
Proč říkat rodičům i dětem „miluji tě“? Neurovědkyně na emotivním příběhu dokládá, jaké zázraky tato fráze dokáže s mozkem
Velký význam slov
Wendy Suzuki je neurovědkyně a také profesorka psychologie působící na New York University. Dlouhé roky se zabývala tím, jaké dopady na lidský mozek má moderní způsob života, jenž nezřídka vede k nadváze, přílišnému stresu a úzkostem. Věnovala se ale i studiu paměti – až nakonec musela ve vlastní rodině čelit ztrátě paměti vlastního otce, kterému byla diagnostikována demence. A tak se Suzuki musela postavit nové výzvě, jak aplikovat své vědecké poznatky do praxe. „Co kdybych vám řekla, že existuje něco, co má okamžitý pozitivní přínos pro lidský mozek a co lze udělat velmi snadno a hned? Udělali byste to?“ Právě tyto otázky Suzuki vznesla ve svém výstupu na odborné konferenci a následně také v podcastu, v němž vysvětlila, že říkat lidem „miluji tě“ má obrovský význam.
Jak se naučit říkat „miluji tě“?
Jak Suzuki popsala, pochází již ze třetí generace rodiny Japonců žijících v Americe. Přesto ani roky života v USA nevymazaly japonské tradice a kulturu – a to včetně skutečnosti, že v Japonsku si příslušníci rodin „miluji tě“ jednoduše neříkají. „Ne že bychom se nemilovali, ale jednoduše to není součástí naší japonské kultury,“ vysvětlila neurovědkyně. Nutno dodat, že v japonštině ani neexistuje pro danou frázi adekvátní ekvivalent – i když podobné výrazy Japonci užívají, přímé vyjadřování citů v této kultuře jednoduše není běžné. Když ale otci Wendy Suzuki byla diagnostikována demence, vědkyně si řekla, že by tuto praxi měla změnit.
„Bylo to ohromně těžké. Pokud jste dospělý člověk, který svým rodičům to, že je miluje, nikdy neřekl, vlastně nevíte, jak na to. Máte ta slova vyhrknout? Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem dospěla k závěru, že bych se nejprve měla zeptat na svolení, zda to vůbec můžu říct,“ popsala Suzuki s tím, že každý týden rodičům telefonovala. Nejprve mluvila s maminkou, popovídaly si o tom, jaký měly týden, a pak jí maminka k telefonu předávala tatínka. „Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že se během hovoru zeptám mámy, co by řekla na to, kdybychom náš hovor ukončily tím, že si řekneme ,miluju tě‘. Na druhé straně bylo najednou ticho. Začala jsem se bát, že řekne ne. Což by samozřejmě mohla, pokud by jí něco takového nebylo příjemné. Po chvíli – která se mi ale zdála jako několik hodin – maminka prohlásila, že je to vlastně skvělý nápad,“ vzpomíná v rozhovoru s Mel Robbins.
Přesto cesta za vyjádřením emocí nebyla snadná. „Když jsme ukončily hovor, najednou jsme obě věděly, že bychom měly říct tu věc. Netušila jsem, jak na to, takže jsem řekla – ok, miluju tě. A ona reagovala stejně. V rozhovoru s tátou jsem postupovala obdobně. Když jsem poprvé zavěsila, rozbrečela jsem se. Najednou jsem měla pocit, že se změnila celá naše rodinná dynamika,“ vzpomínala Suzuki na klíčový hovor s rodiči. Ovšem převratný byl i z jiného důvodu. „Když jsem si s rodiči volala znovu za týden, můj otec trpící demencí řekl ,miluju tě‘ jako první. Pamatoval si to celý týden,“ shrnula s tím, že z pozice neurovědkyně má pro to také vědecké vysvětlení. Ačkoliv otcův hipokampus nefungoval kvůli demenci správně, emocionální dopad sdělení způsobil, že vzpomínka, která byla na hipokampu závislá, i tak v paměti zůstala. „Emocionální prosba dospělé dcery, která ho poprvé požádala, aby mu mohla říct ,miluji tě‘, vytvořila v mém otci novou vzpomínku. A ,miluji tě‘ bylo po čase také to poslední, co jsme si řekli,“ uzavřela se slzami v očích.
Miluji tě!
Fráze „miluji tě“ je sice většině kultur známa, její významové nuance a užití se ale výrazně liší. A vlastně by se dalo říct, že s největší lehkostí je užívána právě v angličtině. Nejen v japonské kultuře pak není zrovna běžné vyjadřovat blízkým svou náklonnost slovy „miluji tě“. My v Česku to neděláme také. Vlastně často máme problém vyslovit směrem k blízkým i „mám tě rád/a“. A totéž platí i pro další evropské národy.
Podle jednoho z výzkumů na toto téma pak ti, pro které angličtina není rodným jazykem, mají s „miluji tě“ univerzálně podobný problém. Zejména pak tehdy, pokud by takto měli vyjadřovat city směrem k rodičům či dětem. „Vím, že kdybych svým rodičům řekla, že je miluji, uvedla bych je do rozpaků. Totéž můžu říct o sestře. My Poláci víme, že se milujeme, ale neříkáme si to přímo do očí, pokud se nejedná o našeho manžela nebo manželku,“ vysvětlila pak Maria ze sousedního Polska. A vystihla tak podstatu problému: mnozí Evropané vnímají vyjádření lásky v podobě „miluji tě“ jako vyhrazené pro lásku partnerskou. To nakonec dokládá i zmiňovaná mezikulturní studie, dle níž na 62 % lidí používá „miluji tě“ jen k vyjádření partnerské lásky. Podle Slováka Michaela je pak ve středo- a východoevropském prostředí v rámci rodiny a přátelství vyznání „miluju tě“ spíš vzácné, pravděpodobně kvůli vnímané závažnosti daného sdělení – proto jej neužíváme tak spontánně jako v Americe. Ovšem možná bychom měli. Nejen kvůli rovině citové, ale i zdravotní...