Mluvíš jako gay! Vědci sestavili profil „gay hlasu“, který je zdrojem diskriminace i zahanbení. A týká se i heterosexuálů
Základním předpokladem pro posuzování druhých jsou (docela paradoxně) naše vlastní očekávání, ale také předsudky. Právě z toho plyne také přesvědčení, že nějaké způsoby lidského chování jsou více či méně heterosexuální (příp. více či méně homosexuální). A na mysli teď rozhodně nemáme jen chování sexuální, ale třeba hlas. „Zejména víra, že gayové a heterosexuálové mají různé hlasy, které umožňují rozlišovat jejich sexuální orientaci, je spojena se stigmatizací. To pravděpodobně také vysvětluje, proč někteří heterosexuálové stigmatizují ty, kteří dle jejich názoru znějí jako gayové, a to bez ohledu na jejich reálnou sexualitu,“ tvrdí tak lektor sociální psychologie dr. Fabio Fasoli, který také na toto téma realizoval nejnovější výzkum publikovaný před pár týdny v British Journal of Social Psychology. Podle jeho zjištění tak muži, kteří znějí jako gayové, v sobě odráží klasické – negativní – stereotypy s gayi spojované.
Co je „gay-hlas“?
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že podle hlasu univerzálně opravdu poznat gaye (natož lesby) nelze. Na druhou stranu vědci již např. prostřednictvím přehrávání záznamů různých hlasových projevů skupinám dobrovolníků určili, jaké zvukové (fonetické) aspekty k tomu, že jsou muži považováni za gaye, přispívají. Pokud pomineme definice ryze odborné (např. posuny vokálů a typy artikulace), za naprosto typickou „gay-talk“ jsou označovány tzv. výškové terminály, které v praxi vedou k tomu, že oznamovací věta na konci neklesá, ale spíše stoupá, jako by byla otázkou. Vlastně se tak jedná o určitou „zpěvnou řeč“, která člověka v očích některých automaticky hodí do pytle s popisem „gay“. A kde se „gay hlas“ vlastně vzal?
Existuje celá řada důkazů, že lidé (bez ohledu na sexuální orientaci) svůj mluvený projev přizpůsobují svému okolí a těm, s nimiž se ztotožňují – ostatně, to dokládají např. i různá nářečí apod. – a naopak se snaží odlišit od těch, s nimiž mají pocit, že je nic nespojuje. Takže „znít jako gay“ by bylo možné postavit na podobnou úroveň jako třeba „znít jako Ostravák“.
Jenže co do společenského vnímání je situace samozřejmě zcela odlišná. Kvůli stigmatizaci gayů je logicky „gay hlas“ i zdrojem zahanbení (což o hřmotně pronesené hlášce „Baník, py*o“ rozhodně říci nelze…). Jak dokonce ve svém dokumentu Do I sound gay? uvádí gay David Thorpe, za svůj hlas se styděl natolik, že začal navštěvovat řečovou specialistku, aby jej „gay řečových znaků“ zbavila. Absurdní? Ani náhodou, jak se totiž ukázalo, jeho žádost nebyla nijak ojedinělá. Tedy, ojedinělá byla – ovšem pouze v tom, že David rovnou uvedl, že je gay a „gay řeči“ se chce zbavit. Podle slov řečové odbornice totiž do její praxe nezřídka přicházeli muži s tímtéž problémem, který se ale – právě z pocitu studu – snažili zakrýt zástupnými problémy – např. přáním zlepšit artikulaci či tón hlasu…
Zdroj: Giphy
Docela zajímavé je ale to, že na rozdíl od gay hlasu nic jako „lesbický hlas“ dle vědců de facto neexistuje. Podle studie Arnolda Zwickyho se lesby obvykle s komunitou žen snaží identifikovat, kdežto mnoho mužů – gayů se od heterosexuální většiny naopak pokouší distancovat. Takové tvrzení sice nutně nemusí být pro každého přijatelné, ale za hlavní problém „gay hlasu“ je nezřídka považována „zženštilost“, kdežto pro „lesbický hlas“ žádné takto dané (stereotypní) specifikum neexistuje. Ačkoliv tedy nelze vyloučit, že i „lesbicky znějící“ ženy mohou čelit diskriminaci (což dokonce potvrdily i některé výzkumy), identifikační sada znaků „lesbického hlasu“ zatím sestavena nebyla, a tak se jedná o výsledky uplatnění velmi individuálních měřítek – rozumějte, předsudků.
Styď se za „buzní hlas“
Zatímco gaydar je tedy do jisté míry „mytickou schopností“ gayů, kteří se dle něj mohou údajně řídit např. i při výběru potenciálního partnera, to, že dokážou identifikovat gay hlas, si podle vědců myslí především heterosexuálové. A zejména tací, kteří jsou homofobní. Bohužel jak ale také výzkum prokázal, v důsledku toho gayové, ale i lesby sami/y provádí určitou „cenzuru“ toho, jak se hlasově projevují. Ti, kteří dospějí k závěru, že znějí moc jako gayové nebo moc jako lesby (ať už to znamená cokoliv), jsou také mnohem ostražitější při sebeprezentaci, zabývají se tím, jak je ostatní vnímají, a zažívají kvůli tomu také více stresu. Což je nepochybně velice smutné – přeci jen, nikdo by se neměl stydět za to, jak mluví (a to se samozřejmě netýká jen „gay řeči“, ale všech dalších způsobů projevu).
V daném kontextu se ale hodí uvést jedna docela příznačná hudební paralela. V době, když se začalo prosazovat disco, prvotně subverzivní taneční hnutí, v němž se nejprve našli Afroameričané, ženy a gayové, tak mainstreamoví milovníci rocku hned hlásali, jak je disco kýčovité a umělé. Jenže to samozřejmě nebyla jen otázka hudebního vkusu a hudebních trendů, ale jednalo se také – jak se dnes sociologové shodují – o demonstrativní odmítnutí menšinového vkusu dominantní většinou. A přesně k tomu může docházet i v oblasti řeči. Pokud si tedy z této hudební historické epizody lze něco odnést – a to i vzhledem ke „gay hlasu“ – je to zjištění, že disco bylo skvělé a když někdo zní jako gay, nemusí to být jen proto, že je gay, ale jednoduše proto, že mluví tak, jak je mu to přirozené…(a to je také nepochybně skvělé).
