Svobodnější život? „Práce je nutné zlo, únava norma a výplata výkupné,“ tlumočí koučka, s čím k ní přicházejí „zacyklení“ lidé
Markéto, do jaké míry ještě narážíš na mylnou představu, že koučové lidem „radí“, jak žít? Roste už mezi běžnou populací povědomí o tom, jak koučovací setkání probíhá?
Ano, tato mylná představa stále přetrvává – a není to náhoda. Pod nálepku „kouč“ se dnes stále schovává kdekdo – influenceři, mentoři, poradci, různé esotericky či manažersky laděné směry… A lidé se pak v té změti přirozeně ztrácejí. Někdy mají dojem, že se koučink rovná instantní moudrosti nebo práci s hlubokými traumaty. Ani jedno však není pravda.
Koučink není terapie a kouč není samozvaný guru ani poradce, který přichází s hotovými návody na život. Ve skutečnosti je role kouče zcela odlišná. Koučink není o poskytování rad, ale o vytváření prostoru, ve kterém klient může objevovat své vlastní řešení a cesty k němu. Kouč klade otázky, naslouchá a podporuje klienta v jeho vlastním procesu sebepoznání a rozhodování. Koučink je velmi praktický a současně hluboký nástroj, který člověka vrací k vlastní odpovědnosti, svobodě a možnostem.
Mnoho let v rámci AKOR® vedeš kurzy takzvaného NLP koučinku. Neurolingvistické programování pracuje s předpokladem, že když se zacyklíme v módu „nejde, nemohu“, můžeme se zbytečně zaměřovat na problém – a nikoli na jeho řešení. Setkáváš se u klientů s tím, že ani nevěří, že je možné dospět do fáze „work-life balance“? Tedy že trochu rezignovali a už ani nedoufají, že by se jim třeba mohla poštěstit práce, která by je neubíjela?
Ano, setkávám. Vlastně čím dál častěji. Mnoho lidí k nám dnes přichází s tím, že „rezignovali“, a příliš nevěří v pozitivní změnu. Věří, že svět kolem je divně nastavený, že se ze zajetých kolejí moc nedá „vystoupit“. Práce je pro ně nutné zlo, únava něco jako norma, výplata výkupné a víkend jediný prostor pro svobodný život a radost. A přitom hluboko uvnitř cítí a bezpečně ví, že to tak být nemá. Koučink a NLP jim dávají nástroje, jak tuhle tichou vnitřní jistotu znovu slyšet a vzít vážně. A jak ji přetavit v konkrétní kroky.
Většina z nás se už v dětství naučila velmi dobře popisovat, co nám vadí, co nechceme. Co je problém. Co nás štve. Ale málokdy si dáme čas a prostor opravdu promyslet – co chci místo toho? Jak chci, aby vypadal můj den? Moje práce? Moje vztahy? A právě z těchto úvah se rodí změna.
Co bys doporučila vyzkoušet lidem, které neurolingvistické programování zajímá, ale nejdřív by si rádi na něčem „malém“ ověřili, že vážně funguje?
Místo čtení teorie rovnou otestujte toto: vzpomeňte si na větu, kterou si v hlavě často opakujete, když se vám něco nedaří. Například: „Tohle stejně nezvládnu.“ Nebo: „Nejsem dost dobrý/dobrá.“
A teď si představte, že tu větu říká hlas Barta Simpsona. Nebo ji zpívejte jako komickou operu. Přidejte k tomu třeba tančícího slona na pozadí. Najednou poselství této věty vyznívá… jinak. A i když se vám to může zdát legrační, právě jste se dotkli jednoho ze základních principů NLP: když změníme způsob, jak danou myšlenku pro sebe prezentujeme – tón, obraz, rytmus nebo kulisy – mění se i naše reakce na ni.
Tohle je samozřejmě jen malá ukázka. Síla inovovaného (vědecké kritice podrobeného) NLP není v „kouzelných tricích“, ale v kombinaci ověřených principů s hlubokou prací na sobě – a hlavně v individuálním přístupu. Každý z nás má jinou mapu světa. Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. A právě proto v AKOR® stavíme všechny programy tak, aby byly co nejvíc praktické, ale zároveň umožnily každému najít si svou vlastní cestu – nejen techniky, ale i způsob, jak s nimi pracovat, kdy je použít a jak je propojit.
Ve výcviku na kouče osobního rozvoje, který jsem u tebe před lety absolvovala, jsi nám často říkala, že každý je „největším expertem sám na sebe“. Do jaké míry může být člověk sám sobě koučem?
Věřím, že každý z nás má schopnost stát se do určité míry svým vlastním koučem. Klíčem je naučit se přesměrovávat svou pozornost od toho, co nechceme, k tomu, co chceme místo toho. Právě v tomto posunu se často skrývá řešení mnoha našich životních výzev. Čím dál víc lidí k nám dnes přichází do výcviku ne proto, aby se stali profesionálními kouči, ale protože chtějí přenést tyto dovednosti do svého života. Pro sebe. A to je za mě ta největší odměna. Když koučink a NLP přestává být „něco zvenku“ a stává se přirozenou součástí toho, jak si lze zvědomovat a ulehčovat život.
Několikaměsíční působení ve výcvikové skupině, kde se nic nepředstírá, neposuzuje, ale pouze se naslouchá, kde si lidé dovolí být skutečně spolu, bez masek a přetvářky, je nesmírně osvobozující a inspirující. Jedna z nejčastějších zpětných vazeb, kterou zde slýchám, je: „Dělím svůj život na před výcvikem a po něm.“ Ne protože by výcvik sám o sobě něco magicky opravil. Ale protože vytvořil prostor, kde bylo možné se znovu potkat s tím, co je osobně důležité – a uvěřit, že to má váhu.
Nicméně je důležité uvědomit si, že všichni máme své „slepé skvrny“ – oblasti, které sami nejsme schopni zcela vidět či pochopit. V takových případech je role externího kouče nenahraditelná. Díky jeho nezávislé pozici můžeme získat nové perspektivy a objevit řešení, která by nám jinak zůstávala skryta.
Platí i v rámci sebekoučinku pravidlo, že koučovací techniky účinkují pouze na lidi, kteří netrpí duševním onemocněním, s výjimkou úzkostí? Nebo sama na sebe můžu nějaké postupy aplikovat – a doplnit tím například psychoterapii?
Koučink – ať už vedený profesionálem, nebo v podobě sebekoučinku – není náhradou za psychoterapii, psychiatrickou léčbu ani odborné poradenství. To je důležité si hned na začátku říct. Dobře vyškolení koučové jsou vedeni k tomu, aby rozpoznali hranice své kompetence. Pokud se objeví téma, které přesahuje rámec koučinku, je jejich povinností klienta podpořit v tom, aby vyhledal vhodnější typ pomoci. Zároveň však platí, že koučink může být v některých případech velmi dobrým doplňkem – třeba právě ke zmíněné psychoterapii. Může přinést nové vhledy, posílit motivaci ke změně a podpořit každodenní návyky nebo vědomější přístup k sobě.
V případě úzkosti může být koučink velmi podpůrný – je však třeba rozlišovat mezi běžnou lidskou úzkostí, například z nejistoty nebo změny, a úzkostnou poruchou, která patří do rukou odborníků. Dnes k nám často přicházejí lidé, kteří zažívají stres, tlak a pocity zahlcení. A pro jejich život je velice přínosný výsledný efekt koučinku – práce s pozorností, hodnotami a malými, ale smysluplnými kroky.
Máš nějakou oblíbenou koučovací nebo NLP techniku, kterou používáš sama na sebe, když procházíš náročnějším obdobím?
Koučovací přístup pro mě dnes už není jen metodou, ale způsobem, jak se lze dívat na svět. V náročnějších obdobích se ke mně opakovaně vrací jedno klíčové uvědomění: že problému není potřeba dávat tolik pozornosti. Mnohem více mi pomáhá zaměřit se na to, co chci místo toho, co nechci. Jak bych se chtěla cítit. Jak to má vypadat. Jak bych jednala, kdyby už to bylo vyřešené. Tohle jednoduché přesměrování pozornosti mi často samo o sobě přinese nečekanou úlevu, vhled, inspiraci – a z ní se rodí řešení.
Pokud jde o konkrétní NLP techniky, mám moc ráda kotvení. Je to způsob, jak vědomě na základě podmíněného reflexu vytvořit „spouštěč“ pozitivního stavu, ke kterému se pak můžu kdykoliv a kdekoliv vrátit, třeba jednoduchým gestem – u mě je to spojení palce a ukazováčku. Je až fascinující, jak se tělo a mysl dokážou naučit reagovat.
A pak jsou tu ty úplně nejjednodušší věci, které však bezpečně zafungují právě tehdy, když je člověku ouvej – například změna postoje těla a potom několikrát nádech nosem a hlasitý výdech pusou. Nebo přerámování situace do role pozorovatele. Když se na situaci přestanu dívat očima „té, které se to děje”, a podívám se na ni zpovzdálí, mění se tím vždy i mé emoce a myšlenky. Nejsou to žádná kouzla. Jde o dovednosti, které se dají naučit a tréninkem vycvičit.
Pojďme ještě zpátky k laikům. Jakých chyb se nejčastěji dopouštějí, když si před zrcadlem opakují afirmace?
Opakují si věty, kterým jejich vlastní mysl zkrátka nevěří. Typicky: „Nejsem ve stresu.“ Nebo: „Jsem v pohodě.“ Popřípadě: „Necítím žádný tlak.“ Zatímco tělo říká opak a hlava v pozadí běží na plné obrátky. Taková afirmace pak může způsobovat spíše frustraci než úlevu. Druhou častou chybou je nešťastná formulace – často se používají negace, které mozek „nečte“ tak, jak si myslíme. Věta „nejsem ve stresu“ paradoxně upoutává pozornost právě na stres.
Funkční afirmace by měla být postavená pozitivně, měla by směřovat k tomu, co chceme přivést do života, ne k tomu, čeho se chceme zbavit. V NLP využíváme pro tvorbu účinných vět principy tzv. Miltonova jazyka, tedy jemného, hypnotického stylu vyjadřování.
Jeden z nejlépe fungujících vzorců pro tvorbu účinných afirmací je tzv. „univerzální afirmace“ podle Emila Couého: „Den ode dne se mi daří po všech směrech lépe a lépe.“ A upravené příklady?
„Den ode dne se cítím klidněji a klidněji.“ Nebo: „S každým svým nádechem mám více a více energie.“
A klíčová je také pravidelnost. Afirmace nejsou zaklínadla. Potřebují opakování, ideálně ve stavu uvolnění či při pravidelně se opakující činnosti – třeba ráno po probuzení nebo večer před spaním.
A ještě jeden tip: věta by vás měla trochu „hřát“, i když jí zatím nevěříte úplně. Pokud vám připadá úplně cizí, začněte jemněji. Místo „miluji se“ zvolte třeba „den ode dne se učím se být k sobě laskavější a laskavější“.
Zdroj: Giphy
Co dalšího bys doporučila všem, kdo se v současném turbulentním a poněkud hektickém světě snaží najít vnitřní rovnováhu?“
Jednoduše řečeno – vrátit se k tomu, co je pro nás jako pro lidské bytosti přirozené. Naše těla a nervové soustavy jsou evolučně nastavené na jiný rytmus, než jaký žije současný svět. A právě to vytváří velké napětí. Vždy doporučuji tři jednoduché pilíře, které fungují i bez speciálních aplikací, kurzů a suplementů.
Zaprvé: pobyt v přírodě, ideálně pravidelný a v tichu. I krátká procházka mezi stromy zásadně reguluje hladinu stresových hormonů. Zadruhé: kvalitní spánek. Není to „odměna za výkon“, ale základní potřeba. Zatřetí: blízkost a přítomný, opravdový kontakt s druhými. Sdílení, které nehodnotí a netlačí.
A pokud je to možné, doporučuji i jednoduchou meditaci nebo práci s dechem – dnes už existuje řada výzkumů, které potvrzují její přínosy nejen na psychiku, ale i na imunitu a dlouhodobé zdraví. Když se o sebe postaráme v těchto základních rovinách, dokážeme pak mnohem lépe rozlišovat, co je opravdu naše – a co na nás jen křičí svět okolo.
