Češi se spoléhají na terapii tváří v tvář. Hledají v ní blízkost, jistotu a prostor pro skutečné sebepoznání
„Terapeutický vztah se buduje především prostřednictvím neverbální komunikace – jemných gest, výrazů v očích, způsobu dýchání či držení těla. Osobní přítomnost také vytváří intimnější a bezpečnější prostor, kde se klienti cítí svobodnější otevřít svá nejhlubší témata,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz.
I když pandemie covidu-19 přinesla nárůst online sezení, Češi se postupně vrátili k osobní formě terapie. Potvrzují to i interní data platformy. Zároveň ale vyvstává otázka: jak vlastně terapeuta najít?
Zhruba každý druhý Čech podle průzkumu netuší, jak kvalifikovaného terapeuta rozpoznat. Základním vodítkem může být vzdělání – ideálně vysokoškolské v oboru psychologie, psychiatrie nebo sociální práce – a také absolvovaný psychoterapeutický výcvik. Vedle formálních kritérií ale sehrává klíčovou roli osobní kompatibilita. „Nejdůležitější je osobnost terapeuta a to, aby vám lidsky sednul,“ říká psycholožka Julie Janošíková.
„Lidé chtějí osobní terapie výrazně více než online sezení. Snažíme se proto pokrýt celé Česko. Na druhé straně je zase mnoho terapeutů, kteří hledají komunitu a zázemí pro svou praxi,“ dodává spoluzakladatelka portálu Jana Pavlíčková.
Nejčastěji řešíme vztahy, úzkosti i smysl života
Terapie u nás již dávno není tabu. Témata, která klienti na sezeních otevírají, přitom odrážejí současné společenské klima – nejčastěji jde o vztahové problémy (61 %), úzkosti (60 %) a stres (53 %). Výrazněji než dřív se ale do popředí dostávají i otázky identity a sebereflexe, zejména u mladých dospělých.
Generace Z, často označovaná jako „sněhové vločky“, přináší do terapeutických místností i hypersenzitivitu (26 %) a existenciální nejistotu. Tato témata přitom odrážejí nejen výzvy rané dospělosti, ale i celospolečenské napětí.
Terapie tak funguje nejen jako nástroj řešení akutních problémů, ale i jako prostor pro sebepoznání. Třetina lidí ji vnímá jako cestu k osobnímu rozvoji.
Stigma ustupuje, ale obavy zůstávají
Povědomí o významu duševní hygieny roste – za známku selhání považuje terapii už jen 7 procent Čechů. Přesto někteří váhají, zda jim vůbec může pomoci. Nejčastější pochybnosti se týkají efektivity (35 %) a schopnosti terapeuta klienta skutečně pochopit (32 %). „Efektivitu terapie lze objektivně hodnotit pomocí dotazníků, které se vyplňují na začátku, během a na konci terapie. Sledují konkrétní zlepšení v číslech,“ popisuje Pavel Pařízek.
A pokud se klient s terapeutem necítí komfortně? Odborníci doporučují dát vztahu šanci během prvních několika sezení – a pokud to nefunguje, bez výčitek vyhledat někoho jiného. „Dát tomu zhruba pět sezení a pokud se v terapii necítíte dobře, terapeuta klidně změnit,“ radí Julie Janošíková.
Terapie jako vědomá investice
Otázka financí je stále bariérou, zejména kvůli nejasnostem ohledně cen. Průměrně Češi ročně za terapie utratí osmi tisíc korun, přičemž nejvíce investují lidé ve věku 26 až 45 let – kolem 11 tisíc korun ročně. Přesto je pro pětinu populace terapie vědomou investicí do duševní pohody, nikoli zbytečným výdajem.
Psychoterapie tak postupně získává v české společnosti pevné místo. Její popularita roste nejen díky větší dostupnosti, ale i díky změně postojů veřejnosti. Ať už se jedná o queer mladé lidi, kteří řeší svou identitu, nebo dospělé klienty hledající rovnováhu mezi prací a osobním životem, osobní kontakt s terapeutem pro ně zůstává klíčovým opěrným bodem.
