VIDEO + FOTO: Bolívie a Peru s báglem na zádech. Aneb jak najít sama sebe v drsné krajině Jižní Ameriky

Jmenuje se Coltin. Je mu 28 let a do Jižní Ameriky přijel z Kanady, kde se narodil. Na cestě je už třetí měsíc a další tři měsíce má před sebou. Svoje dobrodružství začal na severu kontinentu, kde levně koupil motorku. S ní má v plánu dojet až do argentinské Patagonie. Území stejně nespoutaného, jako je první dojem, kterým Coltin působí. Potkáváme se v malém bolivijském městečku Uyuni. Těsně před tím, než se oba společně s dalšími pěti pro nás neznámými lidmi vydáváme na třídenní cestování po dechberoucích krásách této odlehlé části země, která si svůj půvab a nedotčenost stále ještě uchovává. Optikou zájmu turistů je Bolívie, srdce Jižní Ameriky, nepříliš populární. Což je na jednu stranu škoda, protože je zde k vidění nespočet krásných scenérií (a samozřejmě mnoho dalšího, ale nemá cenu to teď vypisovat). Na stranu druhou je tento kout světa jedním z mála posledních míst zachovávajících si svou autentičnost a ryzí krásu, která zatím nemusela čelit destruktivnímu náporu turistického ruchu.

Autor: Jakub Starý / Zdroj: JS / 25. 2. 2019

„Tohle je moje druhá cesta Jižní Amerikou. Byl jsem tu už před rokem, taky na půl roku, a naučil jsem se díky tomu dobře španělsky,“ říká mi Coltin, zatímco barvitě popisuje svoje zážitky z cesty. „Doma v Kanadě to mám těžký. Musim se starat o svojí mámu a její dvě děti, který má s druhym partnerem. Vydělávám nejen na sebe, ale taky na ně. Máma je sama a trpí nemocí. Musim se o ní starat. Proto občas utíkám. Před tím vším. Před povinnostma.“ Jeho slova jako by ve mně probouzela to, co jsem si dlouhou dobu odmítal přiznat. Jakkoliv cestování miluju a patřím mezi velké obdivovatele jeho schopnosti otevírat mysl, je i mým častým motivem útěk. Před tíhou života v moderní rozvinuté společnosti. Před nejrůznějšími démony. Před tím, kým jsem se zcela dobrovolně stal. 

Navštívit Jižní Ameriku bylo dlouhou dobu mým snem. Cosi hluboko uvnitř mi našeptávalo, že část mého srdce leží právě tam. Jednou to muselo přijít. Alespoň jednou za život jsem se tam musel podívat. A předvánoční období minulého roku bylo tím nejvhodnějším. Sbalil jsem proto pár svých švestek, rozloučil se s rodinou a přáteli a vyrazil na letiště. V hlavě si rovnal všechna ta obdržená varování o míře nebezpečí mojí další cesty a ujišťoval se, že jde jen o plané obavy. Ať už to má dopadnout jakkoliv, přesně takhle to mám nejraději – čím větší nejistota a z toho pramenící dobrodružství, tím lépe. Proto se mým plánem stalo žádný plán nemít. 

Hlavní město Míru

Do bolivijského hlavního města La Paz jsem dorazil (i kvůli zpožděným letům) zhruba po třech dnech na cestě. Vzhledem k tomu, že jde o nejvýše položené hlavní město světa (letiště se nachází v nadmořské výšce 4000 m.n.m.), padlo rozhodnutí pár dní setrvat tady a aklimatizovat se na zdejší podnební podmínky. 

Ačkoliv jsem tu jediný gringo (=běloch) široko daleko, což ke mně pochopitelně poutá řadu podezřívavých pohledů místních, cítím se v ulicích La Paz velmi bezpečně. Skoro na každém rohu centra postávají policisté dohlížející na pořádek v ulicích. „Díky fízlům je to tu přes den v pohodě. A vlastně i v noci. Dávej si ale pozor na falešný fízly. V noci je tu můžeš potkat. Budou po tobě chtít doklady a jakmile jim je dáš, nevrátí ti je, dokud nezaplatíš,“ varuje mě v taxíku Leonardo. Beru si jeho rady k srdci, nicméně zastrašit se jimi nenechávám. Zachovávám si ostražitost. Rozhodně ale nemám v plánu nechat si pobyt kazit strachem.  

Život v La Paz plyne stejně jako v kterémkoliv větším městě. S tím rozdílem, že ženy se odmítají fotit. Mnoho jich věří, že jim fotografie ukradne duši. Muži jsou o poznání sdílnější, a to zejména v momentech, kdy se mi snaží něco prodat. Místní zde prodávají všechno, co má byť jen minimální hodnotu. V nabídce jsou kusy bonbonů, tužky, domácí bábovky, vysušená mrtvá těla nedonošených lam nebo pestrá paleta začarovaných amuletů na čarodějnickém trhu. Mercado de las brujas je turisticky hojně navštěvovaným místem, kde lze za pár korun nakoupit skutečně velké množství nejrůznějších suvenýrů. Během nakupování zde dostávám od jedné z místních čarodějek sošku kondora, který mě má během dalších cest ochraňovat. Po zbytek cesty jej nesundávám z krku. 

Mapa cesty: La Paz –> Oruro –> Uyuni –> Potosí –> Rurrenabaque –> La Paz –> Puno –> Cusco –> Machu Picchu –> Lima

Do Uyuni. Hezky a pomalu

Pět dní v La Paz stačilo. Do Jižní Ameriky jsem nepřijel trávit čas ve městech. Velkoměstského života mám doma dost. Zastávky v kostele San Francisco, Muzeu národní kultury a folklóru, na nejrůznějších náměstích, trzích, v restauracích a kavárnách považuji za dostatečné, balím věci a vydávám se na autobusové nádraží. Cíl cesty: Uyuni, kde leží největší solná pláň světa – Salar de Uyuni. 

Z La Paz je možné dopravit se do Uyuni dvěma způsoby. Buď přímou linkou nočním autobusem, nebo denním autobusem do Orura a následně vlakem do Uyuni. Druhá varianta je sice delší, nicméně o poznání záživnější, proto volím ji. V Oruru, kde se každoročně koná zřejmě nejbarevnější oslava života a humanity, jsem po zhruba čtyřech hodinách cesty. Přespávám na hotelu, abych ráno mohl brzo vstát a nasát trochu ze zdejší atmosféry. 

Druhý den kolem poledního sedím na nádraží a čekám na vlak. Slunce mi příjemně ohřívá tělo, v uších mi zní jihoamerické lidové písně, kolem je vše v naprostém klidu. Přes ulici sem tam líně přeběhne pes, aby se kousek opodál schoval ve stínu volně rostoucích keřů. Užívám si ten moment. Jsem právě teď a právě tady. Kdesi uprostřed Bolívie, v Bohem zapomenutém městečku, jehož kolorit dokresluje všudypřítomná pohoda a mír. Neřeším minulost. Neřeším to, co bude. Myslí i celým svým tělem vnímám přítomnost a děkuji u toho Bohům za příležitost všechno tohle žít.

Na cestě do Uyuni

Uyuni: Sůl nad zlato

Sedmihodinová cesta vlakem podél And nezklamala. Stále bylo na co koukat. Co obdivovat. I když to chvílemi vypadalo, že do cíle nedojedeme, ocitám se kolem půl desáté večer na nádraží v Uyuni. Po výlezu z areálu od místních dostávám tipy na agentury, které pro turisty organizují výlety. Vcházím do prvního hostelu, který vidím, platím v přepočtu na české asi čtyři stovky za noc a jdu se uchýlit ke spánku. Ráno mě čeká třídenní expedice po krásách zdejšího okolí. 

„Hola amigo, como estás? Soy Coltin.“ Odpovídám, že sem Jacobo [chakobo] a ptám se, odkud je. Vmžiku přepne do angličtiny. „Kanada. A ty?“ Po krátkém úvodním představení se seznamujeme se zbytkem naší nové party. Anna, Fridericka a Anika právě dokončily studium medicíny v Německu a před nástupem do zaměstnání se rozhodly projet Jižní Ameriku. Vypadají slušně. Až příliš slušně na mě a na Coltina, jak se později ukáže ;)

Kristina je taky Němka. Před nedávnem jí odešel manžel. Rozhodla se proto pověsit práci na hřebík, prodat veškerý svůj majetek a na stará kolena začít cestovat a věnovat se dobrovolnické činnosti. Jakmile skončí její cesta v Bolívii, odlétá do Moldávie pomáhat. Čtyřkolku, kterou máme ujet dohromady přes 1000 km, řídí sympatický řidič Michael. V Uyuni se narodil, později zde založil rodinu a nyní pracuje ve zdejším turismu. Sympaťák. 

S grupou na expedici

Během tří dní zažíváme přesně to, co marketing agentury sliboval. Navštívená místa patří k těm nejkrásnějším, která jsem měl zatím možnost vidět. Hrátkami s perspektivou v Salar de Uyuni se všichni bavíme přes dvě hodiny. Obličeje máme zarudlé ostrým sluncem. Ani to ale nekazí pocit naprosté svobody na místě, které připomíná bezbřehou prázdnotu. 

Při západu slunce se někteří nedokážou ubránit emocím. Kouzlo momentu narušuje jen bezohledný Američan z druhé expedice, jemuž evidentně Matka příroda nenadělila dostatek emoční inteligence. U večeře v provizorně vystavěné ubikaci proto záměrně sedíme co možná nejdál od něj, sytíme žaludky, probíráme zážitky dne a smějeme se. Povzneseni skutečností, že jsme zcela odřízlí od civilizace i od signálu. Obklopeni zdmi, pro jejichž konstrukci byla použita sůl. A je to právě sůl a byznys s ní spojený, který živí většinu místních obyvatel. 

Následující dny přejíždíme z místa na místo. Z překrásné laguny k ještě překrásnější. Z vysoké nadmořské výšky ještě výš. V 5000 metrech nad mořem někteří z nás zaznamenávají problémy s dechem. Vzduch je zde o poznání ridší, při zvýšené tělesné námaze je nedostatek kyslíku cítit. I na to je náš řidič připravený. Hbitě z kapsy vytahuje sáček s vysušenými listy koky a každému z nás nabízí. Po pěti minutách přežvykování koky v ústech je po problémech. Alkaloidy obsažené v koce snižují únavu a pomáhají tělu vyrovnat se s výškovou nemocí. I proto koku denně užívají miliony indiánů pracujících vysoko v Andách. Ale nejen ti. Koka má v Jižní Americe několikatisíciletou tradici, vůči které se nedávné usnesení OSN týkající se vymýcení pěstování této rostliny na území celé Jižní Ameriky do 25 let jeví jako špatný vtip. 

3. 6. 2019Lexus UX: Lexus má ve svých řadách nový luxusní crossover

Česká stopa v bolivijské džungli

Po emotivním rozloučení se s bandou letím na druhý den ráno do Rurrenabaque. Do malé vesničky o cca 10 000 obyvatelích, která již několik desítek let slouží jako vstupní brána do džungle. Před 38 lety se odsud do nitra džungle vydal také známý Yossi Ginsberg, podle jehož silného příběhu přežití byl natočen film Jungle z roku 2017. Zhlédl jsem ho několikrát a už při první návštěvě kina jsem si byl jistý tím, že se sem musím jednout podívat. A tak se taky stalo. 

Let z La Paz (4000 m.n.m.) do Rurre (250 m.n.m.) netrval ani 30 minut a z teploty okolo 20 stupňů jsem se rázem ocitl ve vlhkém a horkém prostředí. Tak rychlou změnu klimatu jsem ještě nikdy nezažil. Teplota vzduchu hlásí 35 stupňů, potím se snad úplně všude. Ale je tu krásně. Velmi živě si dovedu představit trávit v Rurre podzim svého života. Vše tu plyne tak nějak nenásilně. V naprostém klidu a pohodě. Lidé zde žijí v absolutním souladu s přírodou a jejími pravidly. Stres a touha po značkovém zboží jim nic neříká. Výroba, směna a následná spotřeba zde probíhá takřka ve stejný čas. Minulost a budoucnost jsou na tomto místě chápány jako dvě vzdálené sestřenice z Xtého kolene, o nichž se moc nemluví. Moudrá, štědrá a vždy pohostinná matka je tady paní Přítomnost. Schopnost místních naplno prožívat teď a tady, jež je příčinou plošně rozšířené pozitivní atmosféry a vždy přátelského projevu usedlíků, si mě doslova získala a vryla se mi hluboko nejen do paměti, ale také do srdce. #loveRurre

Rurre

Jak je uvedeno výše, Rurrenabaque pro turisty představuje především vstupní bránu do národního parku Madidi. I já jsem jedním z těch, kdo touží vydat se do džungle a při troše štěstí narazit na nějaká zvířata. Ačkoliv mám srdce dobrodruha, do amazonského pralesa jsem se neodvážil jít bez doprovodu. K asistenci jsem si vybral společnost Max Adventure, která přes 14 let organizuje několikadenní výlety do nitra bolivijské džungle. Vydávám se tam pro více informací. 

            „Tak to můžeme česky, kamaráde,“ povídá mi majitelka společnosti po tom, co vzájemně prohodíme několik vět v angličtině. Mlčím úžasem. Rurre je asi to nejposlednější místo na planetě, kde bych čekal, že potkám krajana. Tereza už tu žije 14 let a v domě kousek za městem vychovává pět dětí. Ty má s Feysarem, který s ní pracuje ve firmě, již oba společnými silami vybudovali. Chvíli s Terezou probíráme život a její příběh, který ji dovedl až sem. „Do Česka jezdím minimálně. Teprve až díky času strávenému mimo Česko vidím, jak neklidný život jsem vedla.“ V tomto přístupu se s Terezou shoduje i Zdeněk, její kolega. Přijel sem před 22 lety, aby pomohl kamarádovi se stavbou domu. Zůstal tady. „V Praze jsem byl naposledy před osmi lety a akorát jsem se utvrdil v tom, že tam zpátky nechci. Tady je můj domov. Život je tu fakt o dost klidnější. A já už se nechci stresovat.“ Oba působí velmi klidným a vyrovnaným dojmem. „Když jsem žila v Evropě, pořád jsem jen něco řešila. Nějaká traumata a šrámy na duši. Jakmile jsem přijela do Rurre, všechno z toho přestalo mít váhu. Nikdo se tu o tom se mnou nechtěl bavit. Nikdo totiž moc nechápal, jak můžu něčemu tak bezvýznamnýmu přikládat důležitost,“ směje se Tereza a dodá: „S tím i mé problémy zmizely.“ 

22. 5. 2019S jakými problémy lidé nejčastěji chodí za sexuálními terapeuty?

Jaguar & bland rover

Pokec s Terkou končím výběrem typu treku. Volím tři dny v Eco Lodges a hned druhý den vyrážím do pralesa. Cesta lodí trvá asi tři hodiny. Jedeme po řece Tuici do základního tábora. Odtud podnikáme túry džunglí, během kterých nám průvodkyně Yassira sděluje cenné informace určené pro přežití v divoké přírodě. Snažíme se také najít nějaká zvířata, nicméně nalézáme jen pozůstatky jejich existence, jako jsou například kosti jaguárem nedávno pozřeného jelena. „Jaguáři tu jedí i lidi, tak si dávej pozor. Většinou zezadu zaútočí na posledního člena skupiny,“ dozvídám se od Yassiry a zvažuji, nakolik neslušné by bylo požádat jedno z děvčat, aby šlo poslední namísto mě. Nakonec usuzuji, že ano, bylo by to neslušné a věnuji raději zvýšenou pozornost svému okolí.  

Ani a Anina. Dvě Finky, se kterými pobývám v základním táboře jsou sice fajn, nicméně je s nimi nuda, tudíž postavit je na konec naší skupiny nebyl až tak úplně špatný nápad. Awww, whatever… Začínám litovat, že jsem nedorazil o tři dny dřív. Na jejich přítomnost by to sice žádný vliv nemělo, rozhodně bych se ale víc bavil s Philem a Thomasem – dvěma pohlednými Brity, kteří odjížděli v době mého příjezdu. Inu, nelze mít všechno. A kdo ví, s kým dalším se na cestě ještě potkám.

Ani nebo Anina, už ani nevím

Během třech dní strávených uprostřed džungle jsme viděli jen kapybary a kapucíny. Na zvířata, která jsem toužil zahlédnout, jsme bohužel nenarazili. Ačkoliv jsme s Yassirou chvíli stopovali jaguáří rodinku. Tam ale vzrušení ze setkání s tropickými šelmami končí. Před začátkem období dešťů bývá záživnější Pampa – nížinná krajina rozléhající se v povodí řek, do které se lze dopravit na lodi. Předpověď počasí na následující dny ovšem nevypadá příliš příznivě, proto volím oddech na hotelu v Rurre a četbu Yossiho knihy Lost In the Jungle. 

Jistota je, když… žádná jistota není

Rurrenabaque s přilehlou džunglí si mě doslova získalo. Tedy ač bych tu rád pobyl déle, tlačí mě čas. Cesta autobusem z La Paz do peruánského Cusca trvá jen 12 hodin a nemůžu přece opustit Jižní Ameriku bez návštěvy Machu Picchu. Po týdnu stráveném v tropickém podnebí Rurre tedy opět mířím do města Míru. Tíží mě obavy, zda vůbec doletíme. Tristní kontrola zavazadel na letišti ve mně bohužel příliš důvěry nevyvolává – zatímco znuděná pracovnice letiště zvnějšku osahává mé zavazadlo, u toho si zívne, načež vyhodnotí, že problém asi není, čímž nahrazuje nejen detektor kovu, ale celé skenovací zařízení, mě napadají efektivní marketingové kampaně cílené na vůdce teroristických organizací.

Pobyt na tomto kontinentě skýtá pro Evropany řadu překvapení. Jedním z nich je ono pro Jihoameričany typické rušení naplánovaného. Slečna za přepážkou mi na autobusovém nádraží s úsměvem na rtech povídá, že má cesta do Cusca byla neplánovaně zrušena z důvodu neočekávaného protestu na hranicích s Peru. Musím si koupit novou místenku. Ta původní, zakoupená online s dostatečným předstihem, bohužel nelze nahradit. Další bus jede až zítra. Konec debaty. 

7. 6. 2019Svět zasáhla epidemie sexuálně přenosných nemocí: milion nových případů denně. „Je třeba urgentní akce,“ varuje WHO

WTF??? Naštěstí nejsem sám, kdo má problém, proto se s neskrývaným rozhořčením snažíme najít náhradní řešení. Přidává se ke mně Nadu, Australanka, která se svým přítelem Kunturem (Ekvádor) rovněž cestuje do Cusca. Po chvíli vyjednávání se pro nás našel minibus, který nás má nejdříve zavézt do Puna, kde nasedneme na přímý spoj do Cusca. Oukej, nic lepšího teď stejně nevymyslíme, I’m in!

V minibuse s námi jedou ještě Mark z Holandska a Paola, Mexičanka. Alternativní cesta se nakonec ukázala být jedním z nejlepších zážitků pobytu. Během jízdy panuje přátelská a uvolněná atmosféra, sdílíme cestovatelské zkušenosti a smějeme se. Večer Kuntur hraje na banjo a společně s Nadu prozpěvují cestu nocí. Lepší jízdu do Puna jsem si snad ani nemohl přát…

Musel jsem za tuhle fotku zacvakat

Vesmírné cestování s Ayahuascou

Po pár dnech strávených v Cuscu procházením města a návštěvou muzeí narážím na zajímavý šamanský obchůdek. Dávám se s jeho provozovatelem do řeči a vzápětí se dozvídám o rituálu s mýty opředenou jihoamerickou liánou, která je ve světě známá pod názvem Ayahuasca. V džungli už mi o ní povídala Yassira, pro kterou rostlina představuje nástroj očisty těla i ducha. Rituál se šamanem začíná dnes večer. A jsem jediný, kdo by se zúčastnil. Není čas ztrácet čas. Jdu do toho. 

V sedm hodin večer máme sraz před obchodem. Řidič mě veze kousek za město, přímo k šamanovi domů. Po příjezdu se chvíli bavíme o mých motivech rituál podstoupit. „Ayahuasca je léčivá bylina. Po požití ti pořádně vyčistí tělo i duši. A když říkám pořádně, myslím tím POŘÁDNĚ, amigo. Seš připravenej?“ Šaman na mě upřeně kouká, z jeho pohledu mám husí kůži. Odpovídám, že jasně, a piju první dávku. Chutná to odporně, ale o chuť tady asi úplně nejde. 

Na návštěvě u šamana

V místnosti s kruhovým půdorysem postupně dohořívají svíčky. Prostor prosvětluje jen silně zářící měsíc a tlumené nástěnné světlo. Zatímco ležím na posteli a čekám, co se bude dít, přichází ke mně šaman a ujišťuje se, jestli je všechno v pořádku. Říkám, že jo. Po chvíli začíná pozpěvovat mysticky znějící zaklínadla. Pochycuju cosi o vzývání Ayahuascy a snahu přiblížit se bohům. Nehybně koukám na měsíc, scéna před očima se začíná vlnět. Efekt nastupuje. Zavírám oči a otevírám mysl všemu, co do ní momentálně začíná proudit. 

Během následující hodiny mám pocit, jako bych cestoval vzdálenými částmi vesmíru. Naskýtá se mi také pohled na Zemi, která svým životem poskytuje potravu pro prapodivné neživé bytosti existující v kosmu. Jsou mírumilovné. Pro svou existenci ale také potřebují určitý typ potravy, kterou jim dodávají emoce generované živými bytostmi na planetě Zemi. Vše se jeví být v naprosté harmonii. 

            Ačkoliv je to s ohledem na velikost vesmíru nepravděpodobné, vnitřně cítím, jako by život na naší planetě představoval i na poměry universa jedinečný úkaz. Který se nikde jinde v tomto nekonečnu nevyskytuje. I proto jsme, jako lidé, středobodem jeho zájmu. Což mě utvrzuje v přesvědčení, že život je pro každého z nás jeden velký dar. Každý den na tomto světě je dar. Za který můžeme být vděční, chceme-li. 

18. 6. 2019Snídaně ve světě: Jakým jídlem většinou začínají den v jiných zemích?

Všechno na planetě Zemi je definováno tancem života a smrti. Není jen jedno z toho. Úvaha nad naší existencí proto musí být vždy opřena o oba principy, které spolu vzájemně souzní od samého začátku. Smrt si bere, život dává. A každý z nás si tento tanec užívá po svém. Každý jinak a přece všichni stejně. 

            V naší západní kultuře převládá všeobecně rozšířená obava ze smrti. Strach z neznáma. Osobně věřím, že od něj se odvíjí řada dalších obav a strachů. Které jsou jen zbytečnými limity pro náš život. Pro to, jak ho chceme žít, čemu se chceme věnovat atp. Zkušenost s Ayahuascou mi vnukla jednu velmi inspirativní myšlenku, ke které se vracím pokaždé, když se necítím dobře. Zkusím si v takové situaci představit, že dnešek je mým posledním dnem na tomto světě. Že zítřek už nenastane. A pak si sám sobě položím otázku: „Chceš takhle – s touhle náladou a vnímáním světa okolo – prožít svůj poslední den mezi živými?“ Sami tušíte odpověď… Pokaždé, když si toto uvědomím, resp. když si sám v sobě připustím vlastní smrtelnost, neboť je tu se mnou každý den (však nikdo z nás neví, kdy přijde Zubatá), nálada se mi hned zlepší. Principem tohoto uvažování je totiž okamžité připoutání mysli k přítomnému okamžiku. Jeho uvědoměním žijeme život přesně takový, jaký je. Ne život takový, jaký byl nebo jaký bude. Zkrátka a dobře – připustíte-li si, že tu jednou nebudete, lépe se tím zbavíte strachu ze žití života, který toužíte žít. 

Toť ke světlejší stránce šamanského rituálu. Ta stinná spočívá v již zmíněné očistě těla. V mém případě šlo o nestandardně dlouhou dobu strávenou na záchodě. Nic hodného detailního popisu. Věřím, že si to každý dokáže vybavit sám. 

Ayahuasca

(ne)Mystické Machu Picchu

Ollantaytambo. Název, s jehož výslovností mají problém i místní. A taky malá vesnička, odkud vede cesta k někdejší chloubě Incké říše – světoznámému horskému komplexu Machu Picchu. Název komplexu v kečuánštině znamená Stará Hora a je nutné vyslovovat jej foneticky správně, tedy „maču pikču“. Mnozí lidé chybně říkají „maču piču“, což v jazyce Inků znamená „starý penis“. 

O Machu Picchu toho bylo napsáno, řečeno a vyobrazeno hodně. Jeden z divů světa poutá pozornost turistů svou nedotčenou zachovalostí i velmi zajímavou historií. V tom je ovšem také jeho problém – turistů je tu prostě příliš. V porovnání s cestami v sousední Bolívii byl zážitek z procházení se starým inckým městem kdesi na chvostu. Splněná povinnost, dalo by se říct. Na vině jsou dost možná nerealistická očekávání, která jsem před cestou měl. Z nejrůznějších fotek a dokumentů jsem měl poměrně jasnou představu, jak místo vypadá. A velmi naivně si u toho myslel, že podobná bude i moje zkušenost. Tedy že budu mít možnost procházet se zdejšími horami sám, že se v poklidu usadím na některém z míst blízkých Bohu a budu zde chvíli rozjímat ve snaze vcítit se do doby někdejší nejvýznamnější světové civilizace. Namísto toho jen pochoduji v zástupu turistů, kteří mě ani nenechají v klidu si pořídit selfie, se kterou bych byl spokojený. #VelkáOčekáváníPřinášejíVelkáZklamání

Trochu kýč, ale patří to sem

Nahoru k Machu Picchu je možné se dostat poměrně komplikovaně. Z hotelu jsme vyjížděli okolo 3:30 ráno, přičemž u vstupní brány jsem stál před 12:00. Následovala dvouhodinová komentovaná prohlídka s průvodcem a ve 14:30 už bylo nutné horu opustit, abych se na hotel dostal v půl desáté večer. I tak ale návštěva stála za to a jsem rád, že jsem Machu Picchu mohl vidět na vlastní oči před tím, než bude možnost vstupu do parku regulována místními úřady. Mluví se o tom již delší dobu. 

Láska na první pohled a na celý život

Své poslední dny v Peru trávím odpočinkem a přemítáním o tom všem, co jsem měl možnost během své první cesty Jižní Amerikou zažít a vidět. Vnitřně cítím obrovsky silný vděk a pokoru. Slovy skoro ani nedokážu vyjádřit, jak šťastný jsem za všechno to, čím byl můj život v posledních čtyřech týdnech obohacený. Jak jsem předpokládal, Jižní Amerika se mi vryla hluboko do mého srdce a potvrdila mi to, co jsem si už nějakou dobu myslel – ačkoliv patřím fyzickou existencí do Evropy, kterou považuji za svůj domov, velká část mé duše je zcela jistě latinskoamerického původu. A vím, že toto nebyla jediná návštěva mého druhého domova. 

5. 6. 2019Střídavý půst – zázračná dieta našich předků, nebo způsob, jak ještě více přibrat?

Ačkoliv jsem velkým stoupencem liberální demokracie jakožto propracovaného systému vládnutí, jsou chvíle, kdy pojem svobody (v jejím absolutním pojetí) z úvah nad tímto systémem vynechávám. Skutečně svobodný se cítím až teprve tehdy, kdy vycestuji. Sám a s batohem na zádech. Pro tyto chvíle stojí za to žít. Cestovatelské vzpomínky a zážitky jsou pro mě ze všech věcí světa jedněmi z nejhodnotnějších. Nikdy v životě mi je nikdo vzít nemůže. Proto, amigos, litujte pouze té cesty, kterou nikdy nepodniknete. 

Peace!

J.