Červen je měsícem mužského zdraví. V Česku si ale tři muži denně sáhnou na život
Zatímco osvěta kolem ženského zdraví se posunula mílovými kroky kupředu, muži jsou v prevenci a podpoře stále upozadění. Tradiční role „silného pohlaví“, které problémy neřeší a city si nechává pro sebe, se podepisuje na statistikách. A ty jsou v Česku alarmující.
Podle Souhrnné zprávy o sebevražedném jednání a prevenci v České republice z roku 2022 a 2023 v Česku míra sebevražed zůstává jedním z nejvážnějších, a přesto často přehlížených problémů veřejného zdraví – zejména pokud jde o muže.
V roce 2022 bylo v Česku evidováno celkem 1 302 sebevražd, což znamená v průměru 3,5 případu denně. Z toho více než 1000 případů připadlo na muže. Každý den tak v naší zemi spáchají sebevraždu téměř tři muži – a jen necelý jeden případ se týká žen. Poměr mužských a ženských sebevražd je alarmující: na jednu ženu připadají téměř čtyři muži (3,96). Standardizovaná míra sebevražednosti v Česku činí 11,6 na 100 000 obyvatel, což je nad průměrem Evropské unie (10,2).
Česká republika se tak řadí na 15. místo z 33 zemí EU. Nejde přitom jen o suchá čísla – sebevražda je příčinou smrti u 1,68 procenta všech úmrtí mužů, u žen jde o méně než půl procenta. Nejohroženější skupinou jsou dlouhodobě muži nad 70 let, ale zdaleka neplatí, že by šlo pouze o seniory. Věková skupina 15–29 let je na tom tragicky – sebevražda je u nich příčinou každého čtvrtého úmrtí.
Velké riziko představuje i období těsně po propuštění z psychiatrické hospitalizace – do 61 dnů po propuštění zemřelo v roce 2022 celkem 102 lidí, z toho 65 mužů. Více než polovina lidí hospitalizovaných kvůli sebepoškozování přitom nedostane do měsíce po propuštění žádnou ambulantní péči. K tomu všemu roste i počet úmrtí s nejasným úmyslem, které mohou ve skutečnosti skrývat další případy sebevražd. Nejčastějším důvodem kontaktu s Linkou bezpečí v roce 2023 byla právě sebevražedná krize – tvořila téměř pětinu všech kontaktů (19,3 %).
A znepokojující jsou i data z výzkumu duševního zdraví školáků v Ústeckém kraji – téměř třetina žáků druhého stupně a středních škol někdy vážně uvažovala o sebevraždě. Přibývá případů úmyslných otrav a věk těchto osob se snižuje, především u dívek. Tahle čísla nekřičí – tiše volají o pozornost. A právě proto je tak důležité vnímat mužské duševní zdraví jako prioritu.
Tato čísla nejsou jen statistiky. Jsou tichým důkazem, že empatie vůči mužům selhává – v systému, ve společnosti, často i v běžné konverzaci. Mluvit o tom, že se cítím mizerně, vyhledat psychologa, nebo jen říct „potřebuju pomoc“, zůstává pro spoustu mužů tabu. A právě to chce kampaň Měsíce mužského zdraví změnit.
Empatie gap – jak se mezeře v porozumění mužským problémům říká – zahrnuje nejen nedostatek porozumění, ale i péče a financování. O mužské zdraví se zkrátka zajímáme méně. Méně kampaní, méně prevence, méně podpory. Výsledek? Pozdní diagnózy, vyhoření a deprese, které mohou skončit tragicky.
Letos se proto organizace po celém světě snaží posílit osvětu i systémovou podporu. Výzvy #WearBlue, workshopy o duševní pohodě, screeningy na pracovištích nebo diskuze o maskulinitě bez nánosů stereotypů – to vše má za cíl jediné: vytvořit prostor, kde je v pořádku být mužem a přitom se necítit vždycky silný.
Co s tím můžeme udělat jako jednotlivci? Můžeme se ptát. Naslouchat. Všímat si. Přestat očekávat, že muž musí všechno zvládnout sám. Můžeme podporovat organizace, které se mužskému zdraví věnují, sdílet jejich obsah, mluvit o svých zkušenostech. A můžeme jít příkladem – třeba tím, že si konečně zajdeme na preventivní prohlídku, nebo se přihlásíme na terapii.
