
Pozitivní myšlení je nesmysl, který víc škodí, než pomáhá. Jak být tedy spokojený a šťastný? Zkuste tragický optimismus
Když je pozitivita toxická
Být králem/královnou dramatu, to rozhodně není nic, po čem by člověk toužil. Ostatně, lidé, kteří za každým rohem vidí tragédii, nebývají zrovna společensky oblíbení. Ovšem každý extrém má i svůj protipól, kterým je v tomto případě přehnaná – až toxická – pozitivita. Tu psychoterapeutka Elizabeth Beecroft v rozhovoru pro portál Dazed popisuje jako „nadřazení štěstí či optimismu za jakékoliv situace, a to bez ohledu na její závažnost.“ Lidé se tedy snaží i ve velmi stresujících chvílích stále udržet pozitivní myšlení – což ovšem může více škodit než pomáhat. „Toxická pozitivita je trend, který spočívá v tom, že se lidé vyhýbají prožívání negativních emocí, jako je smutek, úzkost či deprese, a nahrazují je povrchními emocemi pozitivními,“ vysvětluje Carrera Kurnick, která šéfuje agentuře zaměřující se na kulturní trendy.
Optimismus a jeho toxicita
„Buď pozitivní“, „hledej na všem něco dobrého“, „vždycky může být hůř“, to jsou naprosto klasická motta všech, kteří se snaží být pozitivní za každou cenu. Řada knih, ale také online portálů, již několik desetiletí zdůrazňuje zásadní hodnotu pozitivního myšlení, které může přispět i lepšímu duševnímu zdraví. Na druhou stranu ale data, která zdůrazňují důležitost a výhody pozitivního myšlení, poukazují na to, že jen pozitivita rozhodně není samospásná – a není všelékem na veškeré životní výzvy a problémy. Přesně k takovému vnímání ale směřuje toxická pozitivita. Výzkum pozitivního myšlení se přitom obecně zaměřuje na výhody optimistického přístupu k řešení problémů, přičemž toxická pozitivita naopak vyžaduje pozitivní přístup za každých okolností, což nezřídka může vést k potlačování emocí, ale třeba také odrazovat od vyhledání pomoci.
Potlačené emoce = základ pro problémy
Lidské emoce (potažmo jejich prožívání) jsou velmi rozmanité – a každému pocitu je třeba přikládat význam. Jak se navíc shodují odborníci, otevřené projevy a mluvení o emocích, a to včetně těch negativních, může dokonce pomoci mozku k lepšímu zpracovávání všech emočních záležitostí. Pokud tedy člověk prožívá něco negativního, když se svěří někomu druhému, tlak, který cítí, se obvykle sníží.
Zdroj: Giphy
Kromě toho, že toxická pozitivita nijak neprospívá těm, kdo se snaží učinit z ní svou základní životní filozofii, poměrně negativně dopadá i na jejich okolí. Přece jen – člověk, který zrovna neprožívá úplně radostné životní období, totiž s poměrně vysokou pravděpodobností nechce od přítele/kolegy/rodinného příslušníka slyšet, že se vlastně nic tak hrozivého neděje a je namístě mít na tváři úsměv od ucha k uchu. Podle autorky Barbary Ehrenreich tak lze v této souvislosti o toxické pozitivitě hovořit také jako o „bezohledném optimismu“. V podstatě je totiž možné říci, že pokud se člověk sám potýká se životními trably, neexistuje nic horšího než setkání s někým, kdo je toxicky pozitivní.
Tragický optimismus jako cesta?
Zatímco toxická pozitivita je tedy evidentně spíše cestou do pekel, pro zachování duševního zdraví je vlastně nějaká ta tragédie a její prožití „prospěšné“. I proto mnozí hovoří jako o mnohem vhodnějším životním přístupu o tzv. tragickém optimismu. Ten vychází z teze, že v životě je možné vždy naleznout naději i určitý smysl, a to i ruku v ruce s přiznanými ztrátami, bolestmi a utrpením. Tento koncept přitom rozhodně není žádnou novinkou – jeho autorem je rakouský psycholog Viktor Frankl, který sám mj. přežil holocaust. A tak jeho tvrzení, že v životě existuje prostor pro prožívání toho dobrého, ale i špatného, a že vše, co se nám děje, je vlastně základem pro osobností růst, zní poměrně věrohodně.
Ač tedy „tragický optimismus“ nezní zrovna „pozitivně“, vlastně se jedná o životní filozofii, která namísto potlačení emocí člověku nabízí nejen prostor k jejich prožití, ale také poučení se. „Utrpení je nedílnou součástí života – otázkou však je, jak se s ním lidé vyrovnají,“ shrnuje pak Emily Esfahani Smith, autorka knihy The Power od Meaning. Právě tragický optimismus totiž přetavuje stres i další životní těžkosti ve výzvy, které je třeba překonat a také si z nich do dalšího života něco odnést. A to je rozhodně více formativní proces než jen bezbřehý a falešný úsměv zakrývající vnitřní utrpení…