Věříte, že se protiklady přitahují? Možná jste jen podlehli pohádce od Disneyho, říkají psychologové
Pokud jste vyrůstali na pohádkách od Disneyho, nejspíš jste si z nich odnesli i jednu z nejtrvalejších romantických představ: že ideální vztah vzniká mezi dvěma protiklady. Kráska a zvíře, Ariel a princ Erik, Popelka a princ, který žije v úplně jiném světě než ona – všechny tyto příběhy nám vštěpují, že láska překonává rozdíly. A že někde tam venku existuje někdo, kdo doplní všechno, co nám chybí.
Jenže realita je podstatně méně pohádková. A podle vědy i méně dramatická.
Mýtus o přitažlivých protikladech
Myšlenka, že se protiklady přitahují, se stala jedním z největších klišé nejen v romantických filmech, ale i v našem přemýšlení o vztazích. Studie přitom opakovaně ukazují, že většina lidí ve skutečnosti přitahuje ty, kteří se jim podobají – a to nejen vzhledem, ale i hodnotami, postoji nebo životním stylem.
Psycholog Donn Byrne už v 60. letech ukázal, že čím více se s někým shodujeme v názorech, tím sympatičtější nám připadá. Ve svém dnes už klasickém experimentu, známém jako „technika fantomového cizince“, zjistil, že lidé se spontánně cítí přitahováni k těm, kdo sdílejí podobné postoje – ať už k politice, náboženství nebo třeba používání jaderných zbraní.
Byrne to vysvětlil jednoduše: většina z nás potřebuje mít konzistentní, logický pohled na svět. Když s námi někdo souhlasí, potvrzuje naši realitu. Když nesouhlasí, vyvolává v nás nejistotu, napětí a někdy i hněv. A to je, upřímně řečeno, málo sexy.
Stejní přitahují stejné
Následné výzkumy tento efekt jen potvrdily. Ukázalo se, že nejen postoje, ale i sociální a demografické podobnosti hrají klíčovou roli. Lidé na seznamkách například častěji kontaktují ty, kdo mají podobné vzdělání, věk nebo kulturní zázemí.
Ještě silnější je ale spojení mezi podobností osobnosti a přitažlivostí. Nedávná studie, která analyzovala digitální stopy více než 45 000 lidí – tedy lajky, jazyk i chování na sociálních sítích – zjistila, že přátelství i romantické vztahy vznikají častěji mezi těmi, kteří sdílejí podobné osobnostní rysy.
Psychologové proto mluví o tzv. efektu podobnosti, který označují za jedno z nejlépe prokázaných zjištění v sociální psychologii. Jinými slovy: protiklady se nepřitahují. Nebo aspoň ne natolik, aby to mělo významnou váhu ve vztazích.
A co doplňování?
Už v 50. letech přišel sociolog Robert Francis Winch s opačnou teorií: tvrdil, že lidé hledají partnery, kteří je doplňují – tedy že asertivního přitahuje submisivní, extroverta introvert a naopak. Tahle myšlenka je dodnes lákavá, ale vědecké důkazy ji spíš vyvracejí.
Studie dlouhodobě ukazují, že páry bývají podobné nejen názory, ale i osobností. Rozdíly, které nás zpočátku mohou fascinovat, často v reálném životě způsobují napětí. Z filmové dynamiky se pak stává každodenní nesoulad.
Příliš mnoho podobnosti? I to může být problém
Neznamená to ale, že bychom měli hledat své identické dvojče. Psycholog Arthur Aron upozorňuje, že vztah neslouží jen k potvrzování sebe sama, ale i k osobnímu růstu. Partner, který je nám podobný, nám sice poskytuje pocit bezpečí a porozumění, ale ten, kdo se v něčem liší, nás může inspirovat, rozvíjet a rozšiřovat naše obzory.
Klíč je tedy v rovnováze: hledat člověka, který sdílí naše základní hodnoty a pohled na svět, ale zároveň přináší něco nového – výzvu, inspiraci, jiný úhel pohledu.
A možná i trochu té jiskry, kterou si s Disneyovkami spojujeme.
Vztah jako zrcadlo i příležitost
V praxi to znamená jediné: zázračná přitažlivost mezi protiklady je spíš romantický konstrukt než realita. Pokud hledáte partnera, vyplatí se dívat se po těch, kdo vám rozumí, sdílejí váš humor, hodnoty i způsob života. Ale také po těch, s nimiž se můžete učit růst – ne se měnit, ale vzájemně se rozvíjet.
Láska tak není o hledání svého opaku, ale o hledání svého zrcadla – jen s trochou jiného rámu.