Detranzice jako obří nebezpečí: Každý, kdo se cítí trans, nežije v jiném těle. Ordinace máme plné zmatených dívek. A bude hůř, varuje Hana Fifková
Není snad v ČR větší zastánkyně respektu a podpory trans lidí, než je sexuoložka Hana Fifková. V podstatě se ve své praxi již nevěnuje žádným jiným případům, než jsou ty, kdy se člověk omylem narodí v jiném těle. Má s nimi více než třicetiletou zkušenost.
V rozhovoru pro LUI potvrdila módní vlnu dívek, které v poslední době zahlcují sexuologické ordinace s tím, že jsou transsexuální, přestože se po zkoumání nic takového nepotvrdí.
A přiznává také, jak složitá je diagnóza transsexuality a že jsou případy, kdy ve skutečnosti může jít o poruchu osobnosti. Popsala nám i to, co ví o návratech k původnímu pohlaví.
Hana Fifková: Jak lékaři diagnostikují transsexualitu a s čím se někdy plete
Jak moc je detranzice rozšířený jev?
„Takzvaná detranzice, tedy návrat zpátky k původnímu pohlaví po absolvování tranzice, je prozatím v ČR zcela výjimečný jev. Za posledních dvacet let bychom ty případy spočítali na prstech jedné ruky.“
Vím, že se pak stává, že takoví lidé často vinu hází na své sexuology, psychology a podobně. Také jste měla takovou zkušenost?
„Ano, prožívám tuto zkušenost právě teď.“
(Blíže se k tématu lékařka nechtěla vyjadřovat. Redaktorovi se podařilo najít případ z roku 2018, kde jistá řidička tramvaje obviňovala lékaře, včetně Hany Fifkové a Petra Weisse, že ji ke změně pohlaví „donutili“. Požadovala 17 milionů korun odškodnění. Výsledek soudního řízení se mu ale nepodařilo dohledat.)
Předpokládám, že si jako člověk, který si tím neprošel, ani nedokážu představit, jak náročný proces je rozhodování o prvotní změně pohlaví. Je to tak, že i přesto se někdy bohužel může stát, že osobnost klienta není prozkoumána do všech detailů? Co musejí tito lidé podstoupit?
„Každý klient musí absolvoval několik standardních psychologických vyšetření, které se snaží odlišit, zda pocit opačné identity není produktem něčeho jiného než právě vážné vrozené poruchy – transsexuality. Na tuto diagnózu není žádné objektivní vyšetření.
Diagnóza se vždy skládá z mozaiky – roli hrají anamnestická data mapující dětství a dospívání, u mladých lidí vyjádření jejich rodičů, znaky typické pro vznik a rozvoj genderové dysforie (nepohoda – pozn. redakce LUI), vlastní sdělení klienta, ale i vývoj genderové exprese, tedy projevování deklarované identity a podobně. U transsexuality je diagnostika vždycky proces probíhající v čase.“
Jsou obecně platné nějaké indikátory, které by sloužily coby pomyslný výstražný systém, že se toto může stát – tedy že dotyčný není ve skutečnosti transsexuální?
„Ano. Psychologem diagnostikovaná porucha osobnosti, prožitá dětská traumata včetně sexuálních, duševní nemoc nebo v posledních letech takzvaný ROGD, Rapid Onset Gender Dysphory (rychlý nástup genderové nepohody – pozn. redakce LUI).“
Co to znamená?
„Valí se k nám do ordinací vlna mladých děvčat, které všechny tvrdí, že jsou trans, ale u části z nich o pravou transsexualitu nejde. Jejich rodiče uvádějí, že měly doma úplně normální holčičku v sukýnkách a s copánky, pak se dítě zavřelo do pokojíčku a po čase z něj vystoupilo temné stvoření, které začalo tvrdit, že je trans. Právě kvůli této vlně se stává riziko budoucích detranzicí násobně vyšší.“
Psycholog: Šíří se hodně lží
Psycholog Jiří Procházka, který se tématem také zabývá, si ale myslí něco jiného. A před využíváním pojmu ROGD varuje. Upozorňuje na to, že na 120 institucí zabývajících se psychologií fenomén ROGD odmítlo jako nevědecký k využití pro diagnostickou a terapeutickou praxi.
Podle odborných institucí má ROGD údajně pocházet z komentářů transfobních rodičů trans dětí a snahou má být zbytečně vyvolávat paniku ohledně údajného rostoucího počtu dospívajících hlásících se prý zcela náhle k trans identitě jako důsledku nákazy sociálními sítěmi.
Podle psychologa se sice počty trans mladých zvyšují, ale to jen proto, že vnímají posun ve vnímání transsexuality ve společnosti.
Vyjadřuje se i k detranzici (nebo retranzici): dle jeho vědomostí se pro ni rozhodne zhruba osm procent trans lidí. Uvádí ovšem, že většina se k tomu nerozhodne kvůli špatné diagnóze, ale údajně především kvůli šikaně nebo pocitu nedostatečné podpory.
Pravdou nemají být ani především na sociálních sítích šířící se alarmy o tom, že drtivá většina mladých chce zpátky své původní pohlaví.
Tip: Detranzice se objevuje i v Čechách, viz například výpověď Daniela:
Kde hledat pravdu
V poslední době jako by téma transsexuality (a detranzice) bylo především obsahem vášnivých politických debat. Ve Spojených státech se pomalu zdá, že existují jen zuřivé tábory zastánců a odpůrců.
Jsou tu levicovější a progresivní demokraté, které jejich konkurence obviňuje z toho, že by chtěli měnit pohlaví pomalu každému malému dítěti, na druhou stranu patří republikáni, které zase jejich kritici obviňují, že dělají vše pro to, aby trans lidem ze života udělali peklo, že je záměrně dehumanizují a ponižují (poměrně silně toto popisuje v našem článku paní Alex). Objevují se informace i o tom, že tam, kde vládnou, se také snaží rušit veškeré zákony, které trans lidem pomohly s běžným bytím.
Atmosféra hádek a strachu
V takové atmosféře hádek, silných slov i obvinění a také strachu postaveného tu víc, tu míň na důkazech vzájemného napadání ale bohužel schází jakýkoli prostor na věcnou debatu.
Přestože je pochopitelné, že celá problematika některé rodiče děsí, že se bojí, aby jim jednou sedmiletý chlapeček nepřišel domů naočkovaný ze školy s tím, že už bude jenom holčička, nikomu jinému než odborníkům bychom ale věřit neměli. Tedy těm, kteří nemají důvod ubližovat ani dětem, ani trans lidem.
Z toho důvodu beru varování Hany Fifkové vážně a mám se na pozoru před každým, který bez konzultace s neprogresivistickými odborníky tvrdí, že měnit dětem pohlaví je ta nejvíc cool věc na světě, ale bacha si dávám i na ty, kteří naopak trans lidi označují za zrůdy, za příčinu všeho zla.
