Láskyplná péče, nebo kontrola a manipulace? ROZHOVOR s terapeutkou o devíti znacích násilného vztahu
Medailonky:
Markéta Pekárková je psycholožka a terapeutka. V ProFem pracuje rok a půl jako individuální terapeutka. Dále se v Klokánku věnuje dětem – týraným anebo těm, které jsou z těžkého rodinného prostředí. Provozuje soukromou praxi, kde pracuje individuálně terapeuticky. Má za sebou psychodynamický výcvik a studium arteterapie.
Varvara Fetisová je produktová manažerka v Yves Saint Laurent a project leader projektu Abuse Is Not Love.
-------------------------------
ROZHOVOR:
Ve vaší kampani (ProFem: Abuse Is Not Love) si lidé mohou přečíst, že s partnerským násilím se za život setká každá třetí žena. Kolik z nich reálně vyhledá pomoc?
Markéta: Je to spíš minimum. Z mé zkušenosti asi 60 % obětí vůbec za nikým nepřijde.
Jak poznat, že se jedná o domácí násilí, nikoli o zdravý konflikt, případně běžnou hádku? Jde o věc dlouhodobé převahy a strachu, nebo co je tou pomyslnou hranicí?
Markéta: Nerada bych dávala jasný interval – je to vždy individuální. Přesto jeden z hlavních ukazatelů je přítomnost pocitu strachu. Při běžné partnerské hádce můžeme takzvaně „hodit talířem“ oba dva. Oba máme slovo. Určitá moc se přelívá ze strany na stranu, oba dva máme kontrolu nad tím, co se v našem vztahu odehrává. Při konfliktu to mohu být já, kdo je naštvaný a vyčítá a jindy je to partner. V situaci domácího násilí je přítomný strach. Ten, kdo je násilný, vzbuzuje pocit strachu u své partnerky nebo partnera. Ten potom ztrácí možnost se vyjádřit nebo se bránit. Ve zdravém vztahu by neměl být přítomný strach z vlastního partnera.
Dalším důležitým termínem je nevyváženost sil. Síla je neustále na straně jednoho partnera – na straně pachatele je tedy kontrola a moc. Na straně oběti pocit strachu, viny, sebeobviňování, hledání důvodů u sebe. A zároveň násilný partner v podstatě nikdy nepřevezme zodpovědnost za násilné chování. Pokud vyjádří omluvu, často se jedná o omluvu s podmínkou. Například: „Já jsem tě nechtěl praštit, ale podívej se, k čemu jsi mne dohnala.“
Jaký typ člověka nejčastěji přitahuje tyrana? Jedná se o velmi empatické lidi? Případně jaký typ se stane nejčastěji obětí?
Markéta: Je strašně důležité si uvědomit, že se to může stát úplně každému bez ohledu na osobnostní rysy či povahu. K určité tendenci se podřizovat, k submisi, obvykle dochází v násilném vztahu postupně. Tyran může partnerce postupně snižovat hodnotu opakovaným ponižováním a vázat ji na sebe, vytvářet její závislost. Na venek může oběť působit sebevědomě, umět jednat s lidmi v práci, být velmi schopná organizačně apod. Ale v násilném vztahu má své možnosti odebrané. Ráda bych, aby si veřejnost uvědomila, že se to může stát opravdu komukoli, musíme se snažit vzdorovat stereotypům.
Ale když se na to podíváme do hloubky, ano, stává se, že ten, kdo v primární rodině zažil velmi direktivní výchovu anebo v dětství neměl podmínky k rozvoji adekvátního sebevědomí a sebehodnoty, třeba hůře rozeznává hranice, které by si partner neměl dovolit překročit. Kam partner nemá zajít.
Proč se nezisková organizace ProFem spojila právě s kosmetickou značkou Yves Saint Laurent?
Varvara: Kosmetická značka Yves Saint Laurent vybrala ProFem, tedy největšího experta v oboru. V první řadě jsme značka, která vznikla z módní značky YSL s tím, že její tvůrce celý svůj život bojoval o emancipaci žen a posouvání genderových hranic. To bylo vidět i třeba v tom oblečení: posouvání typicky mužských kousků do ženského šatníku – jako například smoking. Stejné hodnoty pak převzala i kosmetická značka. Domácí násilí je pak něco, co emancipaci potenciálně silně zamezuje. Proto jsme si toto téma vybrali a je nám blízké.
V čem vaše spolupráce spočívá?
Varvara: Spolupráce spočívá převážně ve vzdělávání veřejného prostoru. V rámci kampaně komunikujeme devět varovných znaků, díky kterým lze domácí násilí poznat. Zároveň společně s ProFem školíme o partnerském násilí a jak poskytnout či najít pomoc (ať už pro sebe nebo blízké).
Jaké jsou ony zmíněné znaky násilného partnerského vztahu?
Varvara: Ignorování. Když partner nedostane, co chce, používá nástroj ignorování. Vydírání. Například věty „Když neuděláš to a to, budu velmi nešťastný!“ nebo „Jestli někam půjdeš, už se nevracej!“ jsou velmi typické. Ponižování, a to v soukromí i mezi jinými osobami. Manipulace, zesílená žárlivost i kontrola – kam a kdy partner chodí nebo i jak se třeba obléká. Narušování soukromí – sledovací aplikace, lustrování telefonu…, izolace – od okolí, přátel, rodiny… a zastrašování.
Markéta: Pojmenovat znaky násilného vztahu je důležité. Zároveň musíme mít vždy na paměti, že realita je rozmanitější, než jakýkoliv model může kdy být. V konkrétním násilném vztahu se tak může vyskytovat více či méně znaků. A to, že se projeví jeden ze znaků, naopak nemusí nutně znamenat domácí násilí. Taková situace může poukazovat na problematická místa ve vztahu, kterým by se partneři mohli věnovat, ale nemusí se jednat o domácí násilí jako takové.
Zároveň z popisů většiny klientek skutečně výše zmíněné znaky vystupují a jsou velmi časté. Velmi často se setkávám se zážitky, kdy partner klientku zastrašoval, emocionálně manipuloval a vydíral či kontroloval téměř veškerou její činnost.
Zároveň bych ráda opět vyzdvihla závažnost a téměř vždy přítomnost vzbuzování pocitu strachu. Ty ženy, které žily s násilným partnerem, při rozhovoru sdělují, že z partnera a jeho nepředvídatelného chování měly velmi silný strach. Ve společnosti nám někdy nepřijde zažívání tohoto strachu tak závažné nebo intenzivní, ale když žijeme s někým, kdo na nás používá násilí, nikdo nám nikdy nedá záruku, kam až to může zajít. Je potřeba tohle nebagatelizovat a mluvit o tom. Když se na to podíváme hlouběji, oběti prožívají často strach o vlastní život. Z vnějšího pohledu nás to možná nenapadne, ale oběť v situaci, kdy je strčena ze schodů nebo je přiražena zády ke zdi, často zažívá extrémní hrůzu a děs. Mluvím o tom, protože tyto extrémní zážitky mohou být překážkami svěření se dalšímu člověku, k vyhledání pomoci. Oběť může napadat, a dává to logiku, že je „bezpečnější“ zůstat než odejít a riskovat nepředvídatelnou reakci partnera.
Setkávají se z vaší zkušenosti i muži s domácím násilím? Jak často tomu tak je? A neobracejí se případně k autoritám ještě méně než ženy, třeba kvůli studu?
Markéta: Klientela ProFem je z 99 % ženská a ženy jsou častěji oběťmi domácího násilí, ale ani mužům se domácí násilí nevyhýbá. Muži mají ty bariéry říct si o pomoc možná v něčem složitější. Mohou se setkat s větším nepochopením, především pokud se na nich násilí dopouštějí ženy. Muži mohou být o něco více zahlceni pocitem studu.
Pokud jsou pachatelkami násilí na mužích ženy, dopouštějí se především nefyzických forem násilí, ale ani to není vyloučeno.
Kromě situace partnerského násilí se na nás obracejí muži, kteří se stali obětmi násilí např. mezigeneračního, třeba ze stran dospělých dětí.
Domácí násilí se tedy týká všech věkových kategorií? Třeba i seniorů?
Markéta: Ano, týká se všech. Dále např. pokud jsou v rodině, kde dochází k násilí, přítomny děti, přestože je násilí pácháno na někom jiném než přímo na nich, už samotné přihlížení násilí je pro ně velmi traumatizující. V takovém případě jsou děti vnímány také jako oběti a měl by je tak vnímat i systém.
Říká se, že pachatelé domácího násilí fungují v jakýchsi kruzích nebo prohlubujících se spirálách. Je koloběh týrání a omluv, respektive jak se často dočteme na internetu „líbánkového období“ běžný? Vídáte jej ve své praxi často?
Markéta: Je to rozhodně pravda. Klientky si ale často uvědomí, že jednotlivými fázemi procházejí, až když si je pojmenují. Pojmenováváme tři fáze: fázi napětí, násilí a klidu. V období napětí dochází ke stupňování frustrace u pachatele. Prohlubuje se jeho netrpělivost, nespokojenost, naštvanost. Na straně oběti se prohlubuje strach a napětí. Oběť se mnohdy snaží dělat všechno proto, aby se zdánlivý „klid“ udržel. Útok, který následuje, však bývá obvykle iracionální, nepředvídatelný. Fáze násilí je tedy situace, kdy přímo dochází k násilí, k útoku. Po násilí následuje tzv. fáze klidu, která je někdy nazývána „líbánkami.“ Tomuto termínu bych se však snažila vyhýbat. Je velmi zavádějící. Ono i pojmenování fáze klidu může evokovat představy odpočinku a zklidnění, to je však velmi relativní a v uvozovkách. Tedy ve „fázi klidu“ mohou ze strany útočníka přicházet omluvy a velká gesta. Nemusí to tak však být, žádný model neplatí pro všechny situace. „Fáze klidu“ může mít v konkrétní situaci podoby „pouze“ absence přímých útoků. S klientkami je však důležité si tuto fázi pojmenovat. Toto období „klidu“ je velmi zrádné, jelikož útočník jaksi ukazuje svou „vřelejší“ tvář. Oběť pak může mít pocit naděje, že vztah bude nadále fungovat, že se pachatel změní. Je to fáze, která velmi komplikuje odchod oběti od pachatele. Je potřeba u obětí zmírnit pocit výčitek, že např. neodešly dřív – často je to právě kvůli této klidové fázi. Komplikovanost procesu rozhodování a ambivalentní pocity vůči pachateli jsou běžné a patří do procesu odcházení od pachatele.
Oběti často bývají na svém trýzniteli psychicky prakticky závislé. Čím to je?
Markéta: Závislost pramení hlavně z mechanizmů kontroly, izolace a postupného snižování pocitu sebehodnoty a sebeúcty. Je to pozvolný proces vytváření závislosti. Pokud oběť nemá k dispozici finance, kontakty s okolím a je nesvobodná se rozhodovat, může si postupně začít myslet, že její názor je nedobrý, nedostatečný a přestane si a svému úsudku věřit.
Často oběti zaměňují tuto závislost za lásku?
Markéta: Pozitivní projevy ze strany pachatele v začátcích vztahu nebo ve fázi tzv. „klidu“ lze zaměnit za lásku. Kontrola může být zaměnitelná za péči – respektive přehnanou péči. Dám příklad: Přítel pro vás jen tak jezdí do práce. To je hezké, ne? Zároveň vám to ale neumožňuje jít na kávu s přáteli, utvořit si vlastní program, rozhodnout se… Možná jde o kontrolu, nikoli o dobrý skutek. A ženy vystavené postupné kontrole a možnému rozvoji násilí si často takové omezující chování vysvětlují jako péči z lásky a pozornost ze strany partnera.
V situaci, kdy mám dojem, že si doma procházím takovým trápením, co by mělo být prvním krokem k tomu, aby mi bylo lépe? (Za předpokladu, že se partnera bojím a prostě jej vyhodit z bytu není pro mě přijatelná volba.)
Markéta: Obrátit se na jednu ze specializovaných organizací je určitě nejlepší volba. Je to malý první krůček k tomu, aby někdo pomohl, poradil. Odborníci pomohou pojmenovat situaci, naplánovat další kroky tak, aby byly pro oběť bezpečné.
Vnější pozorovatelé někdy nemají ani tušení, co se děje „za zavřenými dveřmi“. Čeho si jako nezúčastněná osoba mám všímat? Jak vypadají ony nenápadné známky toho, že něco je třeba špatně u sousedů, přátel, kolegyně z práce…?
Markéta: Domácí násilí skutečně nemusí být z vnější perspektivy na první pohled zřejmé. Prvním ukazatelem může být změněné chování oběti. V bezpečném prostoru se jí pak můžeme zeptat, jestli je v pořádku a ujistit ji, že tu pro ni jsme.
Ráda bych dodala, že jak laická, tak i odbornější veřejnost by v rámci systémových služeb měla být citlivější. Lidé, kteří pracují třeba v záchranných službách, by si měli těchto věcí všímat. Stejně tak zaměstnanci například restaurací a tak dále. Izolovaně od partnera, např. když partner platí u baru v restauraci, je pak možné nabídnout pomoc nebo kontakt na správná místa. Společnost má nástroje, jak obětem pomáhat.
--------------------------------------
O (psychickém) domácím násilí si můžete přečíst příběh z pera autorky, naší kolegyně Ireny Pilouškové. Román BUĎ HODNÁ vyšel v Našem nakladatelství (Dobrovský s.r.o.) a jeho křest proběhl v úterý 14.3.2023. Kmotrem knihy se stal oblíbený moderátor Honza Musil.
