„Inkontinencí trpím již třetí rok, zpočátku jsem cítil jen bezmoc a stud. Nosit pleny? To je obrovské tabu,“ říká čtyřicátník Petr
Petře, kdy jste začal pozorovat, že se s vaším tělem děje něco nestandardního?
Zrovna byla v plném proudu covidová pandemie, když jsem se začal cítit unavený a vyčerpaný. Ačkoliv jsem to zprvu přikládal změně životního a pracovního stylu, tyhle problémy s koronavirem neměly nic společného. Začaly mě totiž trápit ostré bolesti břicha, kvůli kterým jsem se zpočátku bál i jíst. Většinu nocí jsem nespal – namísto toho jsem se zmítal v horečkách a bolestech. Ale všechny tyhle příznaky jsem přikládal tomu, že se nemůžu moc hýbat a jen sedím doma u počítače.
Vaše problémy se ale stupňovaly…
Bohužel ano, nakonec jsem se samozřejmě rozhodl vyhledat lékaře, i když to zrovna v průběhu pandemie nebylo nic snadného. Když jsem postupně kupil všechny příznaky – od bolestí žaludku, hubnutí, nočních horeček, až po závratě – lékař jen kroutil hlavou a poslal mě na spoustu testů. A z nich vyplynulo, že mi selhávají ledviny. Jejich funkce dosahovala ani ne pětiny standardu, který by měl být běžný v mém věku – tedy okolo čtyřiceti let.
Takže následovalo další kolečko vyšetření, protože prozatím nikdo přesně nevěděl, co je vlastně s mými ledvinami špatně. Těch vyšetření jsem absolvoval řadu – a všechno se hrozně táhlo. Nakonec byl verdikt docela zdrcující, našli mi totiž nádor, který narušil nervová zakončení, která mají na starost komunikaci mezi mozkem a močovým měchýřem. I když naštěstí nebyl zhoubný, poškození, která způsobil, už byla nevratná. To v praktické rovině znamená, že časem se nevyhnu transplantaci ledvin – a aktuálně se pro mě běžnou součástí života stala inkontinence.
Jak se čtyřicátník vypořádává s problémem, který je obecně spojován spíše s populací ve vyšším seniorském věku?
V první chvíli, když se u mě začaly úniky moči projevovat, jsem cítil naprostou bezmoc. Neschopnost ovládat vlastní tělo a kontrolovat to, co dělá. Zalíval mě obrovský stud. Už jen samotný nákup inkontinenčních pomůcek mě doslova zahlcoval nezvladatelným stresem. Jsou to prostě pleny. A pleny asi nosit nechce nikdo. První měsíce jsem tak omezil svůj život v podstatě jen na pobyt doma a jen ty nejnutnější pochůzky. Ty pleny nejsou nijak patrné, ale já jsem o nich věděl. A při každém kroku jsem měl pocit, že šustí a že musí být všem jasné, co mám pod kalhotami…
Jakým způsobem se vám tyto pocity podařilo překonat?
Já jsem byl v mnoha ohledech v jiné situaci než lidé, kteří trpí jinými typy inkontinence. A že jich je! Třeba i stresová inkontinence… nikdy jsem o tom neslyšel – až do chvíle, než se mě to začalo týkat. A pak jsem začal hledat informace, pomoc, chtěl jsem slyšet, že i tak můžu žít normálně. Jenže těch hlasů, které by tohle říkaly, bylo a stále je minimum. Je to obrovské tabu, kterému člověk najednou čelí a je na něj sám. Stydí se, cítí se trapně, protože prostě nedokáže ovládat vlastní močový měchýř...
Mně osobně hodně pomohlo to, že inkontinence byla důsledkem nádoru. V mém okolí o mých vážných zdravotních problémech věděli, musel jsem to říct v práci, protože i když byl home office, často jsem kvůli vyšetřením nebyl k dispozici. Takže když dnes shrnu všechny svoje potíže a vyhlídky, samozřejmě mnohým dojde, že jsem ve vážné situaci, k níž se pojí také různé komplikace. Inkontinence je jedna z nich. Ale pořád je to problém, který způsobil nádor. A to zní prostě závažně. Jinak je ale ve společnosti obraz těch, kdo inkontinencí trpí, podle mého názoru velmi problematický. Stranou pak nezůstává ani lékařská péče a související vyšetření. Já jsem specifický případ, ale už jsem se setkal s příběhy lidí, kteří se styděli o svých potížích s únikem moči mluvit i před lékařem. A vlastně to chápu. Je to velice intimní záležitost, kterou nechcete jen tak roztrubovat do světa.
I když se vám nějak povedlo srovnat s tím, že inkontinence je nedílnou součástí vašeho života, dokázal jste se s ní i „sžít“?
Sžití se s tím, že „nehoda“ se může stát prakticky kdykoliv, je opravdu obtížné. A neřekl bych, že už jsem do téhle fáze určitého smíření došel. Musel jsem se vzdát řady aktivit, které jsem dříve moc rád dělal. Především tedy aktivit fyzických. Což v důsledku vedlo k tomu, že jsem dost přibral – protože se nemůžu pořádně hýbat. Taky jsem se přistihl, že když už jsem někde venku, moje pozornost se neustále stáčí k hledání toalety. Je to potupné a člověku to jednoduše na psychické pohodě nijak nepřidá. Ty pleny se navíc nedají nosit pořád – když jste doma, snažíte se jich rychle zbavit. Takže musíte počítat i s tím, že budete pořád prát, měnit si oblečení…
Napadá vás něco, co byste poradil dalším lidem, které inkontinence, ať už z jakékoliv příčiny, trápí?
Řekl bych jim, že v tom rozhodně nejsou sami, i když se to tak na první pohled zdá. Inkontinence je velmi osamělá. Je to problém, o kterém se nemluví – a tak se za něj všichni jen stydí. Často natolik, že nevyhledají ani odbornou pomoc – a to i v případech, kdy se jedná o problém, který by měl třeba nějaké medicínské řešení. V mém případě to bohužel bude dlouhodobý problém, takže mě ještě čeká docela dlouhá cesta k tomu, abych tu situaci přijal, jak je – a podařilo se mi alespoň v rámci možností nějak vrátit do běžného života v podobě, v jaké jsem ho dřív znal.
