„Jsem puntičkář – a nesnáším se za to.“ Jak proměníte úzkostný perfekcionismus na svoji superschopnost?
Když být „dost dobrý“ nestačí
Kdo se vám vybaví, když se řekne „perfekcionista“? Představíte si kamarádku-umělkyni, která na každé kafe dorazí v dokonale sladěné kombinaci make-upu, outfitu a doplňků? Kolegu-detailistu, jehož jste si oblíbili, protože zásadně odevzdává bezchybné reporty a vymazlené prezentace? Nebo spíš libovolného people-pleasera, který se stydí za svoji nedokonalost, a tak podává heroické výkony, aby ze sebe setřásl „syndrom podvodníka” a zalíbil se všem okolo?
Ryze negativní rys? Ne tak docela
Mnozí z nás si zafixovali obraz perfekcionisty jako jedince s nízkým sebevědomím, který si ani při sebelepších výsledcích a výkonech nepřipadá „dost dobrý“, a proto se za každou nedokonalost cítí provinile – má výčitky svědomí, nadává si, leckdy se pak do budoucna ještě více podceňuje (a ještě úzkostněji se snaží o dokonalost).
Perfekcionismus, tedy osobnostní rys, ke kterému patří vysoké nároky, hnané silnou touhou po dokonalosti, se ve společnosti často skloňuje jako dispozice, se kterou je třeba bojovat. Důvod? Předpokládá se, že puntičkáři usilují o bezchybnost v rámci takzvaného maladaptivního chování, jež člověku přináší víc škody než užitku – dlouhodobě mu totiž brání, aby se adaptoval na některé každodenní situace.
Loňský výzkum, který vedl William T. Burkitt z britské University of Lincoln, ale znovu připomíná, že bychom perfekcionismu křivdili, kdybychom na něj hleděli pouze jako na zlozvyk. Snaha o excelenci má totiž i své pozitivní aspekty – a nemusí automaticky jít ruku v ruce s pocity méněcennosti a s hrůzou z neúspěchu.
Žene vás úsilí, nebo strach?
Psychologové na jedné straně popisují perfekcionistické obavy – tedy negativní myšlenky, které mají neblahý vliv na naši produktivitu, protože znějí jako parodie na řeč motivačního kouče. Připomínají nám minulá selhání, čímž posilují náš strach z neúspěchu. Svádí nás na scestí prokrastinace. Nutí nás ztrácet spoustu času při plnění relativně nepodstatných úkolů. A v neposlední řadě přiživují niterné pochyby o našich vlastních schopnostech – což může mít ošklivý sebenaplňující efekt. (Jak pravil Henry Ford: „Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“) Podle serveru Psychology Today byla letos v červenci zveřejněna metaanalýza perfekcionismu, která tvrdí, že „perfekcionismus vede k čím dál menším přínosům pro výkon“.
Na druhé straně ale existují i perfekcionistické snahy – tedy vysoké standardy, které nám pomáhají, abychom zůstali soustředění, udrželi si motivaci i tah na branku, a tím pádem ze sebe vydali to nejlepší. Ne nadarmo se v rozhovorech „přiznává“ k perfekcionismu každá druhá umělecká či sportovní star. Aby však perfekcionistické snahy pracovaly v náš prospěch (a nenechaly se ubít perfekcionistickými obavami – ano, člověk může zažívat oboje, podle odborníků je to docela častý scénář), potřebujete k nim přimíchat ještě dvě důležité ingredience: laskavost k sobě samému a mentální flexibilitu. Takže: jak tohle know-how uvést do praxe, aby se z perfekcionismu stala vaše superschopnost, a ne každodenní přítěž a brzda?
Dejte si pauzu (a trénink)
Kdykoli se přistihnete, že jste začali nějakou nepodstatnou chybku zveličovat, a zaplaví vás pocit, že se blíží katastrofa, kvůli které vás kolegové přestanou vás mít rádi – zastavte se. Pauza vám pomůže v tom, abyste si uvědomili, co za krutopřísné myšlenky vám letí hlavou – a do jaké míry odpovídají realitě. Osoby, které trpí perfekcionistickými obavami, často pohání zoufalá snaha vyhnout se chybám za každou cenu. To je ale pro omylné lidské bytosti dost nerealistická meta, která navíc může bránit růstu a procesu učení, kde mají „fuck-upy“ své důležité místo.
Zdroj: Giphy
Strategii „hlavně nesmím udělat žádnou chybu“ se tedy vyplatí vyměnit za přístup, ve kterém chyby berete víc „sportovně“ – jako trénink. Pokud něco zkazíte, utěšte sami sebe tím, že jde o příležitost nacvičit si, jak vlastní kiksy lépe ustát, jak se jimi nenechat úplně zdeptat a vykolejit. Bude to příjemné? Asi jako kardio workout, na kterém jste se ocitli poprvé v životě. Nejspíš se zapotíte – ale když k sobě budete laskaví a připomenete si, že tohle mentální fitness děláte proto, aby pro vás nedokonalost do budoucna nebyla takový strašák a nedávala vám tolik zabrat, účinky se dostaví. A mimochodem – ani v akceptování vlastních omylů a poklesků nemusíte být dokonalí. Level „dost dobří“ bude tak akorát!
