„Dvakrát jsem se vrátila z práce, abych zkontrolovala sporák.“ Kristýna bojuje s OCD, které jí ovládá život
„Někdy mi připadá, jako by se moje hlava zasekla v nekonečné smyčce. Vstanu, jdu do koupelny, třikrát si umyju ruce, pak se vrátím do postele, protože si nejsem jistá, jestli jsem si je umyla pořádně,“ popisuje Kristýna jeden z mnoha momentů, kdy nad ní porucha přebírá kontrolu.
Čistota, kontrola, klid?
OCD se projevuje opakujícími se vtíravými myšlenkami (obsesemi), které v člověku vyvolávají silnou úzkost. Tu se pak snaží mírnit opakovanými rituály (kompulzemi), které mohou působit jako nelogické, ale danému jedinci dávají alespoň krátkodobý pocit úlevy.
„Nejvíc mě děsí představa, že způsobím někomu neštěstí. Že kvůli mně někde něco vybuchne, nebo že nechám otevřený kohoutek a vytopím sousedy. Jsou to věci, které bych normálně měla pod kontrolou, ale mozek mi prostě říká: zkontroluj to znovu,“ říká Kristýna.
Její denní rutina často zahrnuje desítky kontrol – jestli je zamčeno, jestli je vypnutý sporák, jestli je zavřená lednice, jestli opravdu zamkla dveře od bytu.
„Jednou jsem byla už v autobusu na cestě do práce a vrátila jsem se. Ne jednou, ale dvakrát. Kolegové si mysleli, že jsem zaspala.“
Život s OCD: statistiky a stigma
Podle Americké psychiatrické asociace postihuje OCD přibližně 1–3 % populace. První příznaky se často objevují už v dětství nebo adolescenci, u žen bývá nástup častější v mladší dospělosti.
Studie publikovaná v Journal of Anxiety Disorders v roce 2020 ukazuje, že lidé s OCD mají výrazně sníženou kvalitu života a často trpí i dalšími poruchami – například depresí nebo úzkostnými poruchami.
„Nejhorší není samotné OCD, ale to, že se za něj stydím. Lidi si myslí, že jsem blázen. Že jsem hysterická. Ale já nechci být taková. Já jen chci mít klid v hlavě,“ svěřuje se Kristýna.
Terapie, která bolí
Kristýna zkoušela několik psychoterapeutů, ale až kombinace kognitivně-behaviorální terapie (KBT) a medikace jí začala postupně pomáhat. Klíčovým nástrojem se stala expozice a prevence rituálů (ERP) – metoda, kdy se pacient záměrně vystavuje své úzkosti, ale nesmí provést úlevový rituál.
„Je to jako skočit do vody, i když neumíte plavat. Třeba mi terapeut řekne, abych nezamkla dveře. A já pak celý den myslím jen na to, co se stane. Ale právě tím se učím, že svět se nezhroutí, i když neudělám to, co mi říká OCD.“
Léčba však není rychlá. Kristýna dochází na terapii už dva roky.
„Mám dny, kdy si připadám normální. Ale pak přijde den, kdy je to všechno zpátky. Už vím, že to není moje vina. Jen mám nemoc. A s tou se učím žít.“
Přijmout a mluvit
Kristýna dnes o své nemoci mluví otevřeně – se svou rodinou, se svými blízkými i na podpoře pro lidi s úzkostnými poruchami.
„Když jsem poprvé slyšela, že jiní mají podobné myšlenky, brečela jsem. Ne protože bych byla smutná, ale protože jsem se necítila sama.“
Na otázku, co by vzkázala lidem, kteří si něčím podobným procházejí, odpovídá bez přemýšlení:
„Nebojte se říct si o pomoc. OCD je nemoc. A dá se s ní žít, i když vás to teď děsí.“
