Stále single a bez vyhlídek na vztah? Na vině může být internalizovaná homofobie

Žijeme ve světě, kde je heterosexuální orientace normou. Můžeme se tomu bránit sebevíc, ale momentálně to tak prostě je. Důkaz? Heterosexualita je považovaná za základní verzi a všechno ostatní vnímáme jako výjimku. Heterosexualita je navíc stavěna do pozice nadřazené sexuality.

Pro gaye a další queer lidi je toto heteronormativní nastavení společnosti zraňující. A vede k tomu, že každý gay ví, že být homosexuál, je špatně. Protože mu to tak implicitně nebo explicitně od malička vštěpuje okolí. Nejsou to jen poznámky rodičů, spolužáků nebo politiků, ale taky společenská schémata, v nichž si princové berou vždycky jenom princezny a holky na střední šílí po klucích z fotbalového týmu.

Výsledkem pak je zvnitřněné – internalizované – přesvědčení gay lidí, že být teplý je horší, špatné, hříšné (ano, nezapomeňme na homofobii v náboženství) nebo jinak podřadné heterosexualitě.

Heterosexuálové to mít nemůžou

Ze své podstaty je internalizovaná homofobie „vyhrazená“ pouze pro queer lidi. Respektive jen pro gaye a lesby, v jiných případech potom mluvíme o internalizované bifobii, internalizované trans fobii nebo třeba obecně o internalizované queer fobii. „Heterosexuální člověk nemůže trpět internalizovanou homofobií,“ říká ve zkratce americká klinická psycholožka Bethany Cook. „Prostě to neodpovídá definici.“

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Zvnitřněné fobie totiž popisují situaci, kdy člen menšinové skupiny přijme za svůj odpor většiny k této menšině. Když „pochopí“, že je s ním něco špatně a že jeho identita je horší než identita většinová.

Neznamená to ale, že by heterosexuálové homofobní být nemohli. Jejich odpor, diskriminace, utlačování LGBT+ lidí nebo jejich ignorování a nepočítání s nimi je ale prostě „jenom“ homofobie. Ta „klasická“. Rozdělit bychom ji pak mohli na interpersonální homofobii, která se děje mezi dvěma a více lidmi, a na systematickou (či systémovou), která je zakořeněná do organizací, kultur, náboženství a společnosti jako celku.

Jak se internalizovaná homofobie projevuje

Zvnitřněné přesvědčení, že být teplý je horší než být hetero, může prosakovat do mnoha úrovní lidského bytí. Nejčastěji se projevuje tím, že se dotyčný člověk vnímá jako méně hodnotný než heterosexuální jedinci. Přemýšlí a mluví o sobě negativně, což vede k nízkému sebevědomí, pocitům nepatřičnosti, upozaďování vlastní osobnosti, úzkostem, depresím a dalšímu.

Jde o nepřijetí vlastní sexuální orientace. A to může někdy vést až k jejímu úplnému popření, odmítání nebo snahám ji změnit. Projevovat se to může například následujícím:

• Snaha vypadat jako heterosexuál a naplnit heterosexuální životní schéma. Někdo dokonce vstoupí do manželství a dělá všechno proto, aby ho společnost brala jako „správného heterosexuála“ a přestal tak být tím „špatným gayem“, jak to má v sobě nastavené.
• Plachost, skrývání, vzdalování se vlastním přátelům a blízkým
• Vyhýbání se lidem
• Neustále pozorování vlastního chování, gestikulace, zvyků, přesvědčení a myšlenek
• Oddělování lásky a sexuálního chování, někdy úplná absence od sexuálního chování (sexu, masturbace)
• Závislostní chování, zneužívání alkoholu a dalších drog
• Sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, pokusy o ni i její úspěšné provedení
• Homofobie – internalizovaný odpor ke gay identitě se může projevit i jako externí klasická homofobie. Takový člověk pak svou neschopnost přijmout sám sebe manifestuje zlobou a agresí vůči queer lidem, kteří žijí otevřeně, či i vůči věcem, které jen za projevy homosexuality považuje.

Jak internalizovaná homofobie ničí vztahy

Kromě výše popsaného je typickým projevem zvnitřněného odporu k homosexuální orientaci také snaha podřizovat své vztahy a přístup k nim naučeným heteronormativním schématům. Jsou to ale i další problémy ve vztahové rovině. Od navazování intimních vztahů po jejich dlouhodobé udržení.

„Pokud se kvůli své sexualitě stydíte nebo se nenávidíte, můžete se chovat tak, že to váš vztah podkopává. Můžete například odstrkovat partnera, odmítat projevy náklonnosti nebo skrývat své skutečné pocity,“ vysvětluje terapeut Tom Bruett. Takové chování vytváří mezi partnery odstup a nakonec vede ke ztrátě důvěry, která může mít pro vztah fatální následky.

Typickým projevem ale může být i to, že člověk trpící internalizovanou homofobií nechce vypadat jako homosexuál na veřejnosti. Takové chování pak omlouvá a vysvětluje třeba tím, že do toho přece nikomu nic není, jakou má sexuální orientaci, nechápe, proč by se měl někdo vystavovat, a že intimnosti by si měl člověk schovat do ložnice. Ve skutečnosti se ale za svou homosexualitu dotyčný stydí. Pokud ale druhý partner chce žít vztah veřejně, bude jejich soužití opět nefunkční.

Jak poznám, jestli jsem vnitřně homofobní

Nepříjemnou pravdou je, že zvnitřněnou homofobii či queerfobii znají vlastně všichni LGBT+ lidé. Minimálně v naší společnosti, protože všichni vyrůstali v prostředí, kde nelze uniknout normalizaci heterosexuality a přesvědčení o tom, že je to „ta správná“ sexuální orientace, stejně jako že cisgender identita je jedinou přijatelnou (ne-li rovnou možnou) variantou bytí.

Svůj přístup k vlastní neheterosexuální orientaci můžete prozkoumat například pomocí následujících otázek:

• Cítím se někdy trapně kvůli tomu, kdo se mi líbí? Jak se to projevuje?
• Jaké mám pocity z LGBT+ lidí? Vadí mi, když je někdo „out and proud“, tj. když se ke své orientaci hrdě hlásí a nijak ji neskrývá a třeba jí také provokuje okolí?
• Znají lidé moji sexuální orientaci? Kdo ano, kdo ne, a proč?
• Jak se stavím k představě sexu s partnerem? Připadám si v nějakých rolích ponížen? Proč?

Existuje pomoc?

Rozhodně! Spoustu gayů se se svou orientací nakonec vyrovná, mnohdy dokonce dřív, než ji vůbec někomu sdělí. Proto také někdy mluvíme o vnitřním coming outu – období, kdy člověk přichází na jméno své orientaci nejprve sám se sebou. Vliv má také to, jak na jeho orientaci dále reaguje okolí, v jakém vyrůstá prostředí, jakými se obklopí lidmi nebo jak je naučený vůbec vnímat svůj vnitřní život.

Pomoct mohou přátelé, rodina, zdravé queer vzory, pozitivní reprezentace v médiích apod. A samozřejmě také profesionálové na duševní zdraví. Je naprosto v pořádku zajít za psychologem nebo gay friendly terapeutem. A začít postupně pracovat na tom, aby se měl člověk rád. Protože na homosexualitě není nic špatného. Je to jenom další možnost, jak existovat. Stejně hodnotná jeho heterosexualita.