„Ženy se líčí a muži lžou.“ A prý k tomu mají stejný důvod. Znáte tajemství přitažlivosti a umíte s ním pracovat?
To je složitý opis věty: Líčení a lhaní prý mají něco společného.
Díky, umělá inteligence.
Pojďme si nyní společně projít citát Idrise Elby, který zazněl v tomto videu od World of Wisdomx:
V překladu zní: „Muži se zamilovávají do toho, co vidí. Ženy do toho, co slyší. A proto budou ženy vždycky nosit make-up a muži budou vždycky lhát.“
Je každá nepravda lží?
Lež je stejně tak fascinující jako i kontroverzní součást lidského života. Je mnohem víc než jen odchylkou od pravdy. Jedná se o tanec mezi realitou a fikcí, kde slova získávají moc formovat naše vlastní příběhy a vnímání okolního světa.
Lež je mozaika motivací, ať už vyplývajících z ochrany, strachu, nebo touhy po přijetí. Je to jemná rovnováha mezi maskou, kterou nosíme, a touhou uchovat si vlastní pravdu. Prozkoumávat podstatu lhaní znamená vstoupit do dimenze, kde se hranice mezi pravdou a klamáním rozostřují a realita přijímá podobu, kterou jsme ochotni vidět. Protože lhát neznamená jen zničit veškerou pravdu. Ti nejlepší lháři stavějí své pasti kolem reálných událostí a detailů.
Zlý úmysl vs. „bílé“ lhaní a omyl
Ve světě, kde se realita prolíná s našimi představami a kde pravda někdy tančí na hraně výkladu, vzniká otázka, zda každá nepravda představuje lhaní a spojení s negativními úmysly.
Někdy je na vině za nesrovnalosti mezi tím, co říkáme, a tím, co je skutečné, naše nedokonalá paměť nebo subjektivní interpretace světa. Je však také pravda, že některé nepravdy mají úmyslný charakter, zatímco jiné jsou spíše ochranou naší emocionální integrity. V této komplexní rovnici lze najít odstíny pravdy a lži, kde každá nepravda neznamená nutně zlý úmysl, ale odráží naši lidskou snahu zkrotit komplikovaný a často neuchopitelný svět, ve kterém žijeme. A tady se dostáváme od omylů a intepretacím až k bílým lžím. Tedy těm, ke kterým se uchylujeme z dobrých úmyslů někoho ochránit či neublížit.
Je make-up (bílá) lež?
Otázka, zda je líčení formou lhaní, nám otevírá dveře do světa estetiky a sebeprezentace. Líčení nám dovoluje vytvářet obraz, který chceme světu ukázat, a prostřednictvím barev, kamufláží, stínů a světla ovlivňovat, jak nás ostatní vidí. Pokud se zeptáte těch, kteří milují make-up, často odpoví, že je to pro ně forma kreativního vyžití. A to je krásná odpověď. A pochopitelná. No ne?
Máme-li však na mysli úmyslné zakrytí nedostatků nebo zdůraznění toho nejlepšího, může se líčení někdy (někomu) jevit jako jemná forma bílé lži. Není to tak nutně o klamání, ale spíše o vytváření iluze, kde se tvář stává naším plátnem a líčení nástrojem k vytváření vlastní verze reality.
Je to tedy bílá lež, když se malujeme do podoby, která odráží naše ideály krásy, které nejsou plně v souladu s tím, s čím jsme se ráno probudili? Nebo je to jen kreativní způsob, jak vyjádřit sebe sama ve světě, kde každý tah štětcem nese kousek našeho vlastního příběhu? A někteří se dokonce ptají (či jsou přímo přesvědčeni): Je líčení takovou lží, která může ublížit?
Na internetu najdete spousty vtipů na téma líčení a randění. „Berte ženy na první schůzku do bazénu! Aspoň uvidíte, že nekupujete zajíce v pytli! Nic neschová, a i líčení se smyje!“ parafrázuji tyto chytré rady, které implikují, že šminky mohou být vnímány jako kamufláž, neupřímnost a skrývání pravé tváře.
Ale lze to hodit s lhaním opravdu do jednoho pytle?
Zdroj: Giphy
Muži lžou, ženy pláčou
Když se vrátíme k citátu výš, nelze nezmínit jedno z velmi známých děl na téma mužské nepravdomluvnosti: Proč muži lžou a ženy pláčou.
Jedná se o knihu, kterou společně napsali manželé Allan a Barbara Pease. Toto dílo se zabývá rozdíly mezi mužským a ženským chováním, komunikací a emocemi. Autoři se snaží odhalit tajemství, proč se muži a ženy liší v reakcích na různé situace a proč někdy komunikují zdánlivě odlišnými jazyky. Kniha se zaměřuje na biologické, sociální a psychologické faktory, které formují genderové rozdíly a snaží se čtenářům poskytnout vhled do fungování mužské a ženské mysli. S humorem.
A taky tak trochu narážejí na to, že muži ne vždycky chtějí či cítí, že mohou říkat pravdu. Rozdíly mezi ženským a mužským vnímáním jsou (nejen) podle těchto autorů zásadní.
Přirozený výběr partnera
Stejně jako kdysi, muži i ženy si vybírají své partnery podle jistých atributů – a ne vždy úplně vědomě. Je to v nás zakořeněno. Pojďme to vzít opravdu hodně zjednodušeně:
I kdysi, když jsme ještě pobývali v chýších a slavili jsme první oheň, se muži za ženami otáčeli, pokud bylo jasné, že zvládnou odnosit děti. To znamenalo nějakou fyzickou zdatnost a vzhled, který nenapovídal nemoci. Proto mohou mít muži tendenci vybírat si krásnější ženy – jejich čistá pleť, silné vlasy, zářivý pohled a krásné zuby jsou jakýmsi prvním znamením zdraví. Ono to s tou povrchností je naštěstí tedy o něco hlubokomyslnější.
Na druhou stranu muži tu kdysi byli hlavně od toho, aby ulovili mamuta a postarali se o bezpečí svých blízkých. Takže ne, nejste zlatokopky, milé dámy, pokud vás zajímá, jakého společenského statusu muž dosáhl. Ani pokud vás zajímá jeho konto. V dnešním světě bezpečí znamená především finanční zajištění. Už nás doma dožene spíš exekutor než hladový dravec. Ale děsí nás to pořád (skoro) stejně.
Stereotypy aneb „To teda ne!“
Ano, vše, co jsme si výše popsali, je stereotypní. Vstáváte ze židle a rvete si vlasy, že svého muže přeci milujete i v dluzích? Svou ženu byste si kdysi vybrali i mezi stovkou nejkrásnějších žen planety? Výborně! To vám přejeme! Ukazuje se navíc, že ženy v posledních letech také mají tendenci uchylovat se k výběru podle vzhledu. To proto, že už je méně často tíží ekonomická nesoběstačnost. Takže i u těch chlapů to snad s tím lhaním nebude vždycky a pořád tak špatné.
Ono ani vědecké teorie a výzkum nejsou všeznalé a neplatí na každého člověka. Ale je fajn o tom někdy popřemýšlet v různých kontextech. Třeba v tom evolučním, nejen odsuzujícím.
