Vzhledem svých genitálií se zabývá každý. Jaká velikost, tvar či barva jsou v případě přirození mužů a žen „normální“?
Na velikosti (ne)záleží
V případě mužů asi každého hned napadne celá řada potenciálních „nedostatků“, které by se mohly týkat penisu. Muži tak řeší, zda je velikost jejich přirození „normální“ (ano, v drtivé většině případů je, podle lékařských statistik je totiž mužů, jimž je možné diagnostikovat tzv. mikro penis, opravdu hrstka), stejně tak se zabývají tvarem, barvou apod. V podstatě každý muž by tak měl mít na mysli, že penis je podobně jedinečný, jako je každý jednotlivý člověk. A také že platí, že nic jako „špatná velikost“ či „špatný tvar“ penisu neexistuje – jediné, co může být skutečně špatné, je jeho „použití“.
Stejně tak rozhodně není možné určit, co je „normální velikost“ nebo „normální tvar“. Podle urologa Bradleyho Gilla jednoduše v případě penisu o žádných „normách“ nemůže být řeč. „Velikost penisu se liší člověk od člověka. Někteří muži mohou mít větší penis, když je ochablý, ale s erekcí se jim příliš nezvětší. Jiní zase při erekci vidí výrazný nárůst velikosti,“ vysvětluje s tím, že snažit se o zvětšení penisu je nesmysl, který může přinést více škody než užitku (ostatně, žádná skutečně funkční metoda zvětšení penisu alespoň zatím neexistuje).
Podobné je to pak i s tvarem, potažmo zakřivením mužského přirození. Pro zakřivený nebo přímo křivý penis je užíváno označení Peyronieho choroba, nejedná se ale o chorobu v pravém slova smyslu – naopak tento jev je docela běžný. „Penis může být zakřiven jakýmkoliv směrem, nahoru, dolů, doleva, doprava, dokonce může mít i tvar písmene S. Pokud je ale penis zakřivený od narození, je to obvykle způsobeno tím, jak se vyvíjela erektilní tkáň – na jedné straně víc a na druhé méně,“ vysvětluje Gill. A dodává, že pokud zakřivení přichází s věkem, obvykle to souvisí se zjizvením tkáně, pro které zatím lékaři nemají vysvětlení. Nic z toho ale není zdraví ohrožující, což platí i pro různou míru žilnatosti (kdy výraznost krevních cév na penisu je také velmi individuální). V souhrnu tedy platí, že rozmanitost velikosti, tvaru i barvy penisu je naprosto přirozená a nemá smysl se jakýmikoliv odchylkami od domnělých norem trápit.
A ačkoliv mužské a ženské přirození se samozřejmě liší, jeden „problém“ řeší muži i ženy. Tedy odlišnou barvu od zbytku těla/pleti. V případě penisu je samozřejmě tento rozdíl vizuálně patrnější, přičemž platí, že barva může být opravdu velmi odlišná od zbytku těla. To samé se ale týká i bradavek a také přirození ženského. Důvod? Lidské pohlavní hormony regulují také buňky tzv. melanocytů, tedy kožních buněk, které uvolňují melatonin způsobující pigmentaci. Vyšší hladina testosteronu pak vede k tomu, že penis je tmavší (někdy skutečně výrazně) – klidně i nahnědlý či našedlý (stejně tak ale „barevnost“ variuje během erekce, kdy může být penis temně růžový, načervenalý nebo klidně i tmavě purpurový). Nic z toho opět není špatně.
Jak navíc ubezpečuje Gill, „velikost nebo vzhled penisu jen v naprostém minimu případů ovlivňuje jeho hlavní funkci. A když náhodou k funkčním problémům dojde, obvykle jsou řešitelné.“ Je tedy jasné, že „dokonalý penis“ neexistuje a snažit se k jakémukoliv ideálu přiblížit (např. nesmyslnými chirurgickými zákroky, ale třeba i speciálním posilováním penisu apod.) je snaha zbytečná. Ovšem zdá se, že přesně toto ubezpečení potřebují i ženy – a možná ještě více než muži, protože „normální vzhled“ vagíny jako by byl ještě větší tabu než vzhled penisu…
Zdroj: Giphy
Velikost a tvar – to je i problém žen
Zatímco chirurgické zákroky zaměřené na „úpravy penisu“ jsou víceméně ojedinělé (protože „plastická operace penisu“ je prostě a jednoduše úplný nesmysl – pomineme-li zákroky ryze zdravotního charakteru), kliniky, nabízející mj. plastické úpravy vagíny, resp. vulvy (tedy její vnější části), hlásí v posledních letech rapidní nárůst zájmu. Řeč je konkrétně o tzv. labioplastice, tedy chirurgickém zákroku, jehož cílem je úprava tvaru a velikosti stydkých pysků – obvykle jejich zmenšení. Ačkoliv důvody podstoupení zákroku mohou být i zdravotní, těch, které jsou ryze kosmetické, je drtivě více. A hlavním problémem je tak opět to, co je považováno za „normální“ – zákrok totiž podstupují ženy, které jsou přesvědčeny, že jejich přirození se odchyluje od toho, co je běžné. „Největším problémem je, že naprostá většina žen přirození jiných žen nikdy pořádně neviděla. Spousta z nich vlastně nikdy pořádně neviděla ani to vlastní. A v takovém případě je opravdu těžké mít představu o tom, co je ´normální´,“ vysvětluje tak Zoe Williams, mluvčí londýnského Vagina Museum, prvního muzea na světě věnovaného ženské anatomii.
Ani řeč čísel není nijak radostná – podle ankety mezi téměř čtyřmi tisíci čtenářek časopisu Refinery29 se téměř polovina z nich potýkala s obavami týkajícími se vzhledu jejich přirození, 64 % trápila velikost stydkých pysků, 60 % jejich tvar a třetina vzorku si nebyla jistá, zda mají jejich genitálie normální barvu. A tak vlastně není divu, že ženy čím dál častěji (jen mezi lety 2015-2016 byl dle údajů Mezinárodní společnosti pro estetickou a plastickou chirurgii nárůst zájmu o labioplastiku více jak 45%) vyhledávají různé úpravy svých genitálií. Podle zakladatelky Centra pro psychosexuální zdraví, Cabby Laffy, pak tento problém pramení z toho, že ženské genitálie nejsou na rozdíl od těch mužských tolik viditelné – a řada žen ani nemá jasno v tom, jaký je rozdíl mezi vagínou a vulvou. „Vnější genitálie ženy obvykle nijak nepojmenovávají, je to součást nějakého studu či přímo znechucení,“ dodává.
Jak to všechno změnit?
Bez ohledu na pohlaví je podle odborníků především nutné normalizovat diskusi o přirození. Lidé by se měli naučit vnímat své tělo – dívat se na své genitálie, a to i v zrcadle a zblízka. „Základem je zvyknout si na svůj obraz a cítit se sexy. V posledních letech se přeci jen situace mění k lepšímu – témata týkající se trans lidí apod. do jisté míry ukázala, že lidé mají opravdu právo být tak jedineční, jak se cítí být,“ vysvětluje Laffy s tím, že ženské, ale ani mužské genitálie by neměly být tabu, o kterém se nemluví. Právě to totiž způsobuje veškerou nejistotu, kterou řada lidí pociťuje pokaždé, když se na své přirození podívá. A přitom opravdu není důvod. Protože nikdo není dokonalý – a dokonalost (a to ani vzhledem k přirození) jednoduše neexistuje. A je-li k tomu, abychom si to všichni uvědomili, nutné aktivistické hnutí usilující o demytizaci vzhledu přirození, tak budiž...
