Konspirační teorie vs. zdravý rozum: I racionálně uvažující lidé mohou podlehnout konspiracím, fakta totiž v „přesvědčení“ roli nehrají
Konspiruji, konspiruješ, konspirujeme
První přistání na Měsíci byl podvod zinscenovaný NASA. Útoky na Světové obchodní centrum byly dílem americké vlády. Elvis Presley žije. To jsou klasické konspirační teorie, které se v podstatě již staly součástí popkultury. Je přitom faktem, že první úvahy o konspiracích lze vysledovat minimálně do dob Machiavelliho, který se touto problematikou zaobírá na filozofické úrovni. Konspirační teorie pak např. slovník Britanica popisuje jako pokus vysvětlit negativní události, katastrofy či tragédie jako výsledek záměrné činnosti „mocných“ – přičemž oficiální vysvětlení odporující konspiraci je považováno de facto za její potvrzení či důkaz.
Možná vás to už napadlo – jak je možné, že někteří jsou k tomu, aby konspiračním teoriím uvěřili a také je šířili, náchylnější než jiní? Podle vědců existuje zrovna na tuto otázku poměrně snadná odpověď: jde o moc. Respektive, o její nedostatek. Pokud má člověk postavení, kdy se cítí být svobodný ve svém jednání, má určitou autoritu a cítí v jistém slova smyslu „pocit kontroly“, je vše v pořádku. Ovšem je-li naopak semlet vnějšími okolnostmi a podléhá vlivu druhých, má mnohem větší tendenci začít v tomto nastavení hledat skryté vzorce a tajuplné záměry.
„Lidé, kteří jsou ve společnosti marginalizováni, jsou obvykle na spodním konci mocenské asymetrie,“ potvrzuje pak přímo docent politologie Joseph Uscinski. „Totéž lze říci i o mladých lidech, kteří nejsou plně integrováni do společnosti a snaží se vyšplhat nahoru. Mají tendenci věřit konspiračním teoriím více než starší lidé, kterým systém vyhovuje, protože ti už uspěli,“ dodává.
Touha vyčnívat
Víra v konspirace však zároveň lidem přináší lepší pocit ze sebe sama – jedna z tematických studií dokonce poukazuje na to, že pokud mají lidé pocit, že disponují nějakými „tajnými“ informacemi, posiluje to jejich ego. „Dílčí součástí motivace k podpoře rozličných iracionálních přesvědčení je také touha vyčnívat z davu,“ shrnuli přímo vědci. Svou roli však sehrává i strach, který v jistém slova smyslu přiživuje lidskou touhu hledat pro něj opodstatnění. Ostatně, společně s pandemií covidu-19 se začalo raketovou rychlostí šířit také přesvědčení, že virus byl vytvořen a vypuštěn účelově.
Fakta? Nezájem!
V kontextu konspiračních teorií by bylo jistě možné „operovat“ také s racionalitou a fakty. Jenže i to je problém. Nabyde-li totiž jednou člověk přesvědčení, že „má pravdu“, jen stěží mu ji lze vyvrátit. I na sílu utvořených přesvědčení se již zaměřila řada výzkumů. A jejich výsledky jsou docela jednoznačné – dokonce i poté, co jsou všechna přesvědčení, která lidé mají, vyvrácena pomocí silného argumentačního a důkazního aparátu, lidé stále nedokáží tato svá přesvědčení adekvátně revidovat.
Problém s rolí „racionality“ a rozumu tkví také ve fenoménu označovaném jako konfirmační zkreslení, které odkazuje k tendenci lidí přijímat informace, jež podporují jejich přesvědčení, a naopak odmítat takové, které jim odporují. Konfirmační zkreslení (či zaujatost) pak i vysoce inteligentní a racionálně uvažující osoby může vést k tomu, že odmítají důkazy např. o nových hrozbách apod. A ještě zajímavější je celý proces, který za konfirmačním zkreslením a tendencí podléhat mu stojí – dle jednoho z výzkumů totiž lidé při zpracování informací, které podporují jejich přesvědčení, zažívají příval dopaminu a pociťují tak skutečné potěšení. Jak tedy vědci nakonec shrnují, „je to jednoduše dobrý pocit držet se našich stanovisek, a to i když se mýlíme.“ Pak tedy není divu, že hledání a přijetí „pravdy“ (ať už „pravda“ znamená cokoliv) je v dnešní době stále obtížnější…
