„Gayové mi nevadí, ale nemusí to cpát všem.“ Jak se čeští homofobové na sociálních sítích tváří jako tolerantní

Stačí otevřít Facebook, Instagram nebo diskusi pod jakýmkoli článkem, kde se jen mihne duhová vlajka, Pride nebo zmínka o gayích. Dřív nebo později se tam objeví ona věta. Vypadá smířlivě, skoro přátelsky, často je napsaná s pocitem morální převahy:

„Gayové mi nevadí, ale…“

A pak to přijde. Ale nemusí to cpát všem. Ale proč to pořád řeší. Ale ať si to nechají doma. Ale kdy už budou mít heterosexuálové svůj Pride. Ale tihle jsou moc. Ale ty jsi jiný, ty jsi normální.

Je fascinující, jak často se tahle věta objevuje – a jak málo kdy znamená to, co slibuje. Protože ve skutečnosti nejde o toleranci. Jde o podmíněné přijetí. O souhlas, který platí jen do chvíle, než se někdo projeví víc, než je „únosné“.

„Gayové mi nevadí, ale ať to nikomu necpou“

Tohle je pravděpodobně nejrozšířenější argument vůbec. Objevuje se pod fotkami z Pride, pod coming outy, ale klidně i pod obyčejným snímkem dvou kluků, kteří se drží za ruce. Slovo cpát se v těchto debatách používá s až neuvěřitelnou lehkostí.

Jenže co to vlastně znamená?

Když se muž a žena políbí v reklamě, nikdo nemluví o propagandě heterosexuality. Když influencer sdílí fotku s přítelkyní, není to „vnucování životního stylu“. Když se řeší svatby, rodiny, děti, je to bráno jako neutrální obsah.

Homosexualita ale neutrální není – ne proto, že by byla kontroverzní, ale proto, že jsme ji jako společnost pořád ještě nezařadili mezi běžné lidské zkušenosti. A tak se z pouhé existence stává „téma“. A z tématu problém.

„A kdy bude hetero Pride?“

Otázka, která se vrací s železnou pravidelností, jako by šlo o geniální argument, který ještě nikoho nenapadl. Přitom stačí základní kontext.

Pride nevznikl jako oslava sexuální orientace. Vznikl jako reakce na útlak, kriminalizaci, násilí a dlouhodobé vytlačování queer lidí na okraj společnosti. Jako připomínka toho, že práva, která většina považuje za samozřejmá, nebyla a nejsou pro všechny dostupná automaticky.

Heterosexuálové nikdy nemuseli bojovat za to, aby jejich vztahy byly legální. Nikdy se nemuseli bát, že jim někdo upře právo na rodinu. Nikdy nebyli biti, vyhazováni z práce nebo vyštváváni z domova jen proto, koho milují.

Chtít „hetero Pride“ v zemi, kde většina drží všechna práva i symbolický prostor, je jako chtít pochod za práva většiny. Může to znít férově. Ale jen do chvíle, než se zamyslíme, kdo tady vlastně za co bojuje.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

„Mám kamarády gaye, ale jsou normální“

Tahle věta má fungovat jako důkaz otevřenosti. Jako ochranný štít proti obvinění z homofobie. Ve skutečnosti je to ale jedna z nejpřesnějších ukázek toho, jak vypadá podmíněná tolerance.

„Jsou v pohodě, protože nejsou vidět.“
„Jsou v pohodě, protože se chovají normálně.“
„Jsou v pohodě, protože mě nijak nevyrušují.“

Jenže co přesně znamená „normální“? Většinou to znamená nenápadný, maskulinní, přizpůsobený většině. Takový gay, který nijak nenarušuje představu světa, jak má vypadat.

Jakmile je někdo výraznější, hlasitější, queer, zábavnější nebo prostě jen jiný, tolerance se rychle vyčerpá. A ukáže se, že nešlo o přijetí, ale o toleranci výměnou za neviditelnost.

„Ty jsi ten v pohodě gay, ne jak ta bu*na“

Na první pohled kompliment. Ve skutečnosti velmi jasná hierarchie. Existují „ti správní“ a „ti druzí“. Ti, co si respekt zaslouží, a ti, co si za posměch nebo odpor vlastně tak trochu můžou sami.

Zženštilí gayové, drag queens, trans lidé nebo ti, kteří se odmítají schovat, jsou v tomhle systému vždycky problém. Přitom právě oni historicky nesli největší tíhu odporu, násilí a výsměchu. A často jsou to právě oni, kdo posouval společnost dál - ne ti, kteří se dokázali bez problémů přizpůsobit.

Nevadí vám, ale jen pokud…

Když se na tyhle věty podíváme pohromadě, vyjde z nich jednoduchý vzorec. Gayové „nevadí“, pokud:

• nejsou příliš vidět

• nejsou příliš slyšet

• nejsou příliš jiní

• nezpochybňují normu

• a ideálně se chovají tak, aby si toleranci zasloužili

Jenže lidská důstojnost není odměna za dobré chování. A přijetí nezačíná větou „mně to nevadí“. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme řešit, jestli někdo „nepřehání“, a začneme se ptát, proč nám jeho existence připadá jako problém.

Možná pak zjistíme, že to slavné „ale“ vlastně není vůbec o gayích, ale o hranicích naší vlastní tolerance.