Jsou respektující výchova a Montessori vzdělání cestou k homosexualitě? Rozhovor s mladíkem, jehož výchovu kritizují prarodiče
Musím se hned z kraje rozhovoru zeptat – opravdu tvoji prarodiče řekli to, že z tebe styl výchovy rodičů udělal gaye?
Ano. Přesně takhle a bohužel horšími slovy.
Jak jste se k takovému výsledku dostali? Jak ta debata (pokud to tak lze nazvat) začala?
Já jsem gay, to je pravda. A myslel jsem si, že to ví i celá rodina. Já jsem se nikdy nějak netajil svým vkusem nebo tím, kdo jsem. Normálně i doma u filmu řeknu, že se mi třeba líbí nějaký herec nebo tak. Vůbec mě nenapadlo, že to z toho prarodiče nepochopili. Nastala situace, kdy jsem chtěl svého přítele vzít s sebou na hory. Babi s dědou mají chatu v Krušných horách a jezdíme tam často. Všichni vypadali, že jsou s tím v pohodě. Když babička začala řešit, že musíme převézt povlečení, aby sedlo na postel v pokoji pro hosty, ujistil jsem ji, že přítel může normálně spát v mém pokoji.
A v tom jí to došlo?
Ne hned. Vypadalo to jako načítání starého Windowsu 95. Až v ten moment jsem zjistil, že za ten rok, co jsme s přítelem spolu, nepochopila, že nejsme jenom kamarádi.
To musel být celkem šok. Myslel sis, že to prarodiče chápou?
Ano. Normálně mého partnera znali, protože se seznámili jednou před školou. A taky o něm pořád mluvím. Bylo mi divné, že mu říkají „ten tvůj kamarád“, ale bral jsem to tak, že se jim jen nechce vyslovit třeba to, že je můj přítel, že je tam problém spíš v tom, že o tom neumí mluvit narovinu. Přeci jenom jejich generace o gayích moc informací neměla, a možná tak mají problém být tak otevření, a to je v pohodě. To jsem si nějak nebral… Netušil jsem, že fakt nemají páru.
S přítelem jste si lásku před nimi fyzicky neprojevovali třeba držením za ruku nebo tak?
Já tyhle věci obecně před lidmi moc nemusím. A je mi jedno, jestli jsi gay nebo ne. Nejsem otlapkávací typ mezi lidmi, navíc před prarodiči. To by mi bylo nepříjemné i kdybych tam měl holku. Prostě před babi s dědou se to nehodí, což mi přijde logické a že to tak má (snad) dost lidí.
Rozumím. Každopádně je to skoro jako situace z filmu! Jak to pokračovalo? Řekl jsi babičce, jak se věci mají – a co bylo dál?
Nevěřila mi. Pak se mě zeptala, jestli to myslím opravdu vážně. No a pak přišla moc pěkná sada vět ve stylu: „Prokrista, a kdes k tomu přišel? No to snad ne, a proč? A nechtěl bys radši nějakou normální holku? To je nějaká móda nebo co? Ale prosím tě, to přeci nemůžeš myslet vážně! Vždyť se ti budou smát! Copak nechceš mít jednou děti?“ A tak dále…
Jak jsi reagoval?
Snažil jsem se babičce vysvětlit základní fakta: Že jsem si to nevybral, že to přeci není žádná katastrofa a nic se pro ni nemění. Že jsem spokojený. No ale moc to nepomohlo. Babička to šla říct dědovi, ten na mě koukal jako z jara a neřekl mi nic. Otočil se k mamce a vyčetl jí, že mě špatně vychovali. Že to mám z toho rozmazlování, z toho hloupého Montessori a z toho, že mě nikdo nedržel v ničem zkrátka jako normální dítě.
To zní, jako by prarodiče měli dlouhodobě problém s tím, jak k tobě rodiče přistupovali…
Babi s dědou se nikdy netajili tím, že se jim nelíbí, že chodím do Montessori školy, že moji rodiče jsou proti násilí na dětech, nikdy mě nebili, neuznávají tělesné tresty, nekřičí… Zažil jsem to, co dneska všichni nazývají respektující výchova. Mohl jsem prostě říct svůj názor, vždycky jsem měl prostor k tomu dělat, co mě bavilo, a jsem za to hrozně moc vděčnej, protože díky tomu jsem, kdo jsem. A fakt si nemyslím, že budu mít problém dostat se na vysokou nebo mít dobrou práci. Naopak.
Toho se prarodiče také bojí?
Jo, to slyším odmalička, že když tykám učiteli a rodiče se mě ptají, jestli chci večeři, že nebudu mít žádné vychování a nebudu schopný se zařadit do společnosti a fungovat. Samozřejmě je to nesmysl. Já myslím, že se už teď zapojuju mnohem líp, než bych třeba mohl, kdyby mě uťápli někde na státní škole. Jsem kreativní člověk, baví mě sociální sítě, takže se chci profilovat do online marketingu. Už na tom i pracuji a pomáhám pár menším firmám s jejich Instagramem. Mám z toho i nějaký příjem. Takže fakt si nemyslím, že rodiče udělali něco špatně.
To ráda slyším, že máš s rodiči tak pěkné vztahy a že o nich takto mluvíš. To je moc hezké a bylo by fajn, kdyby měli takto vřelé vztahy všichni. S prarodiči to teď ale skřípe, viď?
Na hory jsem nejel, protože mě urazilo, když babi řekla, že nás ve stejném pokoji spát nenechá. Je mi osmnáct, příteli taky. Takže fakt ani jeden nepotřebujeme svolení. Nechtěl jsem přítele vystavit nějakým nepříjemným komentářům. A od té doby je to napjaté. Proběhlo i několik hádek mezi rodiči a prarodiči.
Musím se vrátit k některým citacím tvé babičky. Řekl jsi mi, že se obávala, že se ti lidé budou smát a že nebudeš mít děti… Smějí se ti? A chceš děti?
Nikdo se mi nesměje. Mám moc fajn kamarády, spolužáky, všechno. Takové blbce ve svém okruhu nemám, a díky bohu za to. Myslím, že to tak je i díky tomu, že právě nejsem na nějaké konzervativně smýšlející škole, kde z každého dělají stejný dílek skládačky.
A děti chci. Jednou. Myslím, že dneska už jde zařídit všechno, nebojím se toho.
Co rodiče? Jaký postoj nyní zaujímají oni?
Stojí za mnou. Jako vždycky. Vždycky za mnou stáli, a to je pro mě nejvíc. Naši jsou skvělí. Jasně, jsem trochu rozmazlený jedináček (smích), ale nemyslím, že až moc. Mamku samozřejmě trápí, že si její vlastní rodiče myslí, že její výchova nějak selhala. To, že si prarodiče myslí, že ze mě jejich přístup udělal gaye. Táta se tomu víc směje. Mamku to víc trápí – asi je to logické.
No a já jsem tak nějak hlavně rád, že doma – tam, kde bydlím s mamkou a taťkou –, je klid. Že táta s mamkou mě nikdy do ničeho nenutili, ani mi nic nezakázali – tím spíš přítele. To si neumím představit, jak těžké musí být, když někdo doma přijde s tím, že je gay, a rodiče na něj zanevřou. To musí hrozně bolet a chci všem těmhle lidem poslat velký objetí a sílu. Jste krásní, skvělí, jedineční a neudělali jste nic špatně!
