Mužům kriticky schází blízcí přátelé, dle výzkumu je nemá každý pátý. Co je důvodem a jak se absence přátel podepisuje na zdraví?
Když je řeč o přátelství, každého pravděpodobně napadnou různé způsoby, jak jej (i vzhledem k vlastním zkušenostem) popsat. Velkou kulturní změnu ve smýšlení o přátelství nepochybně přinesl dnes již kultovní sitcom Přátelé, který přátele v podstatě vykreslil jako určitou alternativní rodinu. Po deset let toto (televizní) přátelství fungovalo – zlom však přišel ve chvíli, kdy se p/Přátelé začali párovat a zakládat rodiny, čímž ono „magické pojítko“ mezi nimi začalo postupně vyprchávat. A vlastně totéž se děje i v životě.
Přínosy přátelství jsou přitom nesporné. Podle AEI Survey, výzkumu Centra amerického života, oslabuje sociální izolace imunitní systém a zvyšuje celou řadu zdravotních rizik – čím více je člověk osamělý, s tím vyšší pravděpodobností bude trpět např. poruchami spánku, vysokým krevním tlakem, ale také záněty, příp. se u něj také pravděpodobněji rozvine diabetes, rakovina nebo Alzheimerova choroba. Klíčovou roli však i v případě vzniku těchto rizik hraje psychika. Podle lékařských výzkumů nám totiž pevná a trvalá přátelství pomáhají vyrovnávat se s životními neúspěchy a jsou také základním pilířem pro duševní zdraví. Ostatně, vždyť i Matthew Perry – ten, který ztvárnil v Přátelích Chandlera – v nedávno publikovaných memoárech uvádí, že zatímco sláva mu přinesla drogovou závislosti a utrpení, tím, co ho zachránilo před jistou smrtí, byla právě přátelství, která v seriálu navázal s dalšími kolegy/němi.
Mužům chybí přátelství
Na druhou stranu, ne každý má svou „přátelskou skupinu“, což zdaleka nejvíc platí právě pro muže. Dle AEI Survey tak procento mužů, kteří mají minimálně šest blízkých přátel, kleslo mezi lety 1990 a 2021 o polovinu. Každý pátý muž pak dle shromážděných dat nemá vůbec žádné blízké přátele. Totéž platí také pro přátele nejlepší. Svého nejlepšího přítele/přítelkyni mělo v roce 1990 na 75 % lidí, aktuálně tento počet klesl na 59 %.
Podle Daniela Coxe, který byl jedním z těch, kdo výzkum realizovali, je právě mezi muži pokles počtu blízkých přátel a také pokles počtu těch, kdo mají přítele nejlepšího, mnohem markantnější než mezi ženami. Dle jeho slov se také ukázalo, že muži si důležitost přátelství uvědomují, ale prostě do něj neinvestují čas. Americká autorka Kate Murphy, která napsala mj. knihu zaměřující se na proměny přátelství a úbytek přátel v našich životech, pak shrnuje, že lidé chtějí přátel méně, ale přejí si, aby jim byli bližší. „Člověk se může ´přátelit´ se spoustou lidí, ale je možné mít jen hrstku skutečně dobrých přátel. Příležitostný oběd, poplácání po zádech na večírku nebo výměna pár textových zpráv, to je družnost, ne sociální podpora,“ tvrdí přímo.
Zdroj: Giphy
Co na to Aristoteles?
Aristotetes byl filozof, který se do paměti většiny z nás vepsal prostřednictvím školního vzdělání. Mnozí si tak vzpomeneme na pár názvů jeho děl, třeba Etiku Nikomachovu. Ovšem co vědí už jen fajnšmekři, je to, že Aristoteles také klasifikoval přátelství, a to do tří kategorií dle funkcí, které naplňuje, tedy na přátelství pro užitek (tedy jakési „funkční přátelství“), pro rozkoš (to je vlastně takové „party přátelství“) a nakonec přátelství dokonalé (přátelství pevné a trvalé). Jak to souvisí s muži? Inu, právě oni dva typy z těchto přátelství udržují, zatímco ten poslední, nejdůležitější, nikoliv. „Mnoho mužů má funkční vztahy s jinými muži – říkají si třeba: jasně, toho chlapa znám, může mi pomoct v podnikání. Nebo party přátelství – to jsou ti, se kterými chodím na pivo nebo na panáka. Ale trvalá přátelství, jaká lze vidět mezi ženami, to muži nepovažují za něco, co by potřebovali mít,“ vysvětluje Adrian Wilson-Smith, vztahový poradce a psychoterapeut. A nakonec to dokládají i různá data. Muži mají sice kamarády, s nimiž se mohou jít bavit, ovšem jen málokterý má skutečně přítele, jemuž by se mohl svěřit či jej požádat o pomoc (tedy, pomoc v rovině osobních problémů).
Proč muži nemají přátele?
Podle Wilson-Smithe si zejména muži ve věku nad 40 let – na rozdíl od žen – nepřipouštějí potřebu opravdových přátelství. Tento problém však nijak nesouvisí se stereotypními genderovými představami. Již nespočet behaviorálních výzkumů prokázal, že ženy navazují a udržují přátelství zcela odlišným způsobem než muži. Ženy např. více inklinují k nejlepším přátelům, zatímco muži se častěji setkávají ve skupinách. Není tedy divu, že nakonec udržování společenských vazeb minimálně v hetero-vztazích leží na bedrech žen. „Většina heterosexuálních mužů nechává společenské kontakty plně v rukou svých partnerek,“ doplňuje Wilson-Smith s tím, že mužskou společenskou pasivitu lze přikládat především nedostatku citové angažovanosti a zaujetím jinými aspekty života, jako je práce, peníze a sport.
Muži si tedy za to, že nemají přátele, vlastně „mohou sami“ – přičemž k tomu přispívá i stále udržovaná představa, že „city jsou ženská věc“. A na vině je také toxická maskulinita, v jejím důsledku se totiž v posledních dekádách smýšlení o tom, co je správně mužné, ještě více radikalizuje a muži jsou vedeni k tomu, že projevovat emoce a city není správné, zejména pak směrem k jiným mužům. Výsledkem tohoto přesvědčení jsou pak mj. data shromážděná v rámci zmiňovaného výzkumu. A postupně se plnící ordinace terapeutů. Je tak nejvyšší čas znovu začít hledat „svou partu přátel“… (o jejíchž výhodách kdysi zpívala i Helena Vondráčková).
