Zápisky z deníku: Gender je budoucnost, toxická maskulinita je real a bůh se nachází v každém z nás

Cítím se být mužem, který se nebojí své jemnosti a který v sobě má mnoho ženských kvalit. Propojuji v sobě mužské i ženské aspekty a vyhovuje mi se mezi nimi pohybovat a pobývat ve stavu existence, kdy spolu obě polarity spolupracují namísto toho, aby spolu bojovaly. 

Pokud je něco, co si z tohoto procesu sebepoznání odnáším, pak je to zkušeností podložené uvědomění, že gender je skutečně spektrum a toxická maskulinita je real jako prase. 

Neexistuje jen muž a žena. Existuje jen samec, jen samice a jen intersex (ať už je na tuto variaci nahlíženo jakkoliv). Muž a žena jsou pevně vymezené a skoro až archaické společenské kategorie, které ano – mohou většině lidí vyhovovat, aniž by kdy pocítili potřebu je zpochybňovat, určitě to ale neznamená, že gender je možné redukovat pouze na binární pohled muž/žena. Je to spíše muž – XXX... – žena. A pokud bychom na něj měli nahlížet podobně, jako nahlížíme na škálu sexuální orientace, kdy se ukazuje, že pouze menšina lidí je 100% hetero nebo 100% homo, pak bychom mohli uvést, že pouze menšina lidí se cítí jako 100% muž nebo 100% žena a většina se pohybuje spíše někde na spektru, byť možná často s velmi malými odchylkami od hraničních bodů. 

Možná, pokud bychom jako společnost začali akceptovat gender jako spektrum a rozšířili slovník tak, aby vznikla nová pojmenování vedle „muž“ a „žena“, s nimiž by se následně pojilo nové penzum projevů, významů a definic, ubylo by potřeby přistupovat k nevratným fyzickým změnám na jinak zdravém a fungujícím těle a tato krajní možnost nadále zůstane bez jakýchkoliv soudů zpřístupněna těm, kdo bez ní nedokáží prožívat život autenticky – binárním trans lidem. 

Pokud jde o toxickou maskulinitu, její existence je z mého pohledu nezpochybnitelná. Důležité je poznamenat, že ne každá maskulinita je toxická. Jsou muži, kteří jsou se svou maskulinitou zcela v pohodě a necítí potřebu vyvyšovat se nad ostatní nebo ubližovat slabším jenom proto, aby si falešně potvrdili něco, co jim nepatří – uměle vytvořenou kategorii, v níž se sami cítí sevření. Maskulinita bez potřeby ubližovat je zdravá. Maskulinita s potřebou říkat jiným, jak mají žít, je toxická. A to proto, že pokud tuto potřebu cítím – potřebu „napravovat“ jiné, aby se vešli do mé představy o „správném“, pak se v této uměle vytvořené představě sám nacházím, nevidím to, je mi to nepříjemné a nechci, aby mi jiní ukazovali, že je možné žít tak, jak já sám to nedokážu.

Proto myslím, že budoucnost skutečně přináší větší svobodu v definici i projevování genderu a že jazyk se brzy rozšíří o nové pojmy, které budou realitu kolem poznání genderu reflektovat. Proč? Protože to nabízí větší svobodu v prožívání lidského ducha, což vede k větší kolektivní pohodě, a tedy méně společenským problémům, tahanicím a pnutím. Dává to tedy smysl. 

A btw – proč vlastně jako lidé tvoříme a pomáháme reprodukovat systém, ze kterého se následně, jako dospělí jedinci, musíme hojit? 

02. 02. 2026, Praha

Bolest – emoční bolest –, kterou posledních sedm měsíců zažívám, se mi stala velkým učitelem. Naučila mne, jak hluboko zakořeněné a bolestivé mohou být rány, které v nás zanechávají nesprávně vyslovená slova a významy. Naučila mne, že bolest, kterou někomu způsobím, je bolestí, která se ke mně vrátí. Naučila mne, že člověk, který ne/vědomě způsobuje jiným bolest, je člověkem, který nosí spoustu nepojmenované bolesti v sobě. 

Naučila mne, že člověk nikdy není oddělený od celku a vše je propojené, vše spolu souvisí. Naučila mne více důvěřovat vlastnímu morálnímu kompasu (daimonion), který jsem začal jasněji vnímat až na úplném dně. Bez pádu na něj bych si nikdy nebyl schopný uvědomit svůj vlastní podíl na rozhodnutích, která k němu vedla. Bez pádu na dno bych nikdy nebyl schopný vidět (byť jen obrysy) pily, jíž jsem si sám pod sebou řezal větev. 

Velmi za tuto lekci děkuji – udělala ze mě lepšího člověka a pomohla mi vrátit se ke své pravé podstatě – hodný člověk s dobrým srdcem, které je otevřené pro všechny. Takový jsem se narodil a takový jsem býval, než jsem se naučil, že je se mnou něco špatně a tento pocit uložil jako bolest, která zrodila mé falešné ego. Pokud by ono nebylo v dubnu 2024 zastaveno rozhodnutím začít žít v obytném voze, myslím, že by se časem mohlo stát neprospěšným.

Jsem neskonale vděčný bohu, že mi umožnil tímto procesem projít a že mě nejen vedl, ale také držel nad vodou a ve zdraví. Byť bylo velmi bolestivé tím vším projít – ale znovu: bolest se mi stala učitelem a zcela jistě mi pomohla posunout se na novou úroveň vědomí, v níž nově dokáži lépe rozlišovat mezi dobrým a špatným a v níž pociťuji silnější touhu i potřebu postavit se za slabší. Byla to nesmírně zajímavá, cenná a přínosná zkušenost a ještě jednou za ni velmi, VELMI DĚKUJI :) 

Dnes je současně den, kdy se po dlouhé době a možná poprvé v životě cítím být zcela v souladu s bohem. Včerejší rituál léčení jako by ve mně skutečně něco uvolnil. Ráno se mi moc nechtělo pracovat, dal jsem si tedy volno. Jako akt lásky sama k sobě. Celý den jsem si velmi užil a velmi mě překvapilo, že jsem necítil žádný stres. Jako bych hluboko uvnitř cítil a věděl, že jdu-li v souladu s vyšší mocí, kráčím tak, jak mám. A myslím, že toto je to království nebeské, které popisuje Bible. Bůh je v každém z nás a jdeme-li ruku v ruce s ním (oním), nemůžeme jít špatně. Nemůžeme jít po cestě, na které by se nám dělo něco nepěkného. 

Jít s bohem podle mě znamená jít takový, jaký jsem. Ne takový, jaký si myslím, že jsem. Má mysl mi říká, že jsem vydavatel a že jsem mužem ve smyslu role, která mi byla přiřazena a která se pojí s mnoha společenskými očekáváními. Má mysl mi říká, že si mám myslet, že jsem někým – někým, jehož obrysy se stávají živnou půdou pro zrod falešného pocitu oddělení od celku a který až příliš snadno vede ke zcela mylnému přesvědčení o ztrátě odpovědnosti za vlastní chování. Ztotožňovat se s iluzorními obrazy toho, kým mám být – kým mi má mysl říká, že mám být – s sebou nese až příliš mnoho bolesti na to, abych tento nově získaný poznatek kdy znovu ignoroval. 

A jak tedy chápu toho, kým skutečně jsem? Jsem pouhým fragmentem vědomí (boha), které sebe samo zažívá v této individuální lidské podobě a které nikdy není odděleno od celku. „Mé“ lidské tělo mi umožňuje cítit, zažívat a uvědomovat si, že jsem ve hře a že pokud se v ní ztratím a příliš se ztotožním s něčím, co mi nikdy nepatřilo, nepatří a nikdy patřit nebude, bude mi opět bolestně připomenuto, kde je mé místo a že jsem pouhým nástrojem vesmíru. Jsem lidskou bytostí, která může samu sebe prožívat, ačkoliv nemá vůbec žádnou kontrolu nad tím, jak bude vypadat následující prožitek. 

Jsem tvůrce vysílající signály, jimiž skládám svůj život. Konečná podoba výsledku již ale není v mé moci, stejně tak prožitek, který z něj vychází. Proto je člověk vždy veden bohem a dokud si bude myslet, že není, bude narážet. 

Jít s bohem tedy znamená zcela se odevzdat procesu plynutí života, pustit kontrolu a konat takové činy, jimiž neprospívám pouze sám sobě, ale také celku. Myslím, že pouze tato cesta vede ke ztrátě stresu a ke kvalitnějšímu prožívání přítomného okamžiku.