„Osciluju někde mezi sebepřijetím, výmluvami a sebetrýzněním,“ říká pětadvacetiletý Matěj, který se trápí na seznamce
Matěji, je vám teprve dvacet pět let, ale rodinu byste si už přál, je to tak?
Ano, jsem mladý, ale vyrůstal jsem jako jedináček a vždycky mě to štvalo. Slíbil jsem si, že jednou budu mít kopu dětí a budu nejlepší táta. Takže kdybych měl tu možnost, šel bych do toho hned. Zatím mě brzdí jen fakt, že pro děti chci i dobrého druhého rodiče – druhého tátu. Mé vztahy byly i delší, ale nikdy nedopadly tak, že bychom společně bydleli, natož dokázali tak velký „projekt“, jako je dítě.
Vidíte to do budoucna na náhradní matku nebo adopci? Samozřejmě v zahraničí vzhledem k našim zákonům…
Spíš na náhradní maminku, ale nechám to na domluvě s potenciálním partnerem. Já bych moc rád měl dítě, ve kterém budu moct pozorovat svoje rysy a přemýšlet, co po mně má. Ale jinak proti adopci nemám vůbec nic. Rád bych pomohl všem dětem na světě, kdyby to šlo. Možná by neuškodil nějaký mix – třeba vlastní dítě a adoptované. A klidně i víc! (smích)
Jak nejdál jste se s partnerem kdy dostal? Mluvili jste s někým o dětech?
S bývalým partnerem jsme byli už docela daleko. Řešili jsme, že se spolu sestěhujeme, ale nakonec to nevyšlo. Partner byl starší než já a byl už zvyklý na svůj klid. Myslím, že nedal tu změnu. Že toho na něj bylo moc.
Nezkoušeli jste to nějak vyřešit? Přeci jen o něm mluvíte docela pěkně, necítím z vás žádnou zášť… Je celá vaše láska pryč?
Já ho mám rád a nic zlého mu nepřeju. Ale když jsem viděl, jak je úplně na dně z toho, že spolu máme žít, a musí si tím pádem přesunout část věcí, změnit některé zvyky, uskromnit se ve svém prostoru… Došlo mi, že tenhle člověk není dělaný na plánování rodinného života. Bylo mu už dvaapadesát, já to chápu. Třeba v jeho věku budu už taky chtít klid. Takže ano, bolelo to, štve mě to, ale asi to chápu. Já jsem hodně akční, trochu bordelář, přiznávám (smích), a fakt chci velkou famílii. Na to potřebuju k sobě někoho, kdo to má nastavené stejně.
Partner byl od vás o dost starší. Zároveň otevřeně mluvíte o tom, že nejte „dokonalý gay“. Co si pod tím vším mám představit?
Myslím, že mezi gayi nebo obecně mezi lidmi platí takový mýtus, že gayové jsou dokonalí. Mají bílé zuby, jsou vysocí, vysportovaní, na všechny uměle milí, trochu zženštilí… Já nevím. Na mě platí jen to poslední. (smích) A třeba právě můj poslední partner byl úplný opak. Do něj byste nikdy neřekli, že je gay. Je trochu menší než já, plešoun, podsaditý, jak by se řeklo… Ale mně se líbil! Je chytrý, schopný, vede velký tým lidí… Kdysi dělal fotbal a dodnes sporty miluje, i když už nesportuje. Je to prostě takový klasický řízek! (smích)
A jak byste popsal sám sebe?
Tak asi vidíte (jsme na videohovoru – pozn. red.), že nejsem nějak uhlazenej. Ani být nemůžu, i kdybych chtěl. Mám od třetí třídy brejle, o tenhle zub (ukazuje zub – pozn. red.) jsem přišel na střední, když jsem sletěl z kola a už nikdy jsem na něj nesedl. Dodnes ho mám uštípnutý a už jsem na to asi zvyklý a nebudu to měnit. Zubaře se bojím. Nemám ani metr osmdesát ani svaly. Jsem normální kluk s normálními problémy. Žádný modelín.
Na toto téma se ptám, jelikož jsme před rozhovorem zabrousili na seznamování, a to proto, že si partnera aktivně hledáte. Nač narážíte?
Tak hlavně nesmím hned mluvit o dětech, to spoustu chlapů vyděsí! (smích) Zároveň ale je problém v těch fotkách, no. Dokud jsem si fotky neupravoval, prakticky nikdo mě nelajkoval a nikdo mi neodepisoval. Teď mám fotky upravené, takže mi občas někdo odepíše, ale taky žádná sláva. Navíc se pak bojím, co bude, až se potkáme. Už jsem jeden zklamaný výraz zažil…
Myslíte z rande?
Ano, potkali jsme se a bylo vidět, že čekal něco víc. Pak už se mi nikdy neozval a nečte moje zprávy. Zezačátku mi dával Zobrazeno, ale teď už ani to ne. Obecně mě to štve – ne kvůli tomuhle jedinci, ale proto, že mám pocit, že se ode mě čeká hrozně moc, ale nejsem prostě stereotypní sexy kus. Ale mám smysl pro humor a umím skvělé špagety! (smích)
Smějete se těmto věcem proto, že nechcete, aby vás trápily, anebo právě proto, že vás trápí a snažíte se to maskovat?
Wau! Tak tahle otázka mě trochu píchla do žeber, ale je pravda, že tak to je. Vždycky jsem se smál, když mi něco bylo nepříjemné. Vadí mi to, ano. Moje sebevědomí na tom pak není nejlíp, i když se snažím vypadat, že je všechno v pohodě.
Kde myslíte, že tyto přehnané nároky vznikají?
Myslím si, že o gayích měla společnost i samotní gayové vždycky představu. A se sociálními sítěmi je to ještě horší. Ten obraz prototypu se ještě víc utvrzuje.
Vidíte z toho nějaké východisko?
Já doufám, že mi vyjde rande, na které se chystám příští pátek! (smích) Taky je samozřejmě z Grindru. Já se prostě nepoučím! (smích)
No a zcela vážně si myslím, že to nejde jinak než o tom mluvit. Uvědomovat si, že jsme lidi a nejsme dokonalí, protože tím ubližujeme nejenom ostatním, ale hlavně sami sobě!
I vy si tím ubližujete?
Jasně, že mám tendenci se porovnávat. Občas se fakt nesnáším za to, co jím a že se nehejbu. Ale já prostě nejsem žádný sportovec. Nebaví mě to, nejde mi to a popravdě ani nechci. Otravuje mě to. Jsem hubený a povolený, a tak to prostě je a vždycky bude. Štve mě to? Jasně! Ale jsem to já. Asi vidíte, že pořád osciluju někde mezi sebepřijetím, výmluvami a sebetrýzněním. (smích)
S jakou myšlenkou byste si přál, aby na to páteční rande dorazil váš protějšek?
Asi aby měl otevřenou mysl jako já. Já jsem připraven ho navnímat jako člověka a byl bych rád, kdyby udělal totéž.
