Nemusíte se vídat s kamarádkami té vaší. Rady, které se nám vyplatily pro lepší život i práci
Pomůžete sobě i svým nejbližším
Existuje spousta fíglů, jak se zklidnit, jak si zjednodušit život, jen jako by nebyl čas se zastavit a pracovat na sobě. A tím zlepšit kvalitu života nejen sobě, ale i svému okolí.
Ten čas samozřejmě máme, jen si namlouváme, že ne. Když si ho uděláme a do svého repertoáru čas od času přidáme další praktiku zjednodušující nám život (víc najednou by ale asi bylo spíš kontraproduktivní), můžeme dojít do stavu určité spokojenosti, zklidnit se, užívat si víc času, který máme vyměřený k pobytu na této planetě.
Vnějších vlivů, které nám komplikují práci a interakci s lidmi ať už během kariéry, nebo v privátní sféře, je habaděj.
Některé neovlivníme, ale jiné ano. Níže jsou poznatky z mé zkušenosti.
Light meditace
Když jsem v hodně velkém stresu, když na mě všechno padá a jsem jak pes zahnaný do kouta, nejprve zkusím uvědomit si, kdo jsem, jak dlouho tu jsem, jak dlouho tu ještě budu, jak nicotný v celé historii světa jsem, jak nic neznamenám s ohledem na délku existence vesmíru i na jeho nekonečnou rozlohu.
Protože nejsem depresivní typ a vidím napůl plnou, a ne napůl prázdnou sklenici, tohle mi většinou pomáhá se uklidnit.
Následující tip jsem kdysi vyčetl v nějakém časopise a třeba funguje jako placebo, ale na mě prostě má ten efekt, který má mít. Jde o jakýsi lehký způsob meditace.
Když mám za sebou těžkou noc, příliš jsem se nevyspal a cítím, že nemám energii na to fungovat, lehnu si na deset minut do postele, na záda, zavřu oči a prodýchávám. Donutím se vyprázdnit hlavu, vyházím z ní všechny myšlenky, abych se mohl soustředit jen na ono dýchání a na své tělo.
Nejdřív jsem si myslel, že to vůbec nezvládnu. Myšlenky mi v hlavě lítají jako zběsilé, ale i já se to dokázal naučit.
A pak, když jsem už trošku zklidněný, si začnu uvědomovat svoje tělo kousek po kousku. Od palců na nohách se postupně, beze spěchu, šinu dál až k poslednímu místu na hlavě. Přitom cítím jakoby teplo a brnění.
Vtipné je, že jsem to kdysi začal praktikovat během náročného mládí, kdy člověk kolikrát v noci nenaspal ani čtyři hodiny a přesto ráno musel fungovat. Ale i dnes to má na mě parádní efekt.
Je to jako nějaká duševní očista, sprcha, odcházím zrelaxovaný a v pohodě a problémy už se nejeví velikosti Mount Everestu, ale jsou jak oblázky na cestě. Vždy pak mám mnohem dál k výbuchu vzteku, na který trochu trpím. Zkuste si to.
Další tipy ke zklidnění v hektické době přinášejí Seznam Zprávy.
Nedělejte si násilí
Jsou věci, které v práci neovlivníte, ale u těch, kde je míček na vaší straně, ano. Když se pokusíte být objektivní a mít odstup od toho, co děláte, možná budete překvapení tím, kolik věcí děláte zbytečně, co děláte úplně pro nic a kde si musíte umět říct ne.
Já se takhle i s mírnou povahou naučil zhodnotit svoje schopnosti a možnosti, a když to v mé pracovní minulosti šéf už přeháněl s požadavky a znamenalo by to, že bych zase dělal práci přesčas, samozřejmě bez peněz navíc, na úkor volna, prostě jsem ho začal odmítat. Nejdříve brblal, ale nakonec jako by si mě začal víc vážit. Jako bych v jeho očích konečně znal svou cenu a přestal být poslušným úředníčkem.
Také se nemusíme kamarádit úplně se všemi. Nenuťme se do toho. Jsou lidé, kteří nám nic neudělali, jsou k nám třeba i milí, ale máme z nich pomalu osypky? Zapínají se nám u nich hlasité výstražné signály? I kdyby šlo o nejlepší kamarádky vaší přítelkyně nebo kámoše partnera, tak se s nimi jednoduše nestýkejte. Vadí jí/mu to? Tak ať si jde. Pak za to nestojí. Není povinnost se kamarádit s nikým, kdo nám lidsky nesedne. Nedělejme si násilí.
Ne bychom se měli naučit říkat také vlastním kamarádům a lidem v rodině. Nemůžeme se rozdat. Když nám je něco tak nepříjemné, že se přemáháme jen silou vůle, abychom to udělali, protože jde přece o tetu, která nás léta ale jen sprostě využívá, tak klidně i té musíme říct: a dost, takhle ne.
Všechno tohle jsem si za ta léta bytí vypozoroval sám. Ale potvrzuje to i odbornice.
Je sice hezké, že se člověk snaží vyjít druhým vstříc, pomoct jim či vyhovět, ale vše má své hranice, které je nutné respektovat. Člověk se musí naučit vnímat své vlastní pocity a řídit se jimi, nebát se experimentovat, a pokud se mu do něčeho nechce, nebát se to odmítnout. A je jedno, zda se jedná o kolegy v práci, rodiče, manžele, kamarády či zcela cizí lidi.
Říct druhému ne neznamená hned, že nás ten druhý otravuje, nezajímá či ho nemáme v lásce. Je to jen výraz vlastní sebeúcty a zdravého sebevědomí.
„To, že neumíme říkat ne, je o našich emocích. Stojí za nimi nejčastěji strach a pocity viny. Kvůli nim raději půjčujeme, kýveme, i když nechceme. Vyhovujeme, i když je nám to proti srsti. Za tím vším je jediné, a to je strach z toho, že budeme zamítnuti, nemilováni a nepochopeni. Raději ustoupíme, než abychom ztratili druhého,“ citovaly Novinky.cz koučku Lenku Černou.
Sám sobě zlepšovatelem
Spoustu procesů v práci jsem se také postupem času naučil dělat efektivněji. Asi nemá smysl to popisovat konkrétně, každý džob má svá specifika, ale právě neschopnost odstupu, nepřemýšlení o tom, co a jak děláme, nám zabraňuje v racionalizaci práce.
Protože jsem kancelářská krysa, tak jsem si na některé nudné opakující se činnosti udělal makra, sehnal si specializované aplikace, naučil se používat virtuální plochy a v nich různě poskládaná okna aplikací a prohlížečů podle různých mých pravidelných činností, dokonce jsem jednou donutil i programátory, aby zavedli do firemního systému funkce, které nám všem ve společnosti ušetřily desítky hodin měsíčně.
Že mi za to nikdy nikdo nepoděkoval, to už je vedlejší. Hlavní bylo, že já jsem věděl a že mě to zbavilo otravných činností.
Když se nevede
Pokud v práci zjistíte, že je něco nad vaše síly, není ostuda říct to i těm nahoře. Nikdo nemáme na všechno. Spíš ocení vaši sebekritiku než přehnané sebevědomí a pak pracovní „zmetky“.
Zároveň pracuju s psychikou, a když se něco nevede nebo se něco někde bortí, způsobem, který uvádím výš v části s meditací, si vysvětluju, že fakt není konec světa, že o nic nejde. Nenechám se prostě vplést do kola stresu.
Plánujte
Nikdo nechce být jako učitel Libor Hájek z filmové série o Básnících, který přesně věděl, za kolik let bude mít první auto, první dítě i první dovolenou v Jugoslávii.
Ale zase jet jen na jistotu, že na nic nezapomeneme, že si tak nějak automaticky všechno naplánujeme v hlavě, je taky nesmysl. Zvlášť v práci.
Vyplatilo se mi kazit si neděle půlhodinkou příprav na nadcházející týden: naplánuju si, co, jak, kdy a případně s kým, pak se ještě detailněji věnuju pondělku. Nestane se mi tak, že bych v první pracovní den po víkendu v devět ráno netušil, která bije nebo bude brzo bít.
Co zabije hádky už v zárodku
Jsou situace, kdy nás někdo v práci či doma naštve. A jestli jste na světě už taky nějakou chvíli, moc dobře víte, že spousta hádek vzniká kvůli zbytečnostem. Nemá smysl zkoušet druhého silou svého hlasu či údajných argumentů přetáhnout na svou stranu. Zvlášť, když je to za každou cenu.
Vyplatilo se mi spíš než se zhádat raději se ptát. Pokládat doplňující otázky. Až pak jsem si jistý, jestli jsem něco jen špatně nepochopil. A když chápu moc dobře, ale přesto se mi nelíbí, co mi klient, spolupracovník, kamarád nebo láska říkají, tak mi pořád přijde lepší než říkat ne a vnucovat to svoje jít na to jinak. Raději rychle přicházím s alternativami, které by vyhovovaly mně i jemu či jí.
Ani nedokážu spočítat, kolik zbytečných pořvávání po sobě jsem si ušetřil…
S tím souvisí další můj poznatek: zásadně se vyhýbám konfliktnímu rozebírání nepodstatných hloupostí. V soužití s někým je to sice někdy problém, zvlášť když si až po nějaké době uvědomíte, že vaše drahá polovička ráda dělá z komára velblouda, protože trpí nediagnostikovanou histrionskou poruchou osobnosti, všude jinde to ale víceméně jde.
Revize
Dělá to hodně z nás, ale pokud vy k nim nepatříte, za sebe doporučím: jednou za rok, nejdéle za dva, prošmejdit celý byt či dům a shromáždit všechno, o čem bezpečně víte, že už nepotřebujete, co jste koupili zbytečně a nepoužíváte. Nesmí chybět ani kontrola šatníku a prádelníku. A toho všeho, co se nenosí a nepoužívá, k čemu nemáte vztah, se nekompromisně zbavte.
Jednak budete mít dobrý pocit z toho, že zbytečně nehromadíte hmotné statky, navíc vám to pomůže zabrzdit, když příště budete přemýšlet o nákupu další úplně zbytečné věci, která stejně nakonec skončí odhozená někde ve skříni.
Za sebe mohu doporučit také dělat si účetnictví, sledovat, za co utrácíme, mít dokonalý přehled o svých penězích. Mně to pomáhá, ale já miluju čísla a tabulky, možná je to nějaká moje lehká úchylka. Stejně si ovšem nemyslím, že by existoval někdo, komu by nebyl ke prospěchu aspoň základní přehled o jeho finančních tocích.
A když už jsme byli u těch revizí: se zlepšením života to nesouvisí, s ušetřením ale ano. Aspoň jednou za půl roku si udělám analýzu všech svých předplatných a hned zruším ta, která reálně nepoužívám. V dnešní době už to celkově dělá tisíce měsíčně. Když si v předplatných udělám pořádek, zase se dostaví dobrý pocit, že když nic jiného, aspoň nevyhazuju zbytečně peníze oknem.
Digitální detox a víc času s reálnými lidmi
Určitý čas jsem byl nevědomky otrokem techniky. Pohltila mě. Když mi chvíli nezapípal mobil, noťas nebo tablet, byl jsem nervózní. Když vypadl internet, byl to pro mě pomalu konec světa.
Naštěstí jsem si to uvědomil a teď už si vypínám zvuky na všem, na mobil se podívám jen ve chvíli, kdy mám sám náladu, třeba poprvé ten den až odpoledne. A když se mi ozve někdo známý na chat a chce pokecat, navrhnu mu, ať se mnou jde radši na kafe. Je to úplně jinačí prožitek, než když se projevujeme jen pomocí nul a jedniček.
V poslední době jako by někteří ten styk s reálnými lidmi omezovali, což je ohromná škoda. Kromě dětí a cestování neznám v životě nic přínosnějšího, než kolik mi toho dali nejrůznější lidé. A určitě ne po e-mailech, ale hezky postaru klasicky z očí do očí…
Spoustu rad k lepšímu životu nabízí například The Positivity Blog.
