Berete prokrastinaci jen jako nevinné odkládání úkolů na vhodnější chvíli? Dejte si pozor, může být i znakem vážné duševní poruchy

Chronické odkládání úkolů je velmi únavné

Neustálému odkládání plnění úkolů a povinností na později se učeně říká prokrastinace. Mnozí jsme si jí bohatě užili během pandemie, kdy jsme měli pracovat z domova – z prostředí, které prokrastinaci přímo nahrává. Víte, co byste právě měli dělat – například pracovat na prezentaci. Mnohem raději byste si ale jen tak sedli a koukali na seriál. A co skutečně uděláte? Umyjete okna, protože je to skvělá výmluva – nedovolili jste si jen tak lenošit, ale vyhnuli jste se nudné práci na prezentaci.

A nejhorší na tom všem je, že když se pak na ten úkol přeci jen vrhnete, máte ho za půl hodinky hotový. Někdy dokážete i dva měsíce odkládat úkol, jehož realizace vám nakonec zabere deset minut. Místo radosti, že to máte za sebou, vás popadne vztek nad sebou samými. Několik týdnů jste si zkazili špatným pocitem ze sebe sama a úplně zbytečně. A nejhorší je, že příště to uděláte zase tak.

Není to neschopnost zorganizovat si čas

Neustálé posouvání termínů bylo dlouho považováno prostě za lenost a neschopnost správně si zorganizovat čas. Profesor psychologie Joseph Ferrari z DePaulovy univerzity v Chicagu ale říká, že se ve skutečnosti jedná o vyhýbací strategii. Je to mnohem komplikovanější jev než obyčejný time management. Hlubší studium lidského chování v klasických prokrastinačních situacích ukazuje, že v tu chvíli nemáme kontrolu nad svou náladou a duševním rozpoložením.

My lidé jsme totiž silně motivovaní potěšením a požitky. Pokud nějaký úkol zavání nudou, frustrací, obavami, okamžitě vycítíme nebezpečí negativních emocí a povědomě se mu vyhýbáme. Je to tedy emocemi řízená strategie.

Odkládání pramení z nejistoty

Psychologové zabývající se prokrastinací, a že jich není málo, také upozorňují, že její záchvat přichází tehdy, pokud cítíme nejistotu. To samozřejmě není případ věčně neodeslaného balíku, který nám leží doma. Cesta na poštu je jen nudná, ale neznejisťuje nás. Ale když je pro nás úkol, který před námi leží, nový, nezvyklý, hodně nám na něm záleží nebo ho vnímáme jako komplexní, zareagujeme tím nejhorším způsobem – odložíme ho. Čím méně si věříme, tím silnější máme tendenci se plnění povinnosti vyhýbat.

Profesor Joseph Ferrari k tomu poznamenává, že mnohem důležitější než sebevědomí je pro nás to, co si o nás myslí ostatní. Takže budeme raději, když si o nás ostatní budou myslet, že jsme neprojevili dostatek snahy, než že nám chybí schopnosti daný úkol splnit. Obava z neúspěchu pak podvědomě vede k tomu, že se vyhýbáme vůbec úkol začít – byť to je třeba jen napsání odpovědi na email.  

Chroničtí neplniči termínů se za to nenávidí

Plnění povinností neodkládáme s lehkým srdcem. Většina prokrastinátorů se za své jednání stydí a víc a víc se nenávidí. Navíc si myslí, že to takhle nikdo jiný nedělá. Jsou přesvědčeni o své neschopnosti, a tím sílí jejich negativní emoce. A ty jsou přesně tím, jak jsme si řekli výše, co dokončení úkolu dále oddaluje. Člověk má v té chvíli špatný pocit z nesplněné povinnosti i ze sebe samého. Prvním krokem k větší výkonnosti je tedy možná uvědomit si, že prokrastinují všichni. Částečně za to může i nastavení celé společnosti. Nevychovává nás k tomu, abychom měli věci hotové dřív. Trestá nás jen tehdy, pokud nesplníme termín. Penále se platí po prošvihnutí data splatnosti. Když však zaplatíme dřív, žádnou odměnu za to nedostaneme.

Sice to dělají všichni, ale i toto pravidlo platí jen do určité úrovně. Prokrastinace může být i nemocí. Pokud člověk chronicky odkládá činnosti tak, že přestává být schopen normálně fungovat v každodenním životě, je čas vyhledat odborníky na duševní zdraví. Chronické odkládání může být projevem rozvíjející se deprese, úzkostných poruch nebo ADHD.

Jak se donutit k výkonu

Vědci z výzkumné skupiny pro prokrastinaci na univerzitě v Carletonu radí, že nám pomůže každý dokončený úkol patřičně oslavit. Příjemné pocity přicházející se splněním úkolu jsou protiváhou špatným pocitům, které máme sami ze sebe kvůli tomu, že úkol odkládáme. Takže místo seznamu věcí, které musíme udělat, si máme raději vést seznam toho, co jsme už úspěšně dodělali. Nebo alespoň rozdělali.

Další rady, jak zvítězit nad prokrastinací, navrhují rozdělit si úkol na více menších částí, dělat si mezi nimi příjemné přestávky, měnit si časový rozvrh pracovních dnů a vyhnout se tak stereotypu. Potíž je v tom, že tohle všechno jsou racionální řešení po čistě iracionální problém. Okolní prostředí samozřejmě můžeme uzpůsobit tak, aby nás méně vybízelo k zabíjení času, ale se při boji s prokrastinací se především musíme podívat dovnitř své duše. Zbavit se toho, co nás znejišťuje. Teprve pak, s dostatečným sebevědomím, se do úkolu vrhneme čerstvě a s radostí.