„Muže s kily navíc jsem považoval za lemply. Je těžké být jedním z nich,“ popisuje změnu hodnot Martin, který přibral kvůli nemoci
Martine, v minulosti jste se na profesionální úrovni věnoval sportu a na své vysportované postavě jste si velmi zakládal. Dnes ale zastáváte v mnoha ohledech odlišná stanoviska. Co za touto změnou stálo?
Zdraví, respektive zdravotní problémy. Opravdu byly doby – a není to zase tak dávno (smích) – kdy pro mě každý s nějakým tím kilem navíc byl lempl, co o sebe nedbá. Dost často jsem posuzoval lidi právě podle toho, jak vypadala jejich těla. Pro mě byly totiž pohyb a sport každodenní součástí života, působil jsem i jako osobní trenér. A pak přišla rána z čistého nebe, chvíle temna. Mrtvice. Bylo mi 32 let a nic takového by rozhodně nikdo, natož já, nečekal.
O takových „nárazech do zdi“ se říká, že převrátí člověku kompletně žebříček hodnot. Takže k tomu došlo také u vás?
Přesně tak. Myslím, že každý podobný dotek smrti, pokud se to tak dá říct, člověka změní. Obvykle k tomu ale dojde spíš jen v duševní rovině. Začnete si vážit jiných věcí než dřív, jinak život prožíváte. V mém případě ale ta změna v hodnotách probíhala taky na tělesné rovině. Protože jak jste už sama říkala, hodně jsem si cenil svého vzhledu. Ten vzal ale s tou nemocí za své.
Vzhled je jistě pro mnoho lidí důležitý, i když to třeba nahlas nechtějí přiznat. Jak jste na něj nahlížel dříve vy – a co se tedy změnilo?
To, jak vypadám, jsem hodně prožíval. Možná to souviselo i s tím, že jsem gay – a mezi gayi je vzhled hodně důležitý. Vlastně nevím, proč to tak je (smích), ale snadno jsem se s tím sžil. Nebylo to pro mě nijak obtížné, protože jsem vždycky hodně cvičil a zdálo se mi, že mít vypracované tělo není nic nedosažitelného. I proto jsem opovrhoval muži, kteří měli velká břicha a tvarohovité povislé paže. Vůbec by mě totiž nenapadlo, že bych mohl někdy být jedním z nich. Jenže kvůli lékům po mrtvici jsem začal hrozně přibírat. Nemohl jsem s tím nic dělat, cvičení jsem měl v podstatě zakázané. Měnil jsem se sám sobě před očima…
Jak jste celou tu situaci prožíval? Přece jen pozorovat na sobě změny směrem, který člověk nepovažuje za žádoucí, asi nic příjemného není…
Zprvu jsem měl obrovské deprese. Postupně jsem z bytu odstranil všechna zrcadla, vůbec jsem se totiž na sebe nemohl podívat. I pouhá sprcha pro mě byla trauma. Umýval jsem tělo, které jsem vůbec nepoznával a nechtěl jsem ho. Jenže jsem s tím zároveň nedokázal nic dělat. Ta bezmoc na tom všem byla asi to nejhorší. Stal jsem se jen pasivním svědkem toho, jak se stávám někým, nad kým jsem ještě před nedávnem ohrnoval nos.
Takže už ho neohrnujete? (smích)
To byl pro mě vlastně taky solidní náraz. I když si pořád myslím, že v obecné rovině má to, jak tělo vypadá, každý ve svých rukou, už naprosto chápu, že jsou situace, kdy to tak není. Nejsou to situace běžné. Vždyť kdo by čekal mrtvici těsně po třicítce, že. Ale není možné házet všechny do jednoho pytle. I když u svých klientů, kteří ke mně chodívali cvičit, jsem si samozřejmě cenil i toho rozhodnutí, něco se sebou dělat, a to bez ohledu na ten výchozí stav, do budoucna bych chtěl věci uchopit úplně jinak. Motivovat ke změně. Nahlížet na věci pozitivně.
Dalo by se tedy říct, že vás nemoc nasměrovala na jinou cestu?
V podstatě ano. Nechci otočit svůj život znovu vzhůru nohama, to mi jednou stačilo (smích), ale časem bych chtěl sám na sobě ukázat, že všechno jde, když se chce. Ale že je vždy třeba brát v potaz i možné limity. Takže pracovat na svém těle lze vždy jen s přihlédnutím ke každému konkrétnímu člověku a jeho případným omezením. Sám jich teď mám spoustu a teprve se s nimi učím žít.
Hlavně ale teprve teď chápu tu povrchnost, která je často mezi gayi přítomná. Ano, mám teď spoustu kil navíc a nevypadám jako z titulní strany časopisu. Jinak jsem ale ten samý člověk, co dřív. I když je fakt, že hodnoty se mi samozřejmě proměnily.
Váš partnerský život všechny ty změny nějak poznamenaly?
Já jsem byl před tou mrtvicí zrovna čerstvě po rozchodu, takže otestovat pevnost vztahu jsem nemohl. (smích) A zatím se na tom nic nezměnilo, přece jen se teď spíš soustředím na to zdraví a postupem času i zlepšení kondice než na vztah. Vlastně by se dalo říct, že mám dost starostí sám se sebou, a to skutečně v mnoha různých ohledech. A nemyslím si, že by bylo úplně v pořádku teď cokoliv vztahového začínat. Nejdřív se musím dát do kupy.
Takže s vaším „novým já“ se stále spíš smiřujete?
Asi ano. Pracuju na sobě, mám pravidelně i psychoterapii. Takže věřím, že časem začnou nejen různé moje bariéry, které jsou spíš v hlavě, ale i ta omezení, která zatím mám, mizet. I když už stojím nohama na zemi, věřím, že trošku do formy se mi zase dostat podaří. Určitě mě ale už nežene ta myšlenka na vzhled jako takový. Navzdory těm zdravotním problémům jsem pořád přesvědčený, že pohyb ke zdravému životu patří. Chci být zase schopný vyrazit na výlet na kole, na lyže, chci si jít zaběhat. Nic z toho zatím nemůžu. A snad potom k sobě najdu i nějaký ten protějšek. Takový, s nímž spolu budeme schopní nějak vzájemně držet krok. Ale zároveň se budeme brát přesně takoví, jací jsme.
