I pozadí má svou kulturní historii. Jak se v průběhu času měnily názory na to, co zadek symbolizuje a jak by měl ideálně vypadat?
Když zadek „mluví“…
Když je řeč o kráse a o tom, jak by lidé chtěli vypadat, obvykle se pozornost obrací k pěkné tváři a štíhlému tělu. Na některé jeho (viditelné) části je však kladen větší důraz – muži tak obvykle touží po širokých ramenech a ženy po velkých prsou. Opomínat však rozhodně nelze ani pozadí. I to může být zatraceně sexy – a tak není divu, že se k němu pojí také celá řada dalších významů v kontextu vztahu k našemu tělu a jeho vnímání druhými. Právě tím, jak se proměňovaly názory na vzhled a hodnocení pozadí, se pak zabývá také novinářka Heather Radke, která na toto téma vytvořila celou tematickou publikaci. „Zadky, jakkoliv se to může zdát hloupé, jsou velmi složité symboly plné významu a nuancí, plné humoru a sexu, hanby a samozřejmě i historie,“ shrnula tak autorka.
Tak trošku bezvýznamný mužský zadek
Zadky mužů a žen se liší, to snad nikdo nemůže jakkoliv rozporovat. I když by se ale chtělo říci, že důležitost vzhledu pozadí mužů a žen byla (a je) historicky totožná, byl by to velký omyl. Jistě, i dnes je mužské pozadí předmětem zájmu mnoha žen, ovšem celkově je pozornost společnosti upoutána k pozadím žen. Taková situace v případě mužů nastala v podstatě jen v jediné historické etapě – ve starověku. Právě tehdy – a četné sochy obnažených mužů s vyrýsovanými zadky budícími dojem, že i v reálu byly tvrdé jako skála (ehm), to dokládají – lidé skutečně zaměřovali pozornost výhradně na vzhled mužského pozadí.
„Řekové a starověcí lidé spojovali pěkný zadek s muži,“ potvrzuje pak Radke. Ovšem jelikož zadek mužský v obecné rovině víceméně pozbývá na tvarové pestrosti (přece jen z hlediska anatomického mužům pozadí zrovna neroste a ani nemají tendenci si jej jakkoliv tvarovat), zaměřila se autorka na kulturní historii pozadí ženského. K jakým závěrům dospěla?
Kdy společnost začala milovat velké zadky?
Že se na ženské pozadí upírala pozornost i v minulosti, tedy nejen v době, kdy si z něj své poznávací znamení udělaly celebrity jako Jennifer Lopez nebo Kim Kardashian, asi nikoho příliš nepřekvapí. Stačí vzpomenout třeba na éru, kdy si ženy cíleně stahovaly pasy a kromě krinolín si také na šatech nechaly vytvářet tzv. honzíky. Ovšem plný význam „zadku“ a jeho vzhledu si dnes jen stěží uvědomujeme. Přitom jak Radke uvádí, právě tvar ženského pozadí v rámci dlouhé historické etapy ovlivňoval nejen to, po čem toužili muži, ale nakonec i ženy. Fascinace ženskými tvary pak Radke považuje také za odraz toho, jak se měnila demografie a kultura společnosti.
Samozřejmě, že „zadkovou problematiku“ nelze tak úplně generalizovat a tvrdit, že velká ženská pozadí jsou univerzálně žádoucí. Na druhou stranu rozmach zájmu o plastické operace, které se na tvarování a zvětšování pozadí zaměřují, je nepopiratelný. A to zejména v poslední dekádě. Není tedy divu, že i podle Radke se počátek určité „fixace“ na ženské zadky, či přímo vrchol posedlosti mainstreamových médií velkými zadky, datuje okolo roku 2014. Právě tehdy se rozmohl trend tzv. belfies (tj. butt selfies), ano, fotek vlastního pozadí, a hitem se stala také píseň Nicky Minaj Anaconda. I když trendy jsou často otázkou pomíjivou, zájem o ženské zadky doposud přetrvává. Díky či (kvůli) twerkingu, brazilským liftingům pozadí (taková procedura opravdu existuje) a také klanu Kardashianů.
Zvedni zadek!
Na zadek se naše pozornost tedy zaměřuje v souvislosti s vizualitou a atraktivitou. Ovšem z toho, jak je se zadkem nakládáno v jazyce, je zřejmé, že zadek je tou částí těla, na které je potřeba makat. A kdo to nedělá, je lemra. Slovní spojení „hejbni zadkem“ či „zvedni zadek“ jistě znáte, stejně jako peciválství vyjadřující sousloví „sedí na zadku“. V Americe se dokonce v 90. letech minulého století staly hitem „ocelové zadnice“ (buns of steel). Právě tak se totiž jmenoval (dnešním pohledem velmi bizarní) fitness trend. Mimochodem, VHSky s cvičením, které mělo ocelové pozadí zajistit, se staly po celém světě nejprodávanější cvičební kazetou. I tehdy byli tedy lidé posedlí tím, jak jejich zadní partie vypadají. Jenže chtěli, aby byly spíše malé a pevné.
Nakonec lze tedy říci, že představa o ideálním pozadí (a jeho ideální velikosti) se v průběhu času neustále mění pod vlivem nespočtu faktorů. Ovšem vzhledem k tomu, že k radikální změně může dojít i během pouhé dekády, je jasné jediné: nechat si do pozadí vložit implantáty, aby vypadalo veskrze monumentálně, asi přece jen není ten nejlepší nápad. Poměrně brzy byste totiž mohli začít litovat.
