„Nemohl jsem v noci spát, měl jsem úzkosti a bušilo mi srdce,“ vypráví muž o svém bývalém manželství, které se zdálo být v pořádku
Dohodli jsme se na online hovoru, ale nechcete mi ukázat svou tvář. Kameru máte vypnutou. Bojíte se, že nebude dodržena dohoda o anonymizaci?
Cítím se tak líp. Faktem je, že to, o čem se tu máme bavit, je hodně osobní věc, ale zároveň moc důležitá, pokud třeba má pomoct někomu, jako jsem byl já.
A kdo jste byl?
Byl jsem extrémně nešťastný muž.
Proč to?
Žil jsem hodně dlouho v nějakém přeludu. Měl jsem pocit, že všechno dělám správně, že se fakt snažím, ale stejně jsem nikdy nebyl šťastný. Měl jsem dobrou práci, neměl jsem dluhy, byl jsem ženatý, moji rodiče, i když už jsou to důchodci, jsou relativně zdraví… Všechno bylo v pořádku, a já přesto nemohl v noci spát, měl jsem úzkosti, bušilo mi srdce, nechtělo se mi domů, zdržoval jsem se v práci, vyhýbal jsem se společenským událostem a chodil jsem na ně jen když už jsem měl pocit, že už fakt musím, jinak o ty známé a přátele přijdu. Nebylo mi vůbec dobře.
Jak dlouho tenhle stav trval? Nejsem odborník, ale zní mi to jako nějaké úzkosti…
Spoustu let. Byla období, kdy to bylo horší, někdy zase o trochu lepší, ale v globálu se mi to pořád vracelo. Hodně času jsem trávil na mobilu nebo počítači, místo abych byl s manželkou nebo vyrazil ven s kamarády. Všechno mě tak nějak štvalo, ale nechtěl jsem to dávat najevo. Nerad lidi obtěžuju, nerad si stěžuju. Řešil jsem si to v sobě.
Kdy vyeskalovala situace natolik, že se věci změnily? Nebo se nezměnily?
Pořád mám sem tam náběh na úzkost a jsem introvertnější, ale je to oproti dřívějšku nebe a dudy. Je mi mnohem líp, mám víc energie a chuti, a to od doby, co jsem se rozhodl udělat radikální řez. Ale je fakt, že za něj do velké míry může bývalá žena. Nevím, jestli se na ni zlobit nebo jí za to vděčit. Možná obojí.
Když to zkrátím, někoho si našla. Rozvedli jsme se kvůli jinému muži. Mně se tím rozpadl jeden se základních pilířů, které jsem měl, ale na druhou stranu se mi ulevilo. Nicméně v tom prvotním vzteku jsem měl potřebu věci hodně probírat. A to i sám se sebou. Když jsem jí řekl, že mě nikdy nijak zvlášť nepřitahovala, uznávám, že jsem jí zprvu chtěl ublížit. Nicméně byla to i pravda. Došlo mi, proč to všechno. Dlouhé roky jsem sám sobě namlouval, že není možné, že JÁ jsem na kluky.
Proč to říkáte tolik důrazně, že zrovna VY?
Já jsem celoživotní sportovec, nebavím se se ženskými, nebaví mě romantické filmy, ani nekoukám na nějaké balety a podobné věci. Vždycky jsem žil v představě, že takhle vypadá gay. Ne jako já. Já jsem patřil do spousty sportovních týmů, bavilo mě na sobě makat, vybíjet testosteron. Nejsem nijak zženštilý. Vím, vím, co mi chcete říct, že jsou to stereotypy, ale já to tak opravdu měl. Myslel jsem si, že prostě JÁ gay být z principu nemůžu. Smál jsem se jim.
Smál jste se jim?
No jistě! A tím víc, čím víc jsem se bál celého toho tématu. Když jsem byl středoškolák, slovo „bu*erant“ pro mě byla běžná nadávka, kterou jsem vykřikoval na spoluhráče nebo spolužáky. Byl jsem rvavý typ, vzteklý. Pořád jsem výbušný, ale samozřejmě to vypadá trochu jinak, než když mi bylo třeba šestnáct.
Bylo to tou nejistotou ve vás? Tím, že jste si třeba nechtěl připustit, jak se cítíte?
Určitě. Tehdy jsem samozřejmě neměl tendence se moc analyzovat. Spíš mi to nahánělo hrůzu. I jsem se oženil mezi kamarády jako první, snad abych si dokázal, že nejsem gay. (smích)
Skutečně? Měl jste tušení už při svatbě a chtěl jste tímto nějak změnit své pocity?
Myslím, že jsem to podprahově o sobě věděl vždycky, ale to uvědomění si, to, že si to opravdu připustíte, to je složité. Já jsem na tom pracoval čtyři dekády.
Dnes jste zcela vyrovnaný?
Tak bych to nenazval, mám samozřejmě mnoho problémů, ale tohle už mám uzavřené, ano.
Jak proběhl váš coming out?
Vlastně napřed bývalé ženě v době rozvodu. Při těch hádkách mi ujely věci, nad kterými jsem pak sám hodně přemýšlel. Po rozvodu jsem se choval dost jako utržený ze řetězu. Měl jsem jednu známost za druhou, chtěl jsem si něco dokázat. Ale byl jsem ještě nešťastnější než předtím. Nakonec jsem si začal chatovat s jedním mužem. A to mi hodně pomohlo. Trvalo to třeba půl roku, postupně jsem se tomu víc otevíral. Ono někdy online cizímu člověku je to snazší. Pokud někdo váhá, jak si se sebou poradit, tohle doporučuju. Anonymně, tak, aby vás nikdo nevystopoval, a zkusit si ty komunikace takhle nanečisto. Pak u známých už aspoň máte nějakou zkušenost s tím, jaká volit slova.
Byl coming out blízkému okolí složitý?
Protřídilo mi to okolí. O hodně. Kdo s tím měl problém, toho jsem odřízl. Nejsem zvědavý na nějaké pochyby nebo úšklebky. Na to už jsem starý. Nechci si už na nic hrát.
A rodina?
S bývalou manželkou jsme děti neměli a nevídáme se. Smazal jsem si ji i z facebooku od doby, co ho začala plnit nesmysly s tím novým cápkem. Rodičům jsem to neřekl, jsou už na tohle staří. Nepochopili by to a nebudu jim motat hlavu. Je jim přes sedmdesát. Mají svůj věk a potřebují klid. A to je moje celá rodina. Takže ve finále jsem okleštil výběr známých a kamarádů a jinak se nezměnilo nic. Nic kromě toho, že jsem konečně mnohem šťastnější, vyrovnanější a mám pocit, že mi spadl kámen ze srdce. S těmi úzkostmi prostě už asi nic neudělám, mám je od puberty. Ale jsou lepší. Mnohem. Líp spím, mám lepší režim, celkově se všechno zklidnilo ve chvíli, kdy jsem se přestal sám se sebou prát.
