Jaké chování bude „přiměřené“ věku 70 let, až se všichni dožijeme 120? „Éra dlouhověkosti může přijít už v roce 2034,“ tvrdí expert
Připravme se na velkou změnu
Když se hovoří o dlouhověkosti, průkopníci, jako jsem já, obvykle zdůrazňují skutečnost, že sotva někoho budou trápit zdravotní problémy, které v současnosti sužují starší generaci. Ale to není celý příběh.
Mnoho lidí se stále drží iracionální představy, že stárnutí je jakési převlečené požehnání; že smrt dává životu smysl; že dlouhověkost je pýchou superbohatých. Nemá smysl tyto obavy vyvracet, už to s kolegy děláme léta. Pravdou je, že se lidé bojí dělat si naděje. Víra v nevyhnutelnost našeho úpadku (tedy v naši smrtelnost) je tak vštěpovaná, že bude třeba příliš velkého mentálního skoku, aby lidé oslavovali vědecké poznatky, které vidíme v laboratoři.
Faktem je, že jakmile bude výzkum úspěšný, naše chápání smrti se přes noc vypaří – a s ním i představa, jakou o smrti máme. Jakmile se tato konkrétní hráz protrhne, protrhne se velmi, velmi náhle. Vyžaduje to tedy, abychom se na tuto změnu připravili – jako společnost.
Důsledky ekonomické i společenské
Tento přechod má i své zásadní ekonomické aspekty. Když se náhle změní očekávání většiny společnosti ohledně délky života (na mnohem, mnohem více než pouhých pár let navíc oproti dožitému věku našich rodičů), okamžitě se to promítne do diametrálně odlišných rozhodnutí, co se týče velkých položek typu pojištění, důchody a dědictví. To jsou věci, které dominují světové ekonomice. Vlády a penzijní fondy by byly naivní, kdyby to ignorovaly, a musí na tyto záležitosti urychleně zaměřit svou pozornost.
Chtěl bych také zdůraznit čistě společenský důsledek: kolaps generačního rozdělení.
Začnu jedinečným rysem hnutí za dlouhověkost, který není společný žádnému jinému humanitárnímu úsilí, o němž vím. Starší lidé si nestěžují – na otázku, zda schvalují lékařský výzkum proti stárnutí, zpravidla odpoví, že si „užili pěkný život“, a vybídnou nás, abychom místo toho zaměřili své úsilí na boj s chorobami mladých. V tomto smyslu jsou starší lidé nejextrémnějšími ageisty mezi námi: senioři v drtivé většině rezignovali na myšlenku, že by pro ně mohl nastat nějaký významný průlom proti stárnutí. Proto racionálně odmítají hodnotu takové průlomové změny.
Začne být věk jenom číslo? Tak napůl
Společnost se rozvrstvuje podle věku. Odtud pochází celá myšlenka, že něco je „přiměřené věku“. Proto se voliči středního věku přiklánějí k pravici a mladší voliči k levici. Předvídatelnost průběhu života má určující vliv na to, jak svůj život plánujeme, čemu dáváme přednost a co si vybíráme za zábavu. Ale co když se to náhle změní? V jakém světě budeme žít, až se tato korelace zruší – až pokrok udělá tak velký skok, že se pomalý růst průměrné délky života náhle vertikálně zrychlí – a všichni si toho budou vědomi?
Teoreticky budeme mít co do činění se světem, který bude mnohem moudřejší, protože lidé budou moci během delšího života nasbírat více zkušeností. Dnes jsme stále v situaci, kdy je schopnost starších lidí rozdávat moudrost čím dál omezenější, a to kvůli všudypřítomným procesům úbytku kognitivních funkcí, jako je Alzheimerova choroba. Předpokládejme však, že bychom mohli tomuto úpadku zabránit – a dokonce ho do jisté míry zvrátit.
Zdroj: Giphy
Vylepšená moudrost věků
Vyjděme předpokladu, že bychom měli výhodu mnohem starších lidí (řekněme 120 let), jejichž mentální zdatnost by stále byla na úrovni mladého dospělého člověka, ale se všemi zkušenostmi dalšího století života. Představte si, čeho bychom s takovou moudrostí mohli dosáhnout. Představte si, jaké globální problémy bychom mohli vyřešit.
Možná (vcelku trefně) namítnete, že vznik internetu tento argument otupil: že moudrost, která přibývá s věkem, závisí na tom, zda na začátku vůbec nějaká moudrost existovala. Není jasné, nakolik internet ovlivnil naše kognitivní schopnosti, ale mnozí se domnívají, že je příčinou všeobecného intelektuálního úpadku. Myslím, že je třeba provést další výzkum v tomto směru – ale prozatím přejděme k aspektu sociální interakce, který, pokud vím, takové logice nepodléhá. K zábavě.
A co zábava budoucnosti?
Vzpomeňte si, jak klasifikujeme hudební žánry podle věkových skupin. Totéž platí pro média, která si zvolíme, abychom jejich prostřednictvím vyprávěli příběhy: knihy, film, televize, videohry, dokonce i virtuální realita. Stratifikujeme a typizujeme naše způsoby interakce (Facebook je pro generaci X, Instagram pro mileniály), třebaže se realita už jeví jako mnohem proměnlivější.
Například: není neobvyklé vidět dav lidí na Glastonbury, kde se generace prolínají, zatímco se pohupují na hudbu skupiny Coldplay. Ale ještě nejsme ve fázi, kdy byste se mohli seriózně zeptat svých prarodičů, jestli vědí, co je Brat summer, a očekávat, že budou vědět, o čem to sakra mluvíte. Dovedu si představit, že ve světě bez stárnutí budou vaši prarodiče bez problémů vědět vše o Charli XCX. Ba co víc, ještě si s vámi zatancují na její písničky.
Dlouze mluvíme o tom, co omlazení znamená pro tělo, ale nesmíme zapomínat, že je propojené s myslí. Jak čas běží, starší lidé mají menší sklon objevovat nové věci – zkoumat novinky a vytěžit ze života maximum. Za deset až dvacet let se to všechno změní. Na vše, co to bude znamenat, bychom se raději měli připravit.
© The Standard Ltd
Pro The Standard připravil Aubrey de Grey, biomedicínský gerontolog.
