Když lenost není lenost, ale obava: Prokrastinace a tipy, jak se neflákat a udělat, co se nám vůbec nechce
Co je prokrastinace
Málokdo z nás to nezažil, takže všichni moc dobře víme, o co jde. Pro jistotu ale na začátek malé opáčko.
Prokrastinace (vzniklo z latiny ze slov „na zítra“) je nikoli jednorázové, ale spíš chronické odkládání splnění většinou otravných povinností. Aneb „Co můžeš udělat dnes, udělej až za týden, nebo to pak taky odlož“.
Vidíte: poznáváte se v tom, že? Pokud se vám to stává poměrně často a nemáte s tím přitom větší potíže, pak je všechno OK.
Leckdy to je ale až na úrovni sebetrýznění, kdy si člověk dobře uvědomuje, že by měl udělat danou věc, která se mu ekluje, nebo ví, že bude strašně náročná a vysilující, takže se dostane až do stavu jakési rozhodovací paralýzy (mám to teď dělat, nebo si najdu zábavnější činnost?).
A aby svoje trápení i plnění nesympatické povinnosti oddálil, vymyslí si spíš tisíc a jednu jinou činnost, které je životně důležité věnovat se přednostně.
Máte se pustit do účetní uzávěrky? Už hoří termín? Teď je ale přece mnohem důležitější zahrát si Prší. Říkala vám manželka, že než se vrátí ze služebky, musí být kvartýr vypulírovaný, aby se jen leskl? No jo, ale můžete snad odmítnout ty tři super nonstop pařby za sebou?
Neznám snad nikoho, kdo by aspoň někdy trochu neprokrastinoval. Oč jednodušší v tomhle ohledu měli život naši předci! Tehdy měli v kanclu maximálně tak elektrický psací stroj, takže pokud se jim nechtělo makat, jedině že by zdrhli z práce, drbali při kafíčku s kolegy, nebo si začali malovat.
Dnes? Mobil, comp, tablet, osobní noťas – a v každém z těch zařízení miliarda možností, jak se ulejt z povinností. Vtipná videa na YouTube, streamovací služby, hry v mobilu, telefonáty a drbání s kámoškami či kámoši… Jsme vlastně tak trošku oběťmi dnešní doby.
Žádný lenoch, nemocný jsem
Tohle téma má někdy vtipné rozměry, ale není to zase až tak úplná sranda. Aspoň ne vždy.
Jedna věc totiž je, když je člověk splachovací, z posouvání úkolů si dělá trochu legraci a nijak přehnaně se tím netrápí. Prostě se mu něco nechce, tak si nedělá zbytečné násilí.
Horší to může být ale v případě, kdy dojde na pravidelné a silné pocity viny, strach z toho, že dotyčná věc je už na nás moc a nezvládneme ji vypracovat v požadované kvalitě (nízké sebevědomí).
A když tyto pocity nejsou jen jako slabý hlásek tam někde vzadu, ale když je to v intenzitě, jako kdyby vám to někdo pořádně od plic řval přímo do ucha, tak se už mějte na pozoru.
U některých lidí se mohou z podobných stavů, kdy se musí věnovat něčemu, co se jim pořádně protiví, dostavit úzkosti. Může to vyústit až v mentální poruchu. Stres a úzkost totiž nejsou dobří kámoši a umí s námi udělat pořádnou paseku.
Několik studií opravdu spojuje prokrastinaci i s depresemi, úzkostmi a nízkým sebevědomím. Podle Americké psychologické asociace může prokrastinace také hrát roli u poruchy pozornosti/hyperaktivity (ADHD), obsedantně kompulzivní poruchy a několika dalších stavů. Podrobnosti, jak poznat, kdy už by bylo lepší navštívit doktora, najdete v anglickém textu nemocnice McLean.
Pokud jste tedy třeba zavalení hodně prací, nejste schopni se pravidelně věnovat nějakému úkolu, ale zároveň jste z toho dost psychicky dole, tak si můžete zadělávat na problém. A jestliže se vám tohle děje pravidelně, popřemýšlejte například o konzultaci s odborníkem. Nemusíte hned běžet za psychiatrem pro prášky, existují i psychoterapie.
Co mi pomáhá proti prokrastinaci
Nebudu si hrát na hrdinu a tvářit se, že mě se téma článku netýká. Týká, a to dost. Námezdní psavci, tuplem tvořící na home office, to tak zkrátka mají jaksi automaticky.
Co mi pomáhá bojovat proti nešvaru odkládání práce?
Většinou si sám uvědomím, že se vyhýbám odškrtávání těch nejkritičtějších položek na svém To-Do listu (prostě seznamu povinností) až ve chvíli, když už zběsile prokrastinuju. To se nám, lidem s horší schopností, respektive s mimořádně strašnou schopností udržet pozornost, stává často. Jé, teď tu letěl krásný motýl – cože jsem to dělal? Hrál FIFU na konzoli? Jo aha, psal článek. Ach jo…
A i právě proto na sebe musím být strašně tvrdý.
„Žádný takový, že si napřed dočteš ten článek a pak půjdeš na věc, Alberte, do té doby bys stejně zapomněl, co máš dělat. Mazej na to hned!“ Alerty, upozornění, si proto poctivě nastavuju na mobilu i compu, i ty mi připomínají, co musím přednostně zvládnout, a tlačí mě dopředu.
Také u mě právě funguje onen výše zmiňovaný pocit viny. Vím, že mám něco udělat a když na tom vědomě nepracuju a věnuju se místo tomu nějaké příjemnější činnosti, mám z toho fakt blbé vnitřní pnutí. Necítím se komfortně. Zatím to ale nedošlo do stavu, kdy bych cítil potřebu poradit se s doktory.
Pracujte s psychikou
Všechno je v hlavě. Když si budeme stokrát připomínat, že ta věc, kterou musíme udělat za dva měsíce, je něco hrůzného, že se na to příšerně netěšíme, tak si zvyšujeme pocit otrávenosti, dopředu pracujeme na tom, abychom si to zprotivili a když už hoří termín, je pak snazší sklouznout k tomu, aby se místo toho řešila tisícovka příjemnějších věcí.
I s hlavou se dá ale pracovat. Je to něco fakt náročného? Tak super; evidentně jsem nepostradatelný, šéf to musel dát jenom mně, nikdo jiný by to nezvládl. A nikdo jiný by to nebyl schopný dodat tak kvalitně zpracované, navíc ještě před termínem.
Donutit se vytvářet hodnoty, z kterých máme předem osypky, navíc ještě dřív, než je třeba je odevzdat, to je nejnáročnější úkol. Stokrát si můžeme vnucovat myšlenku, že čím dřív to zmákneme, tím dřív se dostaví pocit úlevy a zadostiučinění, jaké že jsme jedničky.
Jednoduše si ale ten druhý hlas našeptávající nám, ať si místo toho uděláme dobře u něčeho pro nás atraktivnějšího, musíme vypudit z hlavy. Být k sobě tvrdší než Rambo. Prostě ne neexistuje. Nic nemá vyšší prioritu.
Tedy jen do chvíle, kdy moji rozlítanou mysl nezaujme motýl, nebo se prostě nezačne věnovat jinému podnětu.
Deset minut a jdu od toho
Osobně se mi osvědčila jedna velmi jednoduchá metoda: donutit se dané věci věnovat aspoň deset minut a pak se uvidí. Trochu si tím oblbuju mozek.
Znám se a vím moc dobře, že když se všechno sejde dobře, padne dobrá konstelace dostatku psychických i fyzických sil, energie a podobně, že jak se jednou do něčeho zažeru, nevnímám čas, okolí, nic, a jedu jak fretka. A to se mi děje velmi často i u toho, místo čeho bych jindy spíš hodiny prokrastinoval.
A i když se zažrání nedostaví, praktikuju zkrátka přerušovanou tvorbu. Dám tomu chvíli, jdu od toho pryč, zahraju si rychlé fotbalové utkání, zase kousek odpracuju, zacvičím si (zadýchat se, zpotit, vyhnat hlouposti z hlavy, to je u mě vůbec velký nástroj proti prokrastinaci), pak zase zpátky k nepříjemnému džobu, najím se, znovu k tomu, do čeho se mi nechce.
A takhle dotáhnu do cíle řadu těch nejhorších možných úkolů, které jsem kdy dostal.
Soustředění
Dnešní moderní operační systémy mají i možnost funkce Soustředění. Znáte asi taky ten stav, kdy se trápíte s něčím, co se vám dělat nechce, najednou ale naštěstí vyskočí oznámení, že do chatu napsal kamarád z mokré čtvrti, nebo nabídka obchodu s elektronickými hračičkami.
Není lepší se dozvědět, co je zrovna za super vychytávky ve slevě, nebo jak se včera zlil kámoš a co dělal za ostudy?
Nedejbůh, když dorazí upomínka, že přišla aktualizace vaší oblíbené hry, která ji dost razantně vylepšuje.
A právě funkce Soustředění tyhle věci, které odvádějí pozornost, spolehlivě vypínají, umožní vám proto skutečně naplno, bez vnějších vlivů, věnovat se tomu, co musíte dodělat.
Kdy je prokrastinace dobrá
Jsou chvíle, kdy něco odkládám úplně do termínu za pět minut dvanáct, a když se na to vrhnu, odevzdám to nakonec ve své tradiční, věřím, že výborné kvalitě. A tohle zrovna není špatný druh prokrastinace. Plnění posouvám záměrně, protože u tohohle konkrétního druhu úkolu vím, že se mi na něm nejlíp pracuje pod tlakem. U jiných se trápím a nechci je dělat až ve chvíli, kdy mi hoří koudel za zadkem, v určitých ojedinělých případech mě ale lehký stres vybičuje k lepšímu výkonu.
A jsou mezi námi tací, kteří jinak pomalu ani dělat nemohli. Mně by to dlouhodobě nevyhovovalo, ale sem tam to pokládám za zdravé. A u těchto výjimek nemám ani výčitky svědomí a podobně. Prostě vím, že to dopadne dobře, takže se netrápím.
