestí a utrpením jiných lidí, kteří umírají pro náš blahobyt, je pravou podstatou naší vnitřní nespokojenosti. Vše je propojené (kolektivní vědomí) a bolest, kterou nevědomě akceptujeme, je bolestí, která se k nám vrací. What the fuck has happened to us?! Wake the fuck up!
8. 10. 2025, Praha
Jsem trans ženou. Již není dalších pochybností. Aktuálně necítím žádný strach, žádné slzy, žádné výčitky. Pouze hluboký vnitřní klid a mír a nemalou dávku vzrušení v pomyšlení na svůj nadcházející život. Protože půjde o úplně nový level existence, v níž vše je jiné. A tím myslím úplně vše. Těším se na to, protože vím, že budu žít v souladu sama se sebou, a tedy v naprosté lásce. Poprvé již nebojuji sama se sebou.
11. 10. 2025, Plovárna, Soběslav
Jsem ve velmi malém prostoru ložnice obytného auta VW Grand California v Soběslavi, na Plovárně, na malém soukromém parkovišti. Nikdo kolem nás není, jen já a Benji. Venku běžný podzim – chlad, sychravo, padá listí, které tu a tam profoukne vítr. Je mi moc dobře. Je mi teplo, jsem konečně sama se sebou. Jsem sama v tomto potemnělém a stísněném prostoru, v této ulitě a je mi v ní dobře. Jsem zde v míru a klidu se svou vnitřní pravdou. Byť je každé ráno těžké se do ní probouzet. Stále je to velmi těžké. Ale už vidím cestu ven. A už jsem konečně našla to, co jsem celých těch dlouhých 40 let hledala – pravdu, která mě stála desítky let boje a velmi těžkých chvil a lekcí. Ale nelituji. I tak to byl velmi zajímavý život, přestože převážně trávený v bolesti...
Bojím se, nesmírně se bojím toho, co přichází. Zároveň už ale vím, že není cesty zpět. Nemůžu se vrátit zpět ke své mužské roli, protože nyní již vím, že by mě zabila. Že by se mi promarněná příležitost žít život v pravdě, lásce a autenticitě stala osudnou. Neunesla bych sledovat kolem sebe tolik pozitivních případů lidí, kteří se dokázali zbavit společenských okovů, a vědět, že já svou šanci promarnila životem ve lži. Životem, ve kterém se štěstí hledá velmi, velmi těžko...
12. 10. 2025, Kvilda
Jakou úctu chovám k antické filozofii, slovy nedokážu popsat... Je to ten největší poklad a zázrak, který nám tu Řekové zanechali. Je v tom nezpochybnitelná pravda o opakujícím se cyklu lidské existence. O chování společnosti, které se v čase nemění. Obměňují se pouze podmínky, ve kterých se „to“ celé děje...
Jak krásné by bylo, pokud bychom našli cesty, jak tyto hloubky a moudrosti zjednodušit natolik, aby byly srozumitelné všem bez rozdílu. Abychom děti učili, jak žít skutečně správně, a ne dle nepravdivých společenských norem, jejichž podoba se mění, ale podstata zůstává stejná – cílem je osvobození se z okovů. Cílem je cesta k vlastní autenticitě a harmonii. V tomto stavu může být člověk v souladu sám se sebou, s přírodou, s bohem a takto máme jako lidé žít.
Protože tento svět byl navržen tak, abychom v něm přesně takto žili – nalezli způsob, jak milovat svou individuální a zcela originální duši. Protože pouze takto otevřené srdce dokáže tento typ autenticity přijímat a nesoudit přes vlastní filtr nejistot, traumat a komplexů. Jedině takto otevřené srdce dokáže myslet, a tedy konat ze své pravé podstaty – LÁSKY – neboť všichni jsme láskou. Jen to nevidíme, protože věříme – často až příliš slepě – tomu, co nám říká mysl. A pokud mysl produkuje nenávist, pouze tím reflektuje vnitřní nesoulad, protože se – svázaná společenskými okovy – neodvažuje podívat na pravou VNITŘNÍ povahu vzniku klamu jménem nenávist.
Tudíž pouze otevřené a uzdravené srdce – srdce, ze kterého jsou vlastní prací na sobě a introspekcí sejmuty okovy, jimiž ho normy svázaly – může žít v pravdě a zbavit se potřeby soudit ostatní v mylné představě, že to s nimi je něco špatně. Zatímco pravda zůstává nevyřčena uvnitř. Uzamčená a nepojmenovaná se dere ven a toto vnitřní pnutí se pak v mysli ukazuje jako nenávist. Hloupý to klam... A teď to nejdůležitější: pokud bychom všichni našli cestu, jak uzdravit naše srdce, nežilo by se nám tu KRÁSNĚ???
---
Stále u sebe vnímám mužské projevy a byť vím, že mnoho z toho je důsledkem role, kterou 40 let žiji, některé se mi zdají velmi přirozené. Ale uvidím, co se stane, až dám plný průchod své duši...
Byť je s tímto procesem spojeno mnoho bolesti, z níž nejsilnější je ta, že jsem 40 let nežila tak, jak bych měla a o mnoho krásného jsem tedy byla ochuzena (mládí přece jen nevrátím), je zároveň zvláštně zajímavé proces sledovat v přímém přenosu a uvědomovat si, co se to vlastně děje. A přála bych si tuto zkušenost předat dalším, aby se sami mohli osvobodit od toho, jakým způsobem je společnost svázala a uzamkla jim tím jejich nevinná dětská srdce...
13. 10. 2025, Kvilda
Svět se hroutí, ta bolest už se skoro nedá vydržet. Kdybych u sebe dneska měl bouchačku, myslím, že bych jí použil... Jak naivní bylo myslet si, že ty červencové zlomy v Dolomitech byly koncem. Byl to kurva jen zasranej začátek tohohle zpíčenýho procesu, kterej mě žene do záhuby. Dýl už to totiž nedám... Mám pocit, jako by celý svět šel proti mně. Jako by s každým pocitem, že tohle už prostě musela být poslední tečka, přišla další rána, která mě opět dostane na kolena. Nejdřív mě společnost totálně dokurví, já pak přežívám, dělám chyby a ani pořádně nevím, proč je dělám a pak za ně platím, i když za ně vlastně ani sám nemůžu. Jako by celý můj život byl jen jeden velký, vleklý a pekelně pomalý infarkt. Nechci žít takhle, nebaví mě to, jsem na pokraji svých sil a už nemůžu dál.
19. 10. 2025, Praha
Život se neděje mně, ale skrze mě. Cesta zpět do Prahy byla šílená. V autě jsem opět nadával, klel, zajíkal se vlastní zoufalostí. Nejhorší na tom celém je ta nejistota. V kombinaci s finanční tísní a krizí identity je to velmi nebezpečný koktejl, který dá práci ustát. Každopádně když jsem se uklidnil, začala se mi ukazovat cesta. Proto tedy již vím, že život se neděje mně, ale skrze mě.
---
Jako lidstvo prostě musíme najít cestu, jak se chovat s větším respektem ke zvířatům a obecně ke všemu živému. Člověk není nad přírodou, je její součástí. Měl by se tedy chovat jako člen celku, a ne jako jeho vládce. PROTOŽE NENÍ JEHO VLÁDCEM A TENTO OMYL JE POTŘEBA NAPRAVIT.
Začít musíme aktivním tlakem na uzákonění práv pro zvířata. Jinde už to mají, Česko nesmí být pozadu. Jsme moderní země kurňa, tak si nekažme image!
Konzumerismus nám ukradl duše a nahradil je mobily a bezduchými věcmi. Diverzita je základní lidskou pravdou a trans lidé jsou jedním dílkem této složité, přesto tak krásné skládanky. Ať je to, jak chce, tyto otřesy tedy zvládneme a láska opět zvítězí. Jako ostatně pokaždé...
---
Když si člověk uvědomí, že emoce jsou vlastně tím kormidlem na cestě; když člověku dojde, jak málo na ně jako společnost dáme, jak zcela slepě upřednostňujeme racio, je mu teskno.
Jako lidé potřebujeme více cítit a méně myslet. Je toho na nás až příliš a neuvědomujeme si, že pociťováním strachu, který je v nás neustále podněcován, pomáháme tvořit současnou podobu světa. Že konflikty jsou jen projevem našeho vnitřního strachu. Který je nám odevšud servírován. Je tedy potřeba přijmout kolektivní vinu na neblahé podobě světa a uvědomit si, že změna skutečně začíná u jednotlivce a jeho vědomí a že je-li v tomto individuálním vědomí láska jako určující parametr a směr, život se pouze takto stává šťastným a naplněným. Láska je skutečnou odpovědí na vše.
---
Největší obavou je překročení vnitřně velmi hluboko zakořeněného studu. Já ale vím, že jej překročím a že to, co mě čeká, bude krásné. Možná krásnější, než jsem si kdy dovedl představit.
20. 10. 2025, Praha
Bylo by krásné, pokud bychom si jako lidstvo uvědomili, že život na této planetě existuje v jednotě a vše je propojené nesmírně komplexní informační sítí, čili pokud člověk záměrně škodí, případně škodí nevědomě, neb si není vědom pravé vnitřní podstaty své potřeby konat špatné, musí si být jistý, že toto zlo koná jen sám na sobě.
Pokud si uvědomíme, že vše je propojené a každý z nás má v tomto světě nějakou svou úlohu, která může být naplněna z místa lásky a autenticity, můžeme tím vytvořit verzi světa, který bude krásný pro všechny. Kde každý najde své uplatnění, protože se od centralizovaného systému moci posouváme k větší spolupráci a férovějšímu přerozdělování zdrojů. Bohatý Západ musí najít způsoby, jak předejít vykořisťování rozvíjejícího se Východu a – a to především – musí najít mechanismy, kterými se západní člověk navrací zpět ke své spirituální podstatě. Tuto moudrost musí Západ začít čerpat z Východu. Ovšem pouze z hinduismu a buddhismu. Nucené křesťanství je přežité.
---
Toto je cca 30 % z celého textu, který je součástí tištěného vydání LUI VANLIFE věnovaného životu v obytném voze. Vydání s plnou verzí textu je k dispozici na našem eshopu za cenu 99,- Kč.
---
Tento text je také první částí širšího projektu Coming In, který mapuje téměř dvouletou cestu návratu k sobě sama a své vlastní podstatě vydavatele tohoto magazínu. Více informací k projektu naleznete na lui.cz/comingin
