
Alfa samec, feminista, či rytíř na bílém koni? Být muž ve 21. století je stále těžší, vzniká (prý) navíc „sexismus proti mužům“
I muži čelí sexismu?
Může to znít kontroverzně – a nepochybně by se našla celá řada protiargumentujících, ovšem profesor filozofie David Benatar, který je zároveň autorem knihy „The Second Sexism“, je přesvědčen o tom, že i muži a chlapci čelí do značné míry přehlížené a neprozkoumané diskriminaci na základě pohlaví. A v této souvislosti zavádí právě termín „druhotný sexismus“. Pokud vám schází fantazie k tomu, abyste si dokázali představit nějaký konkrétní příklad, Benatar jich má v zásobě celou řadu. Hovoří např. o politice, která vybízí muže – ovšem zřídkakdy ženy – k branné povinnosti. Přidává také příklady soudů, které často rozhodují ve prospěch žen, pokud se jedná o soudy rodinné rozhodující o péči o děti, ale dodává, že podobně „neviditelné“ je před příslušnými orgány také domácí násilí páchané na mužích. Prý proto, že ve společnosti stále vládne postoj, že muži jsou silní – a schopní se bránit (zrovna toto téma by přitom vydalo na samostatnou stať). Jak potom shrnuje, dnešní společnost de facto vyzdvihuje maskulinitu, když se to hodí do krámu, ovšem zároveň ji haní, pokud ne.
„Někteří lidé si myslí, že myšlenka druhotného sexismu je k smíchu a jiné samotná teze, že by mohl existovat sexismus vůči mužům, přímo rozčiluje,“ shrnuje pak sám Benatar s tím, že představa, že by se muži také mohli stát oběťmi, se v očích některých zdá být urážkou tvrzení, že sexismus je jen produktem patriarchátu.
Byť se Benatarovy teze mohou zdát v jistém slova smyslu kontroverzní (a v mnoha ohledech problematické – kdy by „druhotný sexismux“ spíš bylo možné popsat jako situaci, kdy muži během toho, co znevýhodňují ženy, a to v řadě ohledů, včetně života pracovního, prostě činí totéž sobě), minimálně v jednom pravdu nepochybně má: role žen a mužů ve společnosti se historicky radikálně proměnily, přičemž muže však tyto změny zasáhly mnohem drtivěji. A to i proto, že ženská psychika je tradičně (a stereotypně) vnímána jako „křehká“, a tak je jí věnována větší pozornost. Ženy zároveň mají mnohem menší bariéry v tom, někomu se se svými problémy svěřit. Pozornost, která by se zaměřovala na psychiku mužů – a to, jak na ně společenské změny dopadají – je však stále malá (nemluvě o tom, že muži jsou v této rovině nejistí a obávají se projevit svou slabost).
Muži sobě
Faktem zároveň je, že již i výzkumy potvrzují, jak negativně rozvolňující se genderové role na mužskou populaci dopadají. Muži totiž „trestají“ sami sebe. Ani v tomto případě není pro příklady nutné chodit nijak daleko. Vlastně může úplně postačit výše uvedený příklad s hledáním psychologické pomoci. Jakmile muž projeví svou slabost, je jednoduše vnímán jako „zženštilý“, příp. nedostatečný chlap. „Sexismus jako základní systém může mužům prospívat, ale diskriminace na základě pohlaví znamená, že si v konečném důsledku nedovolují zažít svou plnou lidskost, pokud jde o jejich emoce. A to samozřejmě ovlivní také osobní vztahy mužů,“ doplňuje psycholožka specializující se na genderové předsudky Miriam Zehnter.
A nakonec se vše mění v určitou nejistotu, jak vlastně být správným mužem. Je jím stereotypně vnímaný silný alfa samec? Nebo by muž měl být galantním rytířem na bílém koni? Nebo snad feministou (což v očích některých může být přímo pejorativ, byť na bytí „feministou“ nic špatného není)? A existuje vůbec „správná odpověď“ na to, jak být mužem? Možná ano, možná ne – existují ale minimálně jisté signály naznačující, jak (a jakým) mužem nebýt…
Bohužel, jak již také dokládají výzkumy, především muži, kteří se rozhodli ztotožnit se stereotypní a tradiční škatulkou muže, čelí celé řadě nežádoucích rizik – od sebepoškozování přes deprese, úzkosti až po agresivní útoky na druhé, které jsou ve své podstatě důsledkem nutnosti zadržet jakoukoliv myšlenku nebo pocit, který by je mohl vystavit posměchu nebo nežádoucímu odsouzení (o tzv. incelech jste již jistě také slyšeli…). Problémem ale je, že dnešní společnost – a mnozí otcové – se snaží své syny stále „pasovat“ do úzkých genderových definic a spolu s nimi jim vnucují také řadu mechanismů pro uvolnění potlačovaných emocí (a návštěva psychologa to rozhodně není…). Jak také píše profesor psychologie John D. Rich, „dívky stále dostávají svolení vyjadřovat své emoce a být zranitelné a otevřené vůči svým přátelům způsobem, který může být v případě chlapců zesměšňovaán.“ A muž, který vyjadřuje úzkost nebo depresi, může být zesměšňován také.
Zapomeňme na sexismus a buďme „sví“, všichni
Nakonec by tak bylo možné říct, že jedinou cestou ven ze začarovaného kruhu je jednoduše odhodit všechny představy o tom, jak by se muž (i žena) měl/a chovat. Ostatně, každý muž v sobě má i ženskou stránku – a každá žena zase tu mužskou, záleží však na tom, v jaké míře ji potlačují (což v konečném důsledku zrovna dobře není) a jak velký prosto jí nechají. I proto bychom se měli naučit s oběma těmito stránkami pracovat a vzít si z nich pro sebe v danou chvíli to nejlepší. A to bez ohledu na to, co si budou myslet druzí…