„Lékařům nelze slepě věřit,“ vzpomíná Jan na svou léčbu rakoviny prostaty. „Nakonec to bylo snadné jako léčba rýmy,“ dodává
Jane, měl jste před samotnou diagnózou nějaké potíže, které jste pociťoval?
Vlastně vůbec. Ono se o nádorech prostaty říká hodně věcí, jak chlapi začnou chodit víc na toaletu a podobně. Jenže to nastává až ve chvíli, kdy je nádor natolik velký, že tlačí na močovou trubici. Tehdy už navíc může být nemoc v pokročilejším stádiu a rozšířená po těle. Takže já jsem problémy neměl.
Jak tedy lékaři na problém s prostatou přišli?
I když stejně jako většina žen nemá ráda návštěvy gynekologa, já nemám rád návštěvy urologa (smích), nechal jsem se partnerkou ukecat, abych prevenci nezanedbal. Máme spolu malé dítko a oba jsme věkově už spíš rodiče seniorního typu (smích), tak se snažíme dbát alespoň na zdraví, abychom pro synka byli v kondici co nejdéle. Proto tedy pravidelně chodím k urologovi a dost možná, že kdyby ne, všechno by dnes bylo jinak.
Každopádně urolog mi udělal testy na PSA, což je úplně základní preventivní opatření a vlastně první možný ukazatel problému. Tento test se dělá z odběru krve. Měl jsem hodnoty blížící se k devítce, což je rozhodně varující, protože vzhledem k věku, myslím mezi 50 a 60 lety, jsou normou hodnoty pohybující se maximálně kolem 3,5. S ohledem na výsledek jsem tedy absolvoval další specializovaná vyšetření, která prokázala přítomnost nádoru, byť naštěstí ne velkého.
Prognóza tedy byla, předpokládám, dobrá. Jaký byl plán léčby?
Stejně jako je tomu u jiných nádorových onemocnění, i v případě rakoviny prostaty se závažnost určuje dle stádia nemoci. U mě bylo vše zachyceno skutečně včas, takže se zdálo, že mám v jistém slova smyslu vyhráno. Jenže pak nastoupilo plánování léčby. Lékař mi sdělil, že budu muset na operaci a ozařování, přičemž následky pravděpodobně ovlivní můj další život. Člověk si říká – jak asi? No, v případě této „konvenční“ léčby se muži mohou „těšit“ na problémy se sexuálními funkcemi, ale taky inkontinenci a v podstatě celou řadu možných překážek pro další aktivní život. Neplatí to sice univerzálně, ale rizika jsou vysoká. Jak jsem říkal, máme s partnerkou malého syna, takže všechny tyto vize nás hodně vyděsily.
Jiné řešení nebylo?
Když vám lékař sdělí diagnózu a nastíní plán léčby, jste na chvíli ve stavu určitě paralýzy. Lékař je přece jen autorita, tak máte pocit, že pokud něco plánuje, je to pro vás ta nejlepší možnost. Přesně tak jsem se k tomu stavěl. Ale partnerce to vrtalo hlavou a začala hledat na internetu, kde našla protonovou léčbu. Nic moc jsme o tom nevěděli – a já jsem dost pochyboval o tom, že by mě lékař neinformoval, kdyby tato léčba v mém případě byla možná. Přesto mě partnerka objednala na konzultaci. Zmínil jsem se svému lékaři jen obecně o této možnosti a on jen mávnul rukou, ať o tom ani neuvažuji. Jenže na té konzultaci se ukázalo, že věci se mají úplně jinak.
Co jste se dozvěděl?
V prvé řadě mi bylo řečeno, že jsem vlastně ideální adept na protonovou léčbu. Jsem ještě relativně mladý – ve smyslu dalšího aktivního života – a nádor byl v dobrém místě a zapouzdřený. To v praktické rovině znamená, že je možné na něj léčbu efektivně zacílit. Honilo se mi hlavou samozřejmě to, proč mi nic takového v nemocnici neřekli… a jednu jasnou teorii bych měl (smích), ale rozhodli jsme se to s partnerkou hodit za hlavu, nezabývat se zbytečnými vyvětleními a zkusit jít cestou protonů.
Jaká byla reakce vašeho lékaře, když jste mu oznámil, že jím naplánovanou léčbu nepodstoupíte?
Ono to bylo celé ještě komplikovanější. I když pro protonovou léčbu jako takovou jsem byl ideální, nijak ideální nebyla situace s mojí pojišťovnou, ta totiž tento typ léčby nehradila. Naštěstí bylo možné přejít k jiné, ale to je zase komplikované proto, že musíte čekat na termín přechodu, resp. přejít lze jednou za půl roku, vždy k červenci a lednu. V mém případě to znamenalo tedy čekání v délce téměř pěti měsíců.
Neměl jste obavy, že se za tu dobu nádor rozšíří?
Samozřejmě, že měl. Ale naštěstí si lze v těchto případech domluvit hormonální léčbu. Tedy, abych byl přesný, ona není určena pro ty, co chtějí kvůli léčbě změnit pojišťovnu (smích), ale obecně platí za jednu z variant léčby udržovací či zpomalovací. Situací jsem tak byl přinucen svému lékaři lhát – řekl jsem mu, že potřebuji operaci posunout a do té doby mi bylo umožněno užívat právě hormornální léčbu.
Operaci jste ale nakonec nepodstoupil…
Přesně tak. Jakmile jsem byl zaregistrován jako pojištěnec u nové pojišťovny, požádal jsem v protonovém centru o zahájení léčby. Vše šlapalo velmi dobře a rychle, pojišťovnu jsem změnil v lednu a v únoru už mě vzali.
Jak náročná léčba byla?
Já se to téměř neodvažuju vyslovit. Byli jsme s partnerkou v šoku, v pozitivním slova smyslu. Léčbu mi naplánovali na jeden týden a spočívala v tom, že jsem od pondělí do pátku zamířil „na protony“. Po týdnu jsem jel domů de facto jako vyléčený. Vůbec jsem to nechápal, bylo to jako léčba rýmy. Při představě operace a ozařování, což bylo v plánu původně, a především těch následků, je to pro mě celé záhadou. Chodím pravidelně na kontroly PSA a jednou za rok jezdím na kontrolu do protonového centra, ale moje poslední hodnoty PSA se pohybovaly pod jedničkou. Díky tomu, že se vše zachytilo včas, nakonec byla léčba minimálně invazivní a troufám si říct, že právě díky prevenci se nemoc nerozjela dál. Takže bych všem ostatním doporučil, aby zamířili k urologovi na kontrolu… ale taky aby mu slepě ve všem nevěřili. (smích)
