„Aplikace jsou nemilosrdné. Pokud nemáš perfektní fotky, jako bys nebyl,“ říká Daniel, podle něhož je osamělost v queer komunitě častější, než se o ní mluví
Studie provedená v Německu mezi téměř sedmi tisíci dospělými ukazuje, že osoby identifikující se jako LGBTIA čelí výrazně vyšší míře sociální i emocionální osamělosti. Zatímco u cis-heterosexuálních osob zažívá emocionální osamělost 21 procent dotázaných, mezi queer lidmi je to více jak třetina. V případě sociální osamělosti se rozdíl pohybuje mezi 24 procenty a 32 procenty.
Za čísly se však skrývají osobní příběhy – často tiché, nezachycené algoritmy ani statistickými vzorky. Právě ty přinášejí hlubší porozumění tomu, proč samota pro queer lidi není jen fází mezi dvěma vztahy, ale někdy také strukturálním stavem, z něhož není snadná cesta ven.
Daniel: „Připadám si jako pozorovatel, ne jako účastník.“
Danielovi je 33 let, pracuje v kreativní branži a žije v Praze. Identifikuje se jako gay, coming out si odbyl ještě během studia na univerzitě. „Dneska je kolem mě vlastně všechno v pořádku. Mám práci, která mě baví, pár přátel, občas si zajdu na víno, na výstavu. A přesto mě večer často přepadne pocit, že nežiju svůj život, jen ho sleduju z povzdálí,“ přiznává.
Jeho zkušenost s partnerskými vztahy je omezená. „Měl jsem pár pokusů, něco trvalo dva týdny, něco čtyři měsíce, ale nikdy to nepřerostlo v opravdové partnerství. Připadám si, jako bych neustále narážel na nějakou neviditelnou bariéru,“ popisuje.
Jedním z důvodů může být, že queer komunita – přestože je často vnímána jako soudržná a přátelská – někdy klade na jednotlivce vysoké nároky. „Aplikace jsou kruté. Když nemáš dokonalé fotky, tělo nebo alespoň vtip v popisku, neexistuješ. A když máš, jsi zas podezřelý, že to celé jen hraješ,“ říká Daniel. „Není to o tom, že bych nechtěl s někým být. Jen nevím, jak se k někomu přiblížit,“ dodává.
Podle výše uvedené studie má pouze 40 procent LGBTIA osob stabilní partnerský vztah. U heterosexuálních lidí je to téměř dvojnásobek – 72 procent. Navíc jen 27 procent queer respondentů má pravidelný týdenní kontakt s členy rodiny, zatímco u cis-heterosexuálních lidí je to 45 procent. Tato absence opěrných vztahů vytváří strukturální podmínky pro hlubší pocity izolace.
Marek: „Můžu být mezi lidmi a stejně se cítit osaměle.“
Marek je 28letý barista. Identifikuje se jako heterosexuální muž. Na první pohled působí extrovertně – má rád společnost, baví ho hudba, festivaly a víkendové večery s přáteli. Přesto i on mluví o osamělosti.
„Jsem často mezi lidmi. Ale někdy se přistihnu, že s nimi mluvím, směju se, piju pivo – a uvnitř jako by tam nic nebylo. Prázdno. Nejspíš bych to nikdy neřekl nahlas, protože u nás chlapů se to nenosí,“ přiznává.
Jeho samota má jiný charakter než ta Danielova. Nepramení z vyloučení, ale z nedostatku skutečné blízkosti. „Mám mámu, tátu, občas se vídáme. Ale že bych měl někoho, s kým si můžu doopravdy povídat, bejt zranitelnej… to asi nemám. A myslím, že nejsem jedinej.“
Osamělost jako zdravotní riziko
Chronická osamělost není jen subjektivní nepohoda. Podle výzkumů zvyšuje riziko vzniku deprese, úzkostných poruch, kardiovaskulárních problémů i předčasného úmrtí. A queer lidé jí podle studie čelí až dvakrát častěji než jejich heterosexuální vrstevníci.
Přesto zdravotnický personál často sexuální orientaci pacientů nezohledňuje. Výzkumníci doporučují, aby byla identita a sociální síť pacienta součástí běžného screeningu duševního zdraví. Nejde totiž jen o symptomy, ale i o jejich kontext.
Cesta ven? Nejen osobní zodpovědnost
Výzva, kterou osamělost představuje, není jen individuální. Pokud téměř každý třetí queer člověk zažívá hlubokou emocionální izolaci, jde o společenský i zdravotní problém. Řešení tak musí zahrnovat i systémové kroky – od dostupné terapie přes komunitní aktivity až po přístupnější kulturu mezilidských vztahů.
Jak říká Daniel: „Někdy si říkám, že je se mnou něco špatně. Ale pak si vzpomenu, kolik lidí kolem mě to cítí stejně. Jen o tom nikdo nemluví.“
