Jíte běžně u televize? Pak dejte pozor na to, co sledujete. Kvalita i typ programu totiž úzce souvisí s tím, kolik čeho sníte
Televizní večeře v praxi
V Česku označení „TV dinner“, tedy právě zmiňovaná „televizní večeře“, není běžné. Neznamená to ale, že by běžné nebylo to, k čemu odkazuje. Protože, ruku na srdce, kdo si minimálně občas (ale spíš pravidelně) neužije večerní chvilku u televize s večeří na klíně (či konferenčním stolku)? Jenže pověst téhle „chvilky pro sebe“ jednoduše není dobrá. Koncept, který má kořeny v USA, obvykle vyvolává představu hromad ultrazpracovaného jídla plného soli a dalších „éček“, které do sebe člověk láduje vsedě (v lepším případě) nebo rovnou vleže (v horším případě), když sleduje televizi z pohodlí gauče. A jak se navíc ukazuje, i kdyby na talíři byla zrovna hromada zeleniny s kouskem celozrnného pečiva, škodlivost dané praxe by stejně vyrušena nebyla. Televize totiž dokáže „vyrušit“ i efekt večeře, která by za jiných okolností byla docela zdravá…
Výzkumů, které poukazují na souvislosti mezi sledováním televize a vyšším výskytem obezity, existuje nespočet. Obvykle je hlavní příčinou nedostatek pohybu a nadmíra tzv. sedavého chování. Pak je tu ovšem také souvislost s tím, co u televize děláme. Jíme. A jíme víc – rovnou z více důvodů. Tím hlavním ale je, že nás sledovaný program rozptyluje. Takže se lze setkat s tvrzeními, že pokud sledujeme pořad, který nás zaujme, ztrácíme přehled o tom, kolik jsme toho už snědli (tělesným signálům nevěnujeme dostatečnou pozornost). Některé výzkumy přímo poukazují na to, že u televize si přestáváme pamatovat, co jsme jedli – takže si v konečném důsledku jídla dopřejeme více. „Laboratorní výzkumy ukazují, že pokud člověka při jídle ruší jiné podněty, zkonzumuje toho více – a příčinou je právě vnější rozptýlení,“ shrnuje tak Monique Alblas, která se věnuje komunikační vědě.
Hlavně to potěšení!
Poměrně zajímavá je také teorie, že jídlo při sledování televize nemusí chutnat stejně jako v případě, kdybychom právě samotné konzumaci věnovali výhradní pozornost. Např. jeden ze souvisejících výzkumů prokázal, že lidé, kteří se více snažili zaměstnávat při jídle svou mysl (měli za úkol zapamatovat si delší číslo než druhá kontrolní skupina), vnímali jeho chuť méně sladkou. A podle neurovědkyně Floor van Meer platí, že „pokud jídlo nemá očekávanou chuť a člověk tak není uspokojen, pravděpodobně si další jídlo dopřeje dříve.“ (Ovšem prý se tak vlastně jedná o možný způsob, jak přimět děti, aby jedly zeleninu, pokud nemají rády její chuť – u sledování televize totiž může dojít k jejímu zkreslení). Jenže pokud jde o uspokojení, televize a jídlo jsou vlastně dvě spojité nádoby.
Existují totiž i teorie, dle nichž lidé přirozeně směřují k dosažení „hédonistického cíle“. To v praktické rovině znamená, že očekáváme, že konkrétní činnost nám přinese také určitou dávku potěšení. Ovšem pokud se potěšení nedostaví, člověk jej podvědomě začne hledat jinde. Co to znamená v souvislosti s jídlem a televizí? Že nejen neuspokojení z jídla má v rovině množství konzumace své negativní dopady. Údajně má totiž tentýž efekt také nespokojenost se sledovaným programem. Stručně řečeno: pokud televizní pořad nesplní naše očekávání (a dostatečně nás „nepotěší…“), budeme se ono potěšení snažit hledat jinde. Kde? No přece v jídle…
Zdroj: Giphy
Aby toho nebylo málo, tak naše stravování ovlivňují také emoce. I ty samozřejmě u televize dostávají svůj prostor. Takže existují i výzkumy, které naznačují, že u pořadů, které nás samy o sobě dělají šťastnými, si vybíráme méně „uspokojující“ dobroty (jako je např. čokoláda) než v případě, když sledujeme program, který nás spíš rozesmutní.
Překvapivý televizní zvrat
I když by se mohlo zdát, že škodlivý vliv televize na naše stravovací návyky je nezvratný, je tu i druhá strana mince, resp. platí, že nic není černobílé (což tedy o televizi v dnešní době platí rozhodně…). Některé výzkumy totiž naznačují, že televizní rozptýlení může být natolik vydatné, že nakonec budeme jíst méně, nebo dokonce vůbec. Kdybychom měli být konkrétní, tak v rámci jedné související studie sledovali její účastníci populární seriál Přátelé. Jedna skupina sledovala stejnou epizodu dvakrát, druhá sledovala dvě různé epizody. A během promítání druhé z epizod bylo oběma skupinám podáno občerstvení. Výsledek? Ti, kteří sledovali stejnou epizodu dvakrát, snědli o 211 kalorií více než ti, kteří sledovali dvě různé epizody. Podle autora výzkumu, profesora psychologie Dicka Stevensona, to může být právě proto, že zatímco první skupina se již u opakované epizody nudila, druhá byla více rozptýlena. Dalo by se tedy říci, že pokud sledujeme pořad, který je skutečně poutavý a napínavý, je dost možné, že na jídlo úplně zapomeneme.
Jaký tedy učinit finální závěr? To, jak moc televize ovlivňuje, co a v jakém množství jíme, záleží na celé řadě různých faktorů. A to včetně toho, co přesně sledujeme. A to nejen v rovině žánru, kdy např. akční filmy údajně souvisí s vyšší rychlostí konzumace jídla ve srovnání se sledování talk show. Televizní pořad může ovlivnit i naši náladu a chuť k jídlu může být podnícena i nevědomě, např. když postavy ve filmu budou jíst. Roli pak hraje i to, co přesně k jídlu máme zrovna po ruce a jak impulzivně s jídlem zacházíme.
Takže bez ohledu na to, zda výzkumům věříte, nebo ne (ostatně, jejich výsledky jsou v mnoha ohledech docela protichůdné), minimálně pokud se snažíte o zdravější vztah k jídlu, bude lepší, když si večeři (svačinu, oběd…) vychutnáte v klidu ještě předtím, než do ruky vezmete televizní ovladač.
