„Tak malé dítě si naštěstí neuvědomuje, s jakou diagnózou se narodilo a co je to za průšvih,“ říká Nikol, která si prošla peklem
„Moje uvědomění si sebe samotné, začalo už v mateřské školce. Věděla jsem, že se mi líbí kluci, že jsem holka a až vyrostu, bude ze mě žena,“ začala Nikol svoje vyprávění. „Tak malé dítě si naštěstí neuvědomuje, s jakou diagnózou se narodilo a co je to za průšvih. Prostě jsem si žila v domnění, že jednou to bude všechno ok,“ otevřela své vzpomínky na dobu, kdy žila v biologicky mužském těle. A o dětství jsme si povídaly i dále:
„Jenže jak jde čas, společnost vás pochopitelně tlačí do role, v jaké jste se narodili. Jen vy víte, co je s vámi špatně, ale neumíte to nazvat. Jen vy víte, jak strašně to bolí, když po vás někdo chce vysloveně mužské chování, mužskou práci a mužské myšlení. V tu dobu si plně uvědomujete, že to mužské tělo a role k vám vůbec nepatří. Během dospívání jsem ze sebe byla někdy tak vyčerpaná, že jsem měla opravdu silné deprese, které jsem zakrývala tím, že jsem ta nejvíc veselá a divoká ve třídě. Takový ten třídní bavič. Byl to jediný obranný mechanismus, který v mém případě fungoval, abych byla vůbec schopna přežít každý den. Cenou za to ovšem byla trojka z chování. Do toho všeho se mi čím dál víc líbili kluci, tak jsem dospěla k závěru, že jsem asi gay. Psal se rok 1988 a já byla v prvním ročníku na střední škole. Takové téma bylo ještě tabu.
Ve druhém ročníku v roce 1989 jsem si nechala narůst dlouhé vlasy, padl režim a já se začala stylizovat do role „té jiné, než jde s proudem“. Barvila jsem si vlasy na černo a nosila černě podmalované oči a bílý make-up. A to byl takový první výborný ventil, který mi pomáhal. Čas šel dál, já měla za sebou první sexuální zkušenosti s muži a tak nějak jsem si vesele se svojí hřívou, unisexovým oblečením a jemnými rysy skotačila s kamarádkami po rockových klubech. Málo koho napadlo, že jedna z těch slečen je vlastně chlapík.“ (smích) Přestože by se toto někomu mohlo zdát jako řešení, nebylo. Nikol si velmi brzy uvědomila, že stále není sama sebou.
„Ani tohle mi později nestačilo. Gay kluky jsem nebrala, byla jsem pro ně příliš feminní, a hlavně jsem měla ženský mozek. Prostě smůla, takže jsem většinou byla sexuální potravou pro bisexuály. Těm vyhovoval můj jemný zevnějšek a zároveň obsah spodního prádla. Jenže to pochopitelně nevyhovovalo mně. Nechtěla jsem být kluk, nechtěla jsem být brána jako druhý chlap v posteli. Už jsem to uměla plně popsat a znala pro sebe jméno. Byla jsem transsexuál, ale zdaleka jsem si díky svému svobodomyslnému stylu života neuvědomovala, v jakém jsem maléru a co všechno mě čeká,“ svěřila se. Ale i když je uvědomění prvním krokem, čekala ji ještě dlouhá cesta.
„Naučila jsem se vystupovat na veřejnosti jako „on" a hrála tu roli tak dobře, že tomu občas i někdo věřil. Ale ještě stále jsem to byla jenom já, kdo věděl, kým opravdu jsem. Dokonce jsem si na několik měsíců zakázala na to myslet.
Pak přišel rok 1998, já začala vystupovat v travesti show a na svět přišla Nikita. Dodnes si pamatuju, jak jsem před show seděla v šatně před zrcadlem a koukala na sebe samotnou. V ten moment jsem si uvědomila, že tohle jsem já. A konečně jsem našla ventil, jak to ze sebe dostat ven. Ne, nebylo to na pódiu. Jako umělkyně jsem byla ve srovnání s kolegy průměr. Mojí výhodou byl hodně ženský vzhled, pohyby a gesta. Na tom jsem to celé stavěla a díky tomu mě s sebou brali na vystoupení.
Tady bych podotkla, že jsem kolem sebe měla úžasné travesti kolegy, kteří tušili, jak se věci mají, a prostě to jen neřešili. Jednou z mnoha skvělých věcí na gay chlapech je, že vás prostě nechají dýchat, nikam vás netlačí a berou vás tak, jak jste. Do smrti jim za to budu vděčná a nedám je. Jsou prostě úžasní! Dokonce si troufám říct, že mě někteří z nich měli rádi tak jako nikdo jiný.
Čas šel dál a já ze sebe setřásla všechny nánosy z dřívějška. Naučila jsem se žít jako „on“ a „ona“. Prostě jsem se tím nějak nezabývala. Karty byly rozdané tak, jak byly, a já s nimi hrála.“
Až po této etapě přišla na řadu myšlenka skutečně jít do toho – do tranzice. Tento extrémně náročný proces je často pro transsexuální lidi jediné možné východisko. A Nikol k němu dospěla takto:
„V roce 2004 jsem se poznala s jednou slečnou, která vystupovala v zahraničí. Seděly jsme před vystoupením vedle sebe v šatně, ona se na mě koukala, jak se líčím, a najednou mi říká: „No jo no, jenže ty teď z něj děláš sebe. Tam uvnitř je ženská, a já to poznala hned jak jsem tě viděla.“ Donna byla první transsexuální žena, která mi rozuměla, a dala mi pár životních lekcí, rad a hormony. Ano, hormony bez předpisu, bez lékařské konzultace a odborné péče. Jenže já jsem byla Nikita, a ta mohla všechno. Alespoň jsem si to do té doby myslela. Omyl.
Pochopitelně můj životní styl úspěšné vizážistky, známé trans performerky a nafoukané divy, která měla na každém prstě deset nápadníků z řad transkomilů, si vyžádal svoji první daň. Čím dál víc jsem se kamarádila s alkoholem, občas si dala i lajnu koksu a do toho jsem začala brát estrogen. Opravdu hloupá kombinace, která nemohla skončit jinak než průšvihem. Úplně jsem se psychicky složila. Řekla jsem si, že ten estrogen prostě nedám. A tak jsem ho přestala brát. Vůbec jsem si tou dobou neuvědomovala, že žiju úplně mimo realitu, že si denně sahám do energických rezerv a jedu na plno bez přestávky několik let. Ve dne práce, v noci práce a nad ránem návrat z afterparty.“
Je jasné, že se Nikol život v té době neobracel k nejlepšímu: „V roce 2008 jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem si dokonce dovolila odřeknout nejedno vystoupení nebo líčení. Při výšce 180 cm jsem vážila 60 kilo. Do toho jsem měla ještě třetí stálou práci na letišti v parfumerii, protože jsem potřebovala finanční jistotu. Zbytek peněz jsem byla schopna rozházet za drahé boty, šaty a mejdany. Za jeden večer jsem dokázala projet nosem 5–10 tisíc. Ne, nedělala jsem to každý den ani každý týden. Byl to princip slasti. Sama sebe jsem chválila za to, jak jsem si už tři týdny nic nedala. Opravdu zpětně nedokážu uvěřit, že jsem si říkala: „Jo, jsi šikovná holka, ani dneska sis nic nedala.“ Ale já neměla na kokain psychický nebo fyzický návyk. Jen mi to přišlo děsně dekadentní a patřilo to k image zlobivé holky. A tou jsem tedy rozhodně byla. Tvrdé drogy mě nikdy nelákaly, ačkoli v pervitinu jelo kolem mě hodně lidí. Tráva mi taky nedělala dobře, tak nebyl důvod ji kouřit. Můj největší kámoš byl Fernet Citrus, nebo Chardonnay.“
Když se zdá, že v náročnější fázi Nikol být už nemohla, přituhlo. Ve snaze se vším skoncovat se pokusila o změnu, která ale nebyla to pravé ořechové a málem skončila velmi špatně: „Pamatuji si úplně přesně den, kdy jsem vystupovala v jednom kabaretu v Praze. Byla jsem na nohou od čtyř od rána, protože jsem měla ranní směnu na letišti a byla jsem strašně vyčerpaná. Odskákala jsem si šest písniček, sedla do taxíku a když jsem přišla domů, bylo pět ráno. Tak takhle to už dál nepůjde, projelo mi hlavou. Vzala jsem obří pytel na odpadky, naházela do něj všechny kostýmy, paruky a boty a hodila to do popelnice v domnění, že jsem Nikitu zabila. A už ji nikdy neuvidím… Nemusím snad říkat, jak moc jsem se mýlila.
Nikita si mě velmi rychle našla a dala mi další lekci, která mě tentokrát málem zabila. V roce 2010 jsem skončila v takové depresi, že jsem nevylezla deset dní z bytu a postele. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych si mohla vzít nějaké prášky nebo si zkusit nějak jinak ublížit. Nebyl nikdo na světě, kdo věděl, co se teď u mě v bytě děje, a mohl by mi pomoct. Nejedla jsem a pomalu začínala slábnout,“ svěřila se o opravdu temných chvílích a myšlenkách.
„Poslední kapkou bylo to, že mi došly cigarety, a já se psychicky připravovala několik hodin na to, že budu muset vyjít z bytu. Pamatuju si, že jsem vyšla ven z baráku, měla na sobě kabát a kráčela si to směrem herna. Nikdy jsem si nepřipadala tak ztracená a sama. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak jsem strašně křehká a slabá. V domnění, že život Nikity je pro mě to pravé ořechové (protože být sexy trans bylo jedním ze smyslů mého tehdejšího trans života), jsem nějak zabíjela ty zbytky holky ve mně.
Stalo se ze mě arogantní, do sebe zahleděné trans monstrum, které ztrácelo čím dál víc kontakt s realitou. Opojená vlastním sebeklamem jsem žila v domnění, jak je všechno perfektní. Nebyl to alkohol ani drogy nebo jiné věci co mě dostaly až na samé dno. Byla jsem to já. A právě venku na chodníku v noci jsem si uvědomila, že to budu muset být zase já, kdo mě do života vrátí. Okamžitě jsem odstřihla kontakty se zbytkem trans komunity, odstřihla jsem se od transkomilů, kteří ve mně tu dokonalost pěstovali, a uzavřela se do sebe. Ze dne na den se ze mě stal introvert.“
Tento pro tělo i mysl nebezpečný přístup naštěstí měl svůj lépe směrovaný konec. Nikol se dostala do spirály, ze které pochopila, že musí vystoupit. Byť to nebylo snadné uvědomění, zvládla to. A objednala se k doktorce Fifkové.
„Měla jsem pár měsíců čas si mezitím, než mě vzala, rozmyslet, co tam vlastně chci, co od toho chci a uvědomit si, kam to všechno povede. Začala jsem opět brát hormony na černo, protože jinak bych to nebyla já. A pár měsíců na to jsem je dostala oficiálně – podle pravidel a na základě všech vyšetření – od paní doktorky.“
O průběhu tranzice jsme si s Nikol povídaly i dál. Tento rozhovor také již brzy najdete na LUI!
