Když muž potlačuje „ženskou“ část. Co o tom ví psychologie a k čemu to může vést

Co to vlastně ta “ženská stránka” u muže je

V populárním jazyce se tím často myslí vlastnosti jako schopnost cítit a pojmenovat emoce, empatie, jemnost, něha, otevřenost, zranitelnost, autenticita, potřeba blízkosti a péče (o sebe i druhé), kreativita, intuice, imaginace a jistě se najdou mnohé další významy, které tradičně spojujeme s něčím jako “ženství”.

Problém nevzniká tím, že muž je „mužný“. Problém vzniká tehdy, když je mužnost definovaná zákazem: "nesmíš být slabý, nesmíš potřebovat, nesmíš ukázat strach, nesmíš působit ‘žensky’." A tím pádem se člověk učí jednu část sebe úplně odříznout a zůstávat od ní odpojený. Někdy i celý život.

Tlak na maskulinitu jako měřitelný stres

Současná psychologie tenhle tlak již umí poměrně dobře měřit. Už v 80. letech vznikla škála Masculine Gender Role Stress (MGRS), která sleduje, v jakých situacích muži zažívají stres spojený s tradiční mužskou rolí. Například když mají projevit něhu, když se cítí „nedostateční“, když jsou „podřízení ženě“, nebo když selhávají v práci či v sexu.

Důležité je, že nejde o „slabost jednotlivce“, ale o sociální nastavení: některé situace jsou mužům kulturně vyhraničené jako ohrožení jejich vlastní hodnoty. A pak se není čemu divit, že se vyhýbají tomu, co by je mohlo v očích jiných „shodit“ nebo dokonce znehodnotit.

Křehké mužství Aneb proč se muži bojí působit „žensky“

Výzkumný směr zvaný precarious manhood (křehké/nejisté mužství) říká, že mužství je v mnoha kulturách vnímané jako status, který je potřeba si zasloužit a průběžně jej potvrzovat. Na rozdíl od ženství, které bývá vnímáno jako předem „dané“, mužství je často prezentované jako něco, o co může jeho nositel kdykoliv přijít, pokud jej průběžně svému okolí nedokazuje. 

A když je status ohrožený, muži někdy sahají po chování, které má jejich „mužnost“ znovu dokázat. V experimentech se například ukazuje, že při ohrožení mužské identity může růst tendence k agresivním projevům, jako je např. kulturně naučený „návrat do role“. 

Další práce ukazují, že ohrožení maskulinity může vyvolávat nepříjemné emoce (včetně studu a hněvu) a může snižovat empatii. 

Detailní popis projektu Coming In
Foto: Jakub Starý

Co se děje, když muž dlouhodobě potlačuje emoce

Jedním z nejčastějších projevů potlačených emocí u mužů je jejich snížená schopnost vyhledat pomoc/říct si o ni. Mnohé výzkumy potvrzují, že silná orientace na tradiční normy (spolehnutí pouze na sebe sama, emoční kontrola, tvrdost) souvisí s tím, že muži méně vyhledávají psychologickou pomoc, i když ji nutně potřebují. 

U depresí je to vidět asi nejvíce – muži často přicházejí až příliš pozdě, někdy až ve chvíli, kdy se problém přelije do vztahové krize, práce, závislostí nebo somatických potíží. Přehledová práce o maskulinitě a depresích popisuje, že tradiční normy mohou formovat nejen to, zda muž pomoc vyhledá, ale i to, jak vůbec depresi prožívá a popisuje. 

Dalším velmi častým projevem je potlačená schopnost prožívat nejen opravdové emoce, ale také sebe sama. Když se muž naučí, že „něha je nebezpečná“ a „slzy jsou ostuda“, často se naučí emoce přidusit a nedat jim průchod. Z krátkodobého hlediska to může fungovat jako strategie přežití, nicméně z dlouhodobého hlediska to bývá spojeno se zhoršenou regulací emocí, narůstajícím vnitřním tlakem a potížemi ve vztazích (intimita totiž vyžaduje především otevřenost k sobě sama). Souvislosti mezi maskulinními normami, emoční kompetencí a agresí popisuje například evropská studie publikovaná ve Frontiers in Psychology. 

V neposlední řadě je potřeba uvést také stud (za sebe sama), úzkosti a kompenzační chování, které může mít mnoho podob. Psycholog Joseph Pleck popsal tzv. Gender Role Strain Paradigm: samotné snažení splnit jakýsi soudobý "ideál“ může vytvářet chronický stres, protože “ideál" je často rigidní, nedosažitelný a pokud něco neodpouští, pak jsou to jakékoliv odchylky od něj.

Když muž cítí, že nesplňuje očekávání („nejsem dost chlap“), může zažívat tzv. discrepancy strain, což pak někdy kompenzuje chováním, které má znovu potvrdit status (dominance, riskování, agrese). Tenhle mechanismus je kompatibilní i s výzkumy křehkého mužství a experimenty o obnově „mužského statusu“. 

Co s tím? Integrace místo „přepólování“

Dobrou zprávou je, že cesta ven není o tom „být víc ženský“ nebo „míň mužský“. Je to o integraci, tedy schopnosti vrátit si zpátky ty části sebe, které byly “zakázané".

V praxi to často vypadá takhle: naučit se pojmenovat emoce (ne „něco je špatně“, ale „bojím se/stydím se/jsem smutný“), pracovat se studem (stud je často „strážce“ autenticity – chrání místo, kde jsme nejzranitelnější), odlišit identitu od role (role je naučená, zatímco jádro osobnosti je širší), vztahová odvaha: nebát se říct, co potřebuji, i když se bojím odmítnutí; vyhledat podporu (terapie, koučink, skupina, komunitní prostor).

Toxická maskulinita je real

V posledních letech se o mužské psychice mluví víc mimo jiné proto, že se ukazuje všem nám dobře známý starý paradox: muži byli učeni „vydržet“, ale za cenu toho, že často neumí včas říct „už nemůžu“. A potlačovaná citlivost se pak nevytratí. Jen si najde jiný kanál: hněv, cynismus, závislosti, workoholismus, promiskuita, únik do izolace nebo pocit prázdna.

Jestli má „ženská stránka“ u muže nějaký nejhlubší význam, pak je to možná tohle: kontakt s vlastním srdcem. Ne jako fráze, ale jako schopnost být živý. Což přesněji znamená cítit, prožívat, milovat, ztrácet, zkoušet znovu. A tím se postupně stávat celistvým.

---

Tento text je třetí částí širšího projektu Coming In, který mapuje téměř dvouletou cestu návratu k sobě sama a své vlastní podstatě vydavatele tohoto magazínu. Více informací k projektu naleznete na lui.cz/comingin