Pohlaví vs. gender: S tělem se narodíme, být mužem či ženou nás naučí až společnost

Co dělá muže mužem a ženu ženou

To už mluvíme o genderu, tedy „sociálním pohlaví“. Je to soubor očekávání, norem a rolí, které společnost přiřazuje jedincům s penisem a jedincům s vagínou. Proto se může stát, že biologický muž bude v jižních společnostech veden k horkokrevnosti a silným projevům emocí, zatímco dál na sever bude vychováván ke skrývání citů. 

Samozřejmě že předepsané chování všem lidem nesedne. Některé dívky jsou hlučné, odvážné a někteří kluci si raději čtou a špatně se prosazují v kolektivu. Přestože se konvence v posledních letech dost uvolnily, genderové stereotypy nadále platí. Člověk se proti nim může vzbouřit vědomě a dobrovolně, nebo zkrátka nedokáže zažitá pravidla naplnit, byť se snaží sebevíc. V obou případech bude označován za divného. 

Pomoc, špatně mi vyplnili rodný list

I když žena nechce plnit některé předepsané genderové role – což dnes v některém ohledu odmítají snad všechny – neznamená to, že musí přímo odmítat být ženou. Lidé, kteří jsou vnitřně v souladu s genderem, který jim byl po narození připsán, patří do kategorie cisgender. Žena tedy nemusí chtít děti, a pořád bude cis ženou. 

Ti, kteří se cítí být někým jiným, než jak jim určila společnost, patří do kategorie transgender. Ne všichni trans lidé ovšem chtějí svoji situaci „opravit“ pomocí operace a stát se tím druhým ze dvou genderů, jež jsou oficiálně na výběr. Být trans často znamená prostě to, že se osoba vnímá někde na spektru mezi mužským a ženským a nutně nepotřebuje sladit svoji identitu se vzhledem těla a přizpůsobit se přednastaveným škatulkám. Soudě podle dvou pohlaví společnost dlouhou dobu automaticky předpokládala existenci dvou genderů – mužského a ženského. Dnes se význam slova „gender“ rozvolnil a označuje další kategorie identit i společenských nerovností mezi heterosexuálními a homosexuálními lidmi či mezi cis a trans lidmi. Zároveň začíná být rozeznáváno právo na sebeurčení pro intersex lidi, kteří se narodí s mužskými i ženskými pohlavními znaky.

Gender není zabetonovaná kategorie

O tom, že genderové role se v průběhu historie proměňují, nejlépe vypovídá právě pohled na ženy. Jejich pozice zejména za poslední dvě století prošla turbulentními změnami a genderové hranice se jim oproti mužům podařilo výrazně rozvolnit. Zatímco ženy dnes stojí rozkročeny nad „ženským“ i „mužským“ světem – ať už je to nošení sukní i kalhot, kariérní úspěch i rodina, práce v pečujících profesích i v energetice – muži zatím hromadně nevykročili ze stínu svého genderu a obvykle si netroufají obléct sukni nebo jít na mateřskou. Důsledkem je pak obava bílého heterosexuálního muže, že mu žena zabírá jeho prostor na slunci. 

To druhé, slabší pohlaví

Muž byl v průběhu věků vždy mírou všech věcí a ženy se vůči němu různě vymezovaly. Libuše Háková ve Velkém sociologickém slovníku uvádí, že když člověk z života v tlupách přešel k usazenému pasteveckému životu v patriarchálních, monogamních rodinách, ženě zůstala na starosti domácnost a byla vytlačena z účasti na společné výrobě. Až tam sahají kořeny nižší společenské pozice ženy vůči muži, jejího vyloučení z veřejné sféry do soukromé, skryté, neplacené. 

Aby bylo možné ženu udržet v domácnosti a u rodiny, bylo potřeba konstruovat v tom smyslu celou její identitu. Stala se zjednodušeně řečeno slabou bytůstkou, která potřebuje ochranu, je nečistá a může člověka (= muže) i začarovat, a která nemá mozkovou kapacitu na to, aby se vyznala ve věcech velkého světa. Do průmyslové revoluce, kdy se ženské postavení výrazně proměnilo, ženy vstupovaly jako bledé křehotinky, které se musely vyhýbat slunci a omdlévaly z prudšího vzrušení – bodejť by ne, vždyť jim tělem jako bludný orgán putovala děloha.

Svalnatá i slabá, odhodlaná i křehká zároveň

Ženy z dělnického prostředí usilovaly především o zlepšení pracovních podmínek, ty s vyšším společenským postavením bojovaly o právo na studium a na zaměstnání mimo domov. Aby ženská část populace získala rovná práva – například spravovat své finance, vychovávat samy své děti, natož právo volební – musela společnost přesvědčit, že má stejné intelektuální schopnosti jako muži a že s ní nemusí být zacházeno jako s dětmi. 

Byl to ale až vynález antikoncepce, co ženám umožnilo převzít kontrolu nad svým životem. Tehdy přestaly být pudovými bytostmi ovládanými přírodou. Socialistická žena dokonce přišla o ženskou slabost a vyrovnala se muži po fyzické stránce – řídila traktor, lámala kámen. Přesto jí zůstaly její tradičně ženské úkoly, takže po šichtě ještě musela zvládnout domácnost a děti, protože ty se do mužských rolí nepřesunuly. Podobné nastavení zůstalo dodnes. Neexistuje již jedna představa ženy, ale stále existuje skleněný strop, na který naráží.

Kdo nastavil ženské a mužské uvažování

Věda již dávno vyvrátila, že by se mužský a ženský mozek v něčem lišil. Rozdíl je v tom, co do něj během výchovy vložíme. Skandinávské země jsou důkazem, že malé zastoupení žen v politice nevyplývá z jejich vrozené neschopnosti, ale z nastavení pravidel pro kandidaturu a pracovních podmínek v politických orgánech. Když se upravily podmínky pro péči o děti tak, aby se jí mohli účastnit i muži, ukázalo se, že o pečování mají zájem – není to nic proti tomu, jak jsou „naprogramovaní“. Pokud rozlišujeme ženské a mužské práce či ženskou a mužskou logiku, nemá to nic společného s vrozeností. Je to svět, jak jsme si ho sami nastavili. A v tom případě ho můžeme i přenastavit.