Deník z Tenerife: Únik z reality do tajemného lesa, na vrchol sopky a nakonec i na nuda pláž
Santa Cruz – město, které (stále) žije
Na Tenerife jsem se vydal především za odpočinkem, nicméně ten, kdo mě zná, ten ví, že zrovna trávení času na lehátku u bazénu mi moc neříká. Mnohem raději si užívám outdoorové aktivity, ideálně pak hory. Tenerife je navíc vyhlášené krásnou přírodou, takže bylo jasné, že odpočinek v mém podání bude spíš aktivní. Jakmile jsem si po příletu půjčil auto, což je obecně na Kanárech nejlepší varianta, jak se dostat prakticky kamkoliv a za docela přijatelnou cenu, zamířil jsem zjistit, jak moc „tepe život“ v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife. Na rozdíl od Prahy, která se kompletně vylidnila a připomíná spíše „město duchů“, místní obyvatelé v pohodě (i když s rouškami) korzovali po ulicích. A protože obchody, kavárny i restaurace byly otevřené, kromě historického centra jsem se vypravil i do Avenida de San Sebastian na zdejší vyhlášenou tržnici s ovocem, zeleninou, sýry a množstvím dalších lokálních specialit (které bylo možné na místě i sníst…).
Každý, kdo do Santa Cruz zavítá, obvykle nemine ani San Cristóbal La Laguna, oblast, která i když je samostatným městem (a v minulosti byla dokonce městem hlavním), dnes se postupně s metropolí propojuje. Teprve v La Laguna ale člověk pozná to pravé Španělsko, jeho kořeny a historii. Koloniální dějiny jsou tu totiž patrné doslova na každém kroku. La Laguna je ale i městem univerzitním a kampus Guajara rozhodně stojí za návštěvu – a to i kvůli školnímu parku s palmami, kavárnami a mensou kompletně obklopenou zelení. Moje studentské roky jsou ale už dávno pryč, a tak jsem se rozhodl český restaurační deficit raději než v mense vyrovnat v Santa Cruz v jedné ze zdejších vyhlášených restaurací, která vaří i pro vegetariány a vegany. Už první den jsem tak nasbíral více zážitků než za poslední měsíc doma. A to přitom ty největší byly teprve přede mnou…
Vavřínový les…jako z filmu o Blair Witch
Po prostudování cestovatelských „must see“ sedám do auta – připraven na cestu, na kterou kvůli úzkým a klikatým cestám rozhodně jen tak nezapomenu – s cílem projít se asi nejproslulejším „parkem“, který na ostrově je. Agro-ekologická rezervace Parque Rural de Anaga ale rozhodně není park v pravém slova smyslu, jedná se o uzavřenou oblast s několika různými (a taky různě dlouhými a různě náročnými) značenými trasami. Jak jsem ale zjistil, se značením to zase tak žhavé není, turistické mapy jsou tu naprosto v koncích podobně jako mobilní appky. Rozhodně se tedy vyplatí zastavit se ještě před samotnou túrou v turistickém centru, kde mají mapy vlastní. A pak už nezbývá než se ponořit do hlubokého vavřínového lesa, který je zdejší chloubou. Všem bych ale doporučil, aby raději na tuhle exkurzi vyrazili dopoledne. Nepotkal jsem tu totiž živou duši a vavřínový „prehistorický“ les sice na fotkách vypadá docela romanticky, ale s blížícím se soumrakem bude každý, kdo cestuje sám, docela rád, až usedne zpět do auta (minimálně já jsem rád byl…).
Ani „lesní běsy“ mě ale rozhodně nemohly odradit od dalšího sólo výletu. Tentokrát směrem na jih, kde je další z klasických turistických cílů – vulkán Pico del Teide, který je zároveň i nejvyšším bodem ostrova a vlastně i celého Španělska. Už cesta národním parkem El Teide je opravdu zážitek, příroda se tu totiž mění doslova s každým zdolaným kilometrem (navíc je možné v podstatě až pod vulkán dojet autem). I když normálně tu prý bývá docela živo, „díky“ koronaviru tady stejně jako v přírodním parku nebyla v podstatě ani noha – a ani kolo. Parkoviště je tu malé (cca pro 20 aut) a obvykle plné, problém se zaparkováním jsem ale rozhodně neměl. Bohužel situaci odpovídal i provoz chaty, která je „na půl cesty“ pro pěší (bylo zavřeno), a lanovka vedoucí od parkoviště až k vrcholku sice přes den jezdí, jen já jsem přijel pozdě. Takže už nejela (že by právě proto už nikde nikdo nebyl? J). Opakovat předchozí zážitek z osamělého výletu za soumraku se mi ale už nechtělo (pěší stoupání až k vrcholu navíc na rozdíl od lanovky vydá na celodenní výlet, nezřídka si jej lidé dělí na dvě části a přespávají právě ve zmiňované chatě), takže jsem si užil především množství insta-friendly výhledů a Pico del Teide si vychutnal jen „z podhledu“.
Podzimní pláže
Na dovolenou k moři lidé létají samozřejmě i kvůli pobytu na pláži, což jsem ani já – ač v říjnu – nemohl vynechat. Mým prvním plážovým cílem tak byla téměř nekonečná pláž Las Vistas v jižním cípu ostrova. Vlastně na jihu Tenerife platí za jedno z hlavních lákadel – a na rozdíl od Pico del Teide, tady jsem už na relaxující turisty narazil. Vlastně jich tu bylo docela dost, a jelikož bylo téměř bezvětří a teplota vystoupala nad dvacet, někteří se snažili i koupat. Ti, kteří měli méně odvahy, pak posedávali v barech na pobřeží.
To o pár kilometrů dál jako bych se přesunul do úplně jiné destinace. I pláž La Tejita nedaleko přírodní rezervace Montaña Roja je na Tenerife známá. Ačkoliv je nedaleko rybářské vesnice a letoviska El Médano, pořád si udržuje svůj přírodní ráz – tím pádem je to ideální místo pro každého, kdo si chce užít skutečný klid a taky fantastické výhledy na do ruda zbarvený sopečný kráter Montaña Roja. Poblíž něj jsou navíc skalní zákoutí, která jsou vyhlášenými místy nudistů. Ale na plavání (a ani na ten nudismus) to tu bohužel moc nebylo. Nejenže hodně foukal vítr (ten tu prý fouká pořád), ale voda byla spíš vhodná pro zdatné otužilce. I když chladnějším mořem jsou Kanáry známé a v létě se tu alespoň člověk příjemně osvěží, já jsem se rozhodl neriskovat nachlazení a raději vyměnil koupání za předodletovou procházku po pláži. A možná jsem tak předešel poprasku, který bych v aktuální situaci i s případnou lehkou virózou mohl na letišti při návratu domů způsobit…
