Mužská osamělost pod drobnohledem. Epidemie, nebo starý známý problém?
Osamělost není jen subjektivní dojem, jde o sociální a psychologický jev, který má prokazatelné dopady na duševní i fyzické zdraví. Podle průzkumu výzkumného centra Pew uvádí 16 procent mužů, že se cítí osaměle „vždy“ nebo „většinu času“. Podobně odpovědělo 15 procent žen. Rozdíl je však v tom, jak s těmito pocity jednotlivá pohlaví zacházejí.
Muži jsou totiž od dětství často vedeni k potlačování emocí, k sebeovládání a k nezávislosti. Slzy, zranitelnost nebo žádost o pomoc se v tradičním modelu mužství považují za slabost. Není tak divu, že právě muži bývají v dospělosti častěji bez blízkých přátel a méně sdílejí své vnitřní prožívání – i v partnerských vztazích.
Osamělost v digitální době
Významnou roli v této dynamice hrají i sociální sítě a online prostředí. Mladí muži, kteří se cítí ztraceni v rychle se měnícím světě, hledají smysl a oporu tam, kde je jim naservírována jednoduchá odpověď: v takzvané manosféře – online komunitách, které staví muže do opozice vůči ženám, feminizmu nebo jinakosti. Taková místa sice poskytují dočasný pocit sounáležitosti, ale zároveň posilují toxické stereotypy, které osamělost dále prohlubují.
To vše se odehrává ve světě, kde se některé skupiny žen historicky posouvají vpřed – v akademické sféře, na trhu práce i v kultuře. Pro muže, kteří byli zvyklí vnímat svou společenskou pozici jako samozřejmé privilegium, to může znamenat ztrátu jistoty, identity i směru.
Epidemie, nebo kulturní diagnóza?
Mluvit o „epidemii“ mužské osamělosti tak může být zavádějící. Tento jazyk sice pomáhá problému přisoudit vážnost a zdánlivou objektivitu, ale zároveň vytváří dichotomii: ti, kdo trpí, a ti, kdo „za to můžou“. V reálném životě jsou však hranice rozmazané a vzorce osamělosti komplexní.
Například statistiky sebevražd ukazují, že muži si berou život častěji než ženy, dlouhodobě, i napříč kulturami. Neznamená to ale, že by ženy netrpěly, studie z posledních let ukazují výrazný nárůst pokusů o sebevraždu mezi dospívajícími dívkami. Osamělost tak nelze redukovat na jedno pohlaví, a už vůbec ne na jednoduché vysvětlení.
Co tedy s tím?
Když se mužská osamělost stane karikaturou, výsměchem, útokem nebo nálepkou, nepomáhá to nikomu. Nejde o to zlehčovat genderově podmíněné násilí, zneužívání moci nebo misogynii, které mnozí muži reprezentují. Ale zároveň je třeba rozlišovat mezi těmi, kdo systém tvoří, a těmi, kdo v něm jen tápou, podobně jako ženy, queer lidé nebo další marginalizované skupiny.
Změna, která má být skutečně funkční, musí být systémová, a vyžaduje zapojení všech. Osamělost není slabost. Je to varovný signál. A je nejvyšší čas se přestat tvářit, že ho u některých lidí neslyšíme jen proto, že jejich pohlaví nebo společenská pozice budí dojem samozřejmé síly.
