„Abych zhubnul, přestal jsem si píchat inzulín,“ vzpomíná diabetik Ivan na svůj boj s diabulimií, nemocí, o které se nemluví
Ivane, kdy a jak vaše zdravotní potíže začaly?
Byl jsem úplně normální zdravý kluk, který sportoval, užíval si s kamarády… ale tuším, že mi bylo čerstvě patnáct, když jsem najednou začal být víc unavený než obvykle. Rodiče to nejdřív přikládali právě tomu sportu, chodil jsem často na tréninky. Vlastně jsme všichni náhlé změny v tom, kolik jsem toho snědl a vypil, považovali za důsledek mých docela náročných sportovních aktivit. Ale ono to všechno přetrvávalo a znepokojení už neskrýval ani můj trenér. Než mě ale rodiče stihli objednat k lékaři, na tréninku jsem zkolaboval, takže pro mě jela rychlá. V nemocnici mi udělali různé testy a bylo jasno: diabetes 1. typu.
Jak moc se puberťákovi s takovou diagnózou změní život?
Mně se obrátil vzhůru nohama. Hrál jsem fotbal a byl jsem docela dobrý. A najednou mi doktoři řekli: teď jsi diabetik a celý život si budeš muset hlídat hladinu cukru v krvi a píchat inzulín. Měl jsem pocit, že všechno skončilo. Je to už skoro dvacet let a tehdy ty možnosti nebyly takové jako dnes. Rodiče se o mě jako o jedináčka hodně báli, takže s fotbalem byl utrum. A tehdy ty věci začaly nabírat opravdu špatný směr.
Těžko se vám srovnávalo s tím, že musíte s fotbalem skončit?
Nejen to. Jasně, skončil jsem s fotbalem, což pro mě znamenalo ztrátu kamarádů – těch, se kterými jsem hrál. Už na mě neměli čas, chodili na tréninky, na které já nemohl. Najednou jsem už nebyl „Ivan, co hraje fotbal“, ale „Ivan, co má cukrovku“. A co bylo úplně zásadní, začal jsem přibírat. To je, samozřejmě, při zahájení léčby inzulínem normální, jenže patnáctiletý kluk, který měl vysportované tělo, to chápe stěží. Moje svaly začaly mizet a začal jsem být celý… kulatý, nafouklý, velký. Tedy, tak jsem to tehdy vnímal.
Asi každý v pubertě těžko nese, jak se jeho tělo mění – a ve vašem případě je jasné, že jste najednou nad vším ztratil kontrolu. Jak jste se s tím vypořádával?
Začal jsem se stranit ostatním. Dospívání je opravdu pekelné období – a člověk dokáže být na druhé i zlý. Takže ze mě si spolužáci ve škole dělali legraci. Na to jsem jako někdejší sportovec nebyl zvyklý. Kvůli tomu všemu jsem začal mít i psychické problémy – a samozřejmě jsem to všechno svaloval na cukrovku, respektive na to, že jsem kvůli ní přibral. Takže jsem začal skutečně nesnášet sám sebe a svoje tělo. A zkoumal jsem, jak věci změnit.
Našel jste řešení?
Bohužel ano. Zjistil jsem, že když omezím dávky inzulínu, má to na moji váhu „pozitivní efekt“ – a začnu hubnout. Nepátral jsem tehdy po tom, proč to tak je. Dnes v principu vím, že když tělo nemá dostatek inzulínu, tak nedokáže využít glukózu z jídla. Tím dochází k tzv. hyperglykémii a taky hubnutí. Každopádně já jsem tehdy začal se svým inzulínem „pracovat“ – snažil jsem se omezovat jeho dávky, případně podání úplně vynechat.
Není to nebezpečné?
Samozřejmě, že je. Kromě krátkodobých problémů, jako je dehydratace a únava, si tak člověk může docela solidně oddělat ledviny, způsobit problémy s očima i srdcem. Ale to vás v nějakých šestnácti letech opravdu nezajímá, protože řešíte, že najednou vypadáte jako obří kobliha – a chcete to změnit za každou cenu. I za cenu zdraví. Vlastně tahle praxe má i svůj vlastní název, říká se tomu diabulimie. Je to velký problém, o kterém ale málokdo ví, protože se o něm moc nemluví.
Bulimii dnes většina lidí zná jako poruchu příjmu potravy, kdy ti, kdo se s ní potýkají, ale obvykle trpí záchvatovým přejídáním, které končí zvracením…
Ano, je to tak. V principu je totiž podstata taková, že když si inzulín nepíchnete, můžete se ládovat sladkým a zdá se, že se vůbec nic neděje, nepřiberete ani deko, protože tělo spaluje místo cukru tuk. Podepisuje se to ale negativně na krevních výsledcích. Když díky tomu nakonec prasklo, co s inzulínem dělám, samozřejmě se hlavním tématem stalo, jak z toho ven. A to byl teprve problém. Abych byl konkrétní, diabetes vás vlastně dovede k tomu, že musíte neustále něco měřit, sledovat hodnoty, věnujete pozornost příjmu sacharidů. Jinak to prostě nejde. A léčba bulimie? Ta staví na úplně opačných principech. Nemáte věnovat pozornost energetickým hodnotám, kaloriím, máte se prostě učit pozitivnímu vztahu k jídlu. Takže pak do sebe ty dva problémy narazí. Na jedné straně vám říkají, jak musíte na všechno dávat pozor, na straně druhé vás nabádají k pravému opaku.
Jak se vám situaci podařilo zvládnout?
Měl jsem velkou podporu v rodičích. Našli mi skvělého terapeuta, kam jsem začal docházet, spolu jsme začali pojmenovávat moje problémy. Tím hlavním pro mě samozřejmě bylo vypořádání se s tím, že mám nemoc, kterou není možné definitivně vyléčit, takže se ji musím naučit přijmout. Stejně jako vlastní tělo. S tím ale – na rozdíl od cukrovky – bylo možné víc pracovat. Takže rodiče mi taky sehnali a zaplatili osobního trenéra, se kterým jsme začali pracovat na tom, aby moje tělo vypadalo… víc jako já, já dřív… Postupně se ty věci začaly usazovat, i když to byla těžká práce. Trvalo skoro dva roky, než jsem se dal do kupy, jak po stránce psychické, tak i fyzické.
Když se za tímto náročným obdobím ohlédnete, je něco, co byste dnes svému tehdejšímu já doporučil?
Určitě bych mu řekl, že cukrovka fakt není konec světa, i když se to tak může v první chvíli zdát. Navíc medicína pokročila, dnes v podstatě nepociťuju žádné limity. Pravidelně cvičím a jsem už se svým tělem úplně v pohodě. Takže přesně to bych tomu klukovi, co experimentoval s vlastním zdravím, vzkázal – že nic není tak žhavé, jak se zdá. A že řešení vždy existují, zejména pokud má člověk po ruce potřebnou podporu a záchrannou síť.
