„Takhle (hrozně) přece nevypadám!“ Proč se na fotkách sami sobě nelíbíme, má svůj důvod. Je jím „expoziční efekt“
Opakování není jen „matka moudrosti“…
Když se před nedávnem sociálními sítěmi prohnal mem, na němž byla zachycena žena ohánějící se mobilním telefonem s popiskem: „Někdo, kdo mi zcela bez postranních úmyslů ukáže mou fotku, kterou pořídil, mi může na příštích pár dní kompletně zničit duševní zdraví,“ opět se rozpoutala diskuse nad tím, jak sami sebe vnímáme a jak se sami sobě na fotkách (ne)líbíme. Upřímně řečeno, jen málokdo může říct, že je s tím, jak jej fotoaparát zachytil, spokojen. Není v tom ale ani špetka marnivosti nebo nevyrovnanosti s vlastním vzhledem. Jedná se o jev zcela přirozený, jehož psychologické kořeny vědci popsali již před několika desítkami let.
Nemusí jít jen o zachycení naší podoby, ale třeba o preferovanou hudbu, jídlo apod. – lidé při výběru nezřídka „přirozeně“ upřednostňují to, co už znají, před tím, co je pro ně nové. Právě k tomuto zjištění dospěli odborníci již ve druhé polovině minulého století. Psycholog Robert Zajonc pak v dané souvislosti publikoval svou výzkumnou práci, v níž zavádí termín „efekt (pouhé) expozice“ (či „efekt pouhého vystavení“, v anglickém originále „mere exposure effect“). A v čem spočívá? Dle Zajoncovy hypotézy k tomu, aby se nám něco líbilo, stačí, když tomu budeme opakovaně vystaveni. Nezáleží pak ani na tom, o jaký typ vjemů půjde, princip totiž funguje v případě všech našich smyslů.
Může za to zrcadlo!
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější,“ vybízí královna v pohádce o Sněhurce. Ačkoliv zrovna královna není postavou nejkladnější, po mnoho dní se dozvídá, že právě ona je tou, jejíž krása je na celém světě největší. I když k témuž pocitu nutně všichni při pohledu dojít nemusíme (zejména po ránu), je právě zrcadlo hlavním strůjcem problému s vnímáním toho, jak vypadáme na fotkách. Ostatně, prokázal to již výzkum, který vznikl v roce 1977. Ukázal totiž, že když už se na fotce sami sobě mají lidé líbit, musí jít o autoportrét, tedy zachycení podobizny, které je v mnohem větším souladu s obrazem zrcadlovým než tím skutečným. Právě „zrcadlový obraz“ je pak hlavním kamenem úrazu.
Když nevíme, jak vypadáme
Přemýšlíte, proč je zrcadlo naším nepřítelem č. 1, pokud jde o naše vnímání sebe sama? Je to vlastně docela snadné, problém je, že tvář, kterou každý den vidíme v zrcadle, vlastně není naše pravá tvář, tedy ta, kterou vidí druzí, ale je jejím zrcadlovým obrazem. To v praktické rovině znamená, že odraz v zrcadle, který vidíme, není tím, co vidí zbytek světa – a co následně zachytí hledáček fotoaparátu. Protože ať se nám to líbí, nebo ne, my sami vlastně nevíme (a ani to vědět nemůžeme), jak naše tvář vypadá – vždy ji totiž vidíme jen obráceně (zrcadlově). A vzhledem k tomu, že lidský obličej nikdy není dokonale symetrický, je jasné, že pohled na fotku, která „zrcadlové obrácení“ v potaz nebere, může být pro člověka nejen matoucí, ale prostě šok. „Normálně se nejčastěji vidíte ve stále stejném zrcadle se stejným osvětlením, ze stejné perspektivy a pod stejným úhlem. Když vás ale někdo druhý vyfotí, může vás zachytit také v okamžiku a perspektivě, v jaké jste svou tvář a tělo nikdy dřív neviděli,“ doplňuje psychoterapeutka Eloise Skinner, která také pracovala jako modelka.
Přidá-li se k tomu ještě skutečnost, že lidé mají na základě vnímání svého obrazu v zrcadle pocit, že jsou atraktivnější, než ve skutečnosti jsou, což již také vědci prokázali, je vlastně úplně pochopitelné, že se většina z nás nad zachycením vlastní podoby pozastaví a ptá se: „Jsem tohle opravdu já?“. A na potíže se sebepřijetím je zaděláno.
Na druhou stranu, kromě toho, že náš mozek tak úplně „nezvládá“ přijmout to, jak vypadáme, potažmo to, jak nás vidí druzí, dokáže i jiný zázrak, který může být pro všechny nespokojence s vlastním vzhledem útěchou. I když my sami se vnímáme atraktivnější, než jsme, to, jak nás vidí druzí, zase ovlivňují jejich mozky. A překvapivě ku našemu prospěchu. „Lidský mozek má tendenci zpracovávat obličeje, které vídáme často, s větší lehkostí – takže vnímání dané osoby bývá lichotivější,“ uzavírá neurovědec Matt Johnson. Až se tedy příště leknete vlastní fotky, buďte si jistí, že i ostatní jejich fotky děsí – ale zatímco vy se „nepoznáváte“, ostatním na vaší podobizně nepřijde divného vůbec nic. Ještě aby! Vždyť sami mají plnou hlavu toho, že vůbec nevypadají… tak, jak si mysleli…
