Proč někoho vlastní chrápání vzbudí, a někoho ne? Příčiny jsou vědecky podložené i kuriózní, někdo se navíc budí, ale neví o tom
Chrápu – nechrápu, slyším – neslyším
Hned v úvodu je namístě udělat si jasno v tom, jak to s vnímáním zvuků vlastního chrápání je. „Někteří lidé se zvukem vlastního chrápání skutečně probudí. Jiní si jej ale vůbec nemusí uvědomovat, a to bez ohledu na jeho intenzitu či frekvenci,“ shrnuje situaci klinická profesorka v oboru spánkové medicíny a neurologie Anita Shelgikar. Jak je to možné?
Dle Shelgikar je to dáno tím, že každý má odlišný tzv. práh vzruchů, tedy sklon k probouzení se ze spánku. Jednoduše řečeno, vnímání rušivých zvuků je velmi individuální. Navíc se to, zda se člověk vlastním chrápáním probudí, může klidně lišit noc od noci. „Vliv hluku na spánek je pravděpodobně multifaktoriální, závisí na hlasitosti hluku, jeho typu, prahu vnímání vzruchů každého jednotlivce a dalších aspektech prostředí, které mohou spánek a jeho kvalitu ovlivnit,“ dodala také vědkyně. Takže zatímco někoho dokáže ze spánku vytrhnout klidně i šepot či tichá hudba, jiný může vesele vyspávat i vedle zapnuté cirkulárky.
Co se týká hlučnosti chrápotu, v průměru se pohybuje okolo 50 decibelů. To lze přirovnat např. ke zvukům, které vydává tišší lednice. Ovšem jistě sami víte, jak je to s „průměry“ – což znamená, že mnozí chrápající by svou noční zvukovou produkcí vzbudili i mrtvolu. Je tedy jistě namístě snažit se vyluzovaný hluk konkrétními opatřeními snížit. Na klasické špunty do uší ale můžete rovnou zapomenout. Ačkoliv mohou redukovat hluk až o 25 decibelů, vzhledem k tomu, jak decibelová škála funguje, snižují jej ve skutečnosti jen o 9 decibelů. Potěšující ale je, že pokud je člověk sám zdrojem chrápotu, tento hluk jej z řady různých důvodů opravdu vůbec vzbudit nemusí.
Dopady chrápání
Možná jste o tom už přemýšleli, když v posteli po vašem boku ležel někdo, kdo chrápal, až se místnost otřásala: Jak je možné, že tenhle rachot, který mi nedovolí zamhouřit oko, ho nevzbudí? I na to má věda odpověď. Podle výzkumů, které byly na dané téma provedeny, si chrápající lidé na své chrápání jednoduše zvyknou (jedná se o proces tzv. habituace). Mozek díky tomu dokáže během spánku odfiltrovat zvuky s nízkou prioritou v bezprostředním okolí spáče. Takže pokud je člověk sám zdrojem chrápotu, mozek jej vyeliminuje, protože nejen uši, ale celý organismus vydávaný zvuk považuje „za vlastní“. A protože mozek je v módu odpočinku, nevydá tělu pokyn k probuzení, a to ani v případě, že člověk chrápe jako medvěd baribal.
Zdroj: Giphy
Co je však relativně kuriózní, je fakt, že i když člověka nedokáže vzbudit vlastní hlasité chrápání, ze spánku jej dokáže vytrhnout mnohem nevýraznější a méně hlasitý zvuk. Tělo totiž zvuky nečekané a pro dobu spánku nezvyklé klasifikuje jako tzv. signály s vysokou prioritou. Pokud se tedy ozvou, mozek se aktivuje v rámci obranného mechanismu. To pak vysvětluje, proč se lze vzbudit i kvůli drobným a jemným zvukům, i když vlastní chrápání na člověka jako „signál k probuzení“ naprosto nefunguje.
Svou roli v tom, zda člověk sám sebe vzbudí vlastním chrápáním, hraje ale i spánková fáze. Pokud je spáč ve fázi REM, což je spánková fáze, v níž se lidem zdají sny, práh zmiňovaných vzruchů se snižuje. To v praxi znamená, že je mnohem vyšší pravděpodobnost, že uslyšíte své chrápání, pokud zrovna budete ve fázi REM.
Budím se? Nebudím se?
I když si ale někteří mohou myslet, že právě oni jsou těmi šťastlivci, kteří své vlastní chrápání dokážou efektivně zaspat (protože o něm přece vůbec nevědí!), opak může být pravdou. Řada těch, kdo chrápou, se ve skutečnosti vzbudí, ale jen na pár sekund a následně opět upadnou do spánku. Drobné vyrušení si tedy ani nezapamatují.
Ať už ale patříte do kterékoliv skupiny chrápajících, v případě, že i po zdánlivě prospané noci pociťujete stále únavu (a např. váš protějšek hovoří o tom, že chrápete skutečně masivně), je rozhodně namístě informovat se o spánkové apnoe. To je totiž závažná porucha, při níž člověk na krátké okamžiky během spánku de facto přestává dýchat, i proto je vhodné stav konzultovat s lékařem. Ten pak dle konkrétní diagnózy také doporučí další vhodný postup/léčbu.
