Sadbait je jízda na emoční horské dráze, podle psychologů nám ale sledování cizí bolesti a tragédií prospívá
Co je sadbait?
Mohou to být videa tvořená depresivními filmovými záběry či zpravodajskými klipy zachycujícími různé typy tragédií (z poslední doby můžeme zmínit např. záběry tragických požárů v Los Angeles). Ponuré obrázky s emotivními titulky či citáty. Záběry na lidi, kteří pláčí. Nebo klidně i umělou inteligencí generovaný obsah cílící na lidské emoce. Přesně tak vypadá sadbait. Pokud jste na něj ještě nenarazili, možná si říkáte, proč by lidé v době, kdy je tragédií v reálném světě nespočet, toužili sledovat ještě další tragédie online? A proč by chtěli být smutní a brečet nad svým mobilem? I když se to může zdát neuvěřitelné, miliony lidí přesně tohle chtějí. A rostoucí popularita „sadbaitového“ obsahu tak dle odborníků dává nahlédnout nejen do těžce uchopitelné mechaniky algoritmů sociálních médií, ale také do lidské psychiky…
Online tragédie táhnou
Dnešní doba je v mnoha ohledech specifická. I když by se mohlo zdát, že v podstatě nic již není tabu, opak je pravdou. Zrovna projevování emocí se přílišné popularitě netěší – a v některých situacích může být přímo tabu. Ale svět digitálních médií se pro mnoho lidí stal každodenní žitou realitou a nabídl jim nové možnosti – a to včetně možnosti nejen začít něco cítit, ale také dát této emoci volný průchod. Na jednu stranu je to pláč, na stranu druhou také potřeba nějak se slovně vyjádřit – což je možné provést formou komentáře, příp. diskusí s dalšími uživateli. A jelikož platformy sociálních médií mají tendenci propagovat obsah, který generuje vysoké uživatelské zapojení, je jasné, že sadbait se postupně ocitá na výsluní.
Zdroj: Giphy
„Projevy jakéhokoliv druhu silných emocí – hněvu, smutku, znechucení, nebo dokonce i smíchu – vždy diváky upoutají,“ potvrzuje i výzkumnice online médií Soma Basu, která působí na univerzitě ve finském Tampere. A dodává, že tvůrci mediálních obsahů vědí, že publikum je v dnešní době informacemi i zábavným obsahem doslova zahlcováno. Jak tedy publikum přimět, aby sledovalo to, co tvůrci chtějí? Od toho je tu jasná a naléhavá emocionální přitažlivost. Podle Basu však sadbaitové obsahy mají také zajímavou schopnost smazat hranice mezi publikem a obsahem a vytvořit příležitost pro zvláštní druh spojení – a zmiňované uživatelské interakce.
Falešný obsah, pravé emoce
Se sadbaitem je to ale nakonec podobné jako třeba s knihami, při jejichž četbě pláčete do polštáře, nebo s filmy, u nichž padne klidně celé balení papírových kapesníků. Lidé jsou fiktivními smutnými příběhy fascinováni – Shakespearovými tragédiemi počínaje, filmovými ztvárněními tragédií konče. A je to sice paradoxní, že „pro zábavu“ sledujeme něco, co nás spíš rozesmutní, než pobaví, ale psychologové poskytují snadné vysvětlení této situace. Kromě toho, že díky smutným mediálním obsahům můžeme smutek prožívat bez úzkosti (a tedy s vědomím, že se s následky tragédie ve vlastním životě nemusíme potýkat), zároveň tím získáváme pocit vděčnosti za vše dobré, co v životě máme. Odborníci také naznačují, že smutné příběhy nám pomáhají vážit si věcí, které dávají našim životům smysl.
Nakonec tedy vůbec nezáleží na tom, jestli tento obsah staví na pravdě, nebo je od počátku do konce smyšlený. Hlavní jsou pořád emoce. Ostatně, na jaře loňského roku ovládly sociální sítě obrázky různě poraněných válečných veteránů a zbídačených dětí – všechny tyto obsahy byly generovány umělou inteligencí. A interakce uživatelů byla enormní.
V USA se pak virálním stal obrázek, na němž byly zachyceny domnělé oběti hurikánu Helene. I v tomto případě bylo vše vytvořeno pomocí AI. Když tato informace vyšla najevo, někteří influenceři, a dokonce i někteří z politiků poměrně překvapivě reagovali slovy, že na tom, že obrázek nezachycuje skutečnost, nezáleží. Záleží prý jen na tom, že rezonuje mezi lidmi. Podtrženo-sečteno: lidé milují emoce. Bez ohledu na to, co je vyvolá. A jak známo, účel světí prostředky...
