El Camino Norte! Podívejte se na (trochu) crazy video ze Svatojakubské cesty, která člověka přesvědčí, že má žít tady a teď

Jmenuje se Dennis, je podobně starej jako já, pochází ze západního Německa a včera se mnou šel kousek cílový cesty do Santiaga. Na túru se vydal přesně před 34 dny. Skončil v práci, po několika letech vztahu se rozešel se svojí holkou, sbalil se a vydal se na pouť. Do Santiaga šel přes Francii. Říká, že smyslem jeho cesty je znovu najít Boha. Před nějakou dobou ho měl ztratit, když sešel na scestí - alkohol, drogy, promiskuita.

Zda se mu povedlo Boha znovu najít, už jsem se nedozvěděl, protože naší poměrně hlubokou a pro mě inspirativní debatu přerušili další poutníci odhodlaně pochodující ke katedrále Sv. Jakuba. Poslední kontakt s Dennisem proběhl dnes ráno, kdy už sedím v autobuse a mířím do portugalské Bragy. Ve zprávě mi doporučil Ježíšovo učení a zmínil, že křížek, kterej nosím na krku, je krokem správným směrem. Ačkoliv jsem mu den před tím říkal, že jde o dárek od babičky, která mi řetízek s křížkem věnovala jako ochranu před zlejma silama na mých cestách. Nepopírám určitej duchovní rozměr tohohle přívěsku, určitě pro mě ale není symbolem sounáležitosti s církví. Moje víra je moje osobní věc a nepotřebuju ani nechci mít její rámec nikým a ničím vymezenej. 

El Camino tak pro mě nebyla katolickou poutí. Vnímám jí jako cestu, která může člověka obohatit. Něco mu dát. Což je ostatně plodem každý podobný cesty, kdy opouštíme naší komfortní zónu a stáváme se na vzácnou chvíli zcela osvobozenýma od hluku myšlenek každodenního života, kterej nabízí pramálo prostoru pro hlubší úvahy nad smyslem všeho toho, o co se vlastně snažíme. Svatojakubská pouť rozhodně nezodpoví všechny otázky, který můžeš mít. Myslet si, že najdeš sebe sama, pokud budeš nějakej čas pochodovat, je podle mě naivní představa. Cesta (jakkoliv se jí v poslední době dostává komerční pozornosti) je spíš formou meditace a snad i terapie, díky který je možný objevit další ztracenej střípek rozbitýho zrcadla, za jehož rozsekání nejsme odpovědný. Cílem tohohle putování tak může bejt přijmout to jako holej fakt a smířit se s tím, že některý věci prostě ovlivnit nemůžeme. Můžeme je jen přijmout a pokusit se změnit to, jak na ně nahlížíme. Protože ve způsobu, jak věci okolo nás vnímáme, leží klíč ke spokojenosti. Která ale nikdy nemůže bejt trvalá. Toho uměl dosáhnout snad jen Buddha, kterej si kontinuální pocit spokojenosti vydřel dekádama strávenejma meditací a sebeodříkáním. Život zkrátka není furt jen procházka růžovým sadem…

Velikost, tvar i celkový vzhled přirození netrápí jen muže, ale i ženy. Co vše je u mužských a ženských genitálií „normální“?21. 9. 2021

Další věcí, která na cestě upoutala mojí pozornost, byly nejrůznější citáty na téma sebelásky napsaný na stěnách tunelů, podchodů a budov. Dá se snad tímhle prizmatem předpokládat, že žijeme v době, jejíž kapitalistický a politický spáry vytvářej silnej tlak na ideální podobu člověka žijícího si svuj ideální život, do který ale nikdo nezapadáme, proto je v tomhle prostředí těžký mít se rád/a? Proto se tolik lidí vydává hledat ukradenou sebelásku na duchovní pouť? A neni to konec konců jen obyčejnej a přirozenej stav věcí, který se v principu odehrávaj v každý době, jen v trochu jiný podobě? Netuším. Jen další nezodpovězená otázka, na kterou budu muset jít zase brzo hledat odpověď. Buen camino!

Představitelka OSN k situaci v Afghánistánu: Máme věrohodné zprávy o závažném porušování lidských práv Tálibánem25. 8. 2021

Plán cesty

Letecky: Praha-Bilbao

Autobusem: Bilbao-Ribadeo

Pěšky: Ribadeo-Santiago de Compostela

Autobusem: Santiago-Braga

Vlakem: Braga-Lisabon

Letecky: Lisabon-Praha

Zdroj: Jakub Starý