Coming Out, Vol. 2
Význam vět je základním kamenem celé této eseje. Všichni je velmi dobře známe. Dnes a denně je používáme v komunikaci s ostatními lidmi. Popisujeme jimi vlastní pocity, objekty i události. Věty používáme nejen pro konstruování vlastní reality, ale i reality jiných lidí. Bohužel jen málokdy předem promyslíme jejich obsah, význam a možný dopad na ty, kterým je předáváme. Často je sdělíme a až později si uvědomíme, jaké reakce jsme jimi vyvolali. Ať už v dobrém nebo špatném smyslu. Věty mají přitom obrovskou moc. Jak je vidět výše, často stačí jedna prostá věta, aby se naše životní putování vydalo zcela jiným směrem.
Věř a víra tvá tě zardousí
Jako kluk jsem vyrůstal na pražském předměstí, v rodině, která spadala do takzvané střední třídy. Rodiče nebyli nijak závratně bohatí, přesto jsme si jako děti nemohli na nic stěžovat. Ba právě naopak – s bráchou jsme měli všechno, na co jsme si jen vzpomněli. Čímž nemyslím pouze materiální stránku věci, ale také skvělé a milující rodiče. Lepší dětství (nebo alespoň jeho část) jsem si nemohl přát. Pak ale přišel zvrat. Hlava naší rodiny přestala být hlavou a problémy pramenící z jejího nezodpovědného chování byly stále větší. Ačkoliv s námi táta žil, ve skutečnosti nebyla jeho přítomnost v bytě cítit. A když s námi někdy doma byl, občas mě to i pořádně zabolelo. Zajímavé je, že fyzická bolest není to hlavní, co se mi ve vzpomínkách na toto období vybaví. Mnohem živěji se mi jeví šrámy vytvořené slovy, která jsem o sobě slýchával. Označení, výrazy a pojmenování, která mi dlouhou dobu bránila být tím, kým jsem. Která mi znemožňovala žít plnohodnotný a naplněný život. A to všechno jenom proto, že jsem se rozhodl jim uvěřit. A bohužel jsem jim věřil dlouho. Až příliš dlouho.
Vyletět z rodinného hnízda v devatenácti letech tak pro mě bylo nutností. Břemeno, které jsem si s sebou nesl, mě ale zatěžovalo až příliš. S jeho tíží, pociťovanou s každým nadechnutím, jsem se vypořádával tím nejhorším možným způsobem. Utíkal jsem z nezvladatelné reality do světa iluzí a přeludů, kde jsem nemusel čelit démonům sužujícím můj vnitřní svět. Nové útočiště si ale po čase začalo vybírat svou daň. Krátkodobé chvíle pohody byly stále častěji střídány stavy emocionálního rozkladu. Tak to šlo několik dlouhých let, než jsem si konečně uvědomil, že tudy cesta nevede.
Mám-li uvést pozitiva, se kterými se toto období mého života pojí, jedním z nich je má současná profese. Vnitřní rozervanost a nevyrovnanost se staly hlavními impulsy pro zahájení mého podnikání. Bylo mi čtyřiadvacet let, když jsem se rozhodl napnout všechny síly a přetavit nashromážděnou agresi do hlásání myšlenek, jimž jsem věřil. Prostřednictvím stránek magazínu. Magazínu LUI.
Být „správný“ gay
Zjednodušeně řečeno: homosexuál je muž, kterého fyzicky přitahují jiní muži. Asi takhle nějak zní všeobecná definice, kterou si každý pubertální kluk objevující svou vlastní sexualitu přečte po pár minutách klikání na internetu. Byl jsem jedním z nich. Postupem času ovšem má definice začala zahrnovat další a další oblasti života. Netrvalo dlouho a svému novému sebepojetí jsem začal podřizovat všechno – s kým jsem se stýkal, kam jsem se chodil bavit, jaké destinace jsem chtěl navštívit nebo jaké události jsem toužil zažít. Měl jsem zkrátka pocit, že vydáváním magazínu musím potvrdit svou pozici toho nejgayovatějšího gaye na světě, a odhodlaně se tak vrhal do situací, se kterými jsem byl vnitřně v rozporu, ale nechtěl si to přiznat. Zažil a viděl jsem toho už celkem dost a dnes, ve svých třiatřiceti letech, vím, že se nemusím účastnit nejrůznějších typů eventů, abych byl správným gayem. K tomuto osobnímu přesvědčení mi stačí upřímnost k sobě samému a odvaha neslevit z ní za žádných okolností (například ve snaze získat fanynky či politické hlasy, modří už vědí).
Existuje ještě jeden důvod, který mě (kromě povahy mé profese) nutil dokazovat si svou sexuální identitu. Bylo mi dvacet dva let, když jsme se potkali. Stali se z nás nejprve velmi dobří přátelé. Po několika měsících vzájemného, velmi pozvolného a nenuceného otevírání se jeden druhému se náš vztah přirozeně přehoupl do další fáze. Život po jejím boku ubíhal najednou velice snadno. Všechno se zdálo možné, žádná překážka nebyla natolik silná, abych ji nepřekonal. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli. Těšili se na sebe ihned poté, co jsme se poslušně vydali svědomitě naplňovat cíle našich tehdejších šéfů. Některé společně strávené večery mám dodnes v živé paměti a jsou dny, kdy si těmito vzpomínkami vynahrazuji surfování temnými hlubinami „dospělého“ internetu. Byla tohle láska? Nebo jsem prostě jen nalezl pro mě tehdy tolik potřebné emocionální zázemí, které dalo později vzniknout i fyzické přitažlivosti pociťované u lidské bytosti, jejíž pohlaví nebylo v souladu s mou představou o prožívání sexuality? Dodnes si odpovědí nejsem jistý.
Nyní se ale hledáním odpovědi už nezabývám. K tomuto postoji mě dovedla psychoterapeutická sezení, která jsem se (i přes počáteční skepsi) rozhodl nedávno podstoupit. I díky nim jsem si uvědomil, že pro sebe nemusím hledat tu správnou definici. Soubor slov, kterými bych se popsal. Já jsem prostě já, ať to znamená cokoliv. V očích mých či v očích kohokoliv jiného. A jsem hluboce přesvědčený, že tohle je přístup, který bychom měli vyučovat na školách. Podporovat tím v mladých lidech jejich vlastní individualitu a sebejistotu v jejím projevování. Neboť pouze takto myšlenkově a hodnotově vybavený člověk má předpoklady stát se v životě úspěšným a plnit si všechno, po čem touží.
Akta MUŽ: Láska vs. chtíč
Jako správný gay musím mít také správný vztah. V ideálním případě harmonický, vyhovující POUZE mému pojetí vztahu a s reprezentativním partnerem, kterého mají všichni rádi. Takto jsem uvažoval ještě zhruba před třemi lety. A jelikož jsem cílevědomý člověk, který se rád do všeho vrhá po hlavě, rozhodl jsem se konat. Fáze 1: najít vhodného adepta. Po několika dnech shoppování na Grindru následovalo rande s panem D. Zamiloval jsem se do něj okamžitě. Tak moc, že jsem se po naší první procházce nedokázal soustředit na nic jiného než na okamžik, kdy mi můj milý konečně napíše, že mě miluje stejně tak jako já jeho. Žádná taková zpráva bohužel nedorazila, a to ani po týdnu zoufalého vyčkávání. Fajn, zřejmě jsem dostatečně nezapůsobil, je čas na fázi dvě. Tu jsem rozdělil na tři dílčí úkoly tak, aby byl efekt co nejintenzivnější. Nejprve jsem dal průchod svému básnickému já a přes WhatsApp mu poslal sbírku veršů čítající několik desítek řádků. Nebudu zastírat, že jeho poněkud prostší odpověď „Díky“ mě zklamala. Stále jsem měl ale v záloze další dvě esa. Květiny zaslané na jeho pracoviště zaznamenaly větší úspěch, vyznání lásky jsem se bohužel opět nedočkal. „Nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře,“ přesvědčoval jsem se o správnosti třetího zadaného úkolu a vydal se udělat mu radost návštěvou v práci. Co následovalo poté, si zřejmě sami domyslíte…
Ptáte se, jestli jsem se byl schopný z výše uvedeného poučit? Ani náhodou! Stejný scénář (s menšími odchylkami) jsem aplikoval ještě na tři další adepty. Vždy se stejným, nulovým výsledkem. Co se tím vším snažím sdělit? Pokud nejsme sami se sebou v pohodě, je naivní myslet si, že narazíme na někoho, kdo nám s tímto úkolem pomůže. Ať se snažíme, jak chceme. Vím, že to zní jako děsné klišé a jistě jste jej slyšeli milionkrát, ale skutečně až teprve ve chvíli, kdy začneme mít rádi sami sebe pro to, kým ve skutečnosti jsme, mohou do našeho života vstoupit lidé, kteří nás přesně z tohoto důvodu budou mít rádi. Ti správní lidé. Když své tažení za láskou s odstupem hodnotím dnes, vidím jen sérii chybných rozhodnutí. Výběr pěkných tvářiček namísto pěkných lidských bytostí. Jinými slovy – snahu uspokojit chtíč namísto citu.
Není důležité CO, ale JAK
Jak mít sám sebe rád? To je otázka, kterou jsem si kladl pokaždé, když jsem přemýšlel nad tím, jak vyřešit všechny své problémy. Výsledek mé dlouhotrvající rešeršní činnosti vždy končil stejným doporučením: musíš mít rád sám sebe. Fajn, všude píšou, co mám udělat. Jak to mám ale ksakru udělat? Uspokojivou odpověď jsem nalezl až při psychoterapii a pokusím se zde nastínit, co mě přivedlo ke změně (jejíž plody skutečně stojí za to). Základem pro nastolení kýžených změn je ochota přiznat si, že je se mnou něco v nepořádku. Je-li tím problémem skutečnost, že se nemáte rád/a, druhým a z mého pohledu nejzásadnějším krokem (jemuž je potřeba věnovat potřebné množství energie) je okamžik, kdy si uvědomíte, že tento stav nevznikl pouze vaším přičiněním. Odpovědnost spočívá v drtivé většině případů také na bedrech jiných lidí. Lidí, kteří vás přesvědčili o tom, že nejste dostatečně dobří. Ať už je tím myšleno cokoliv a viníkem je kdokoliv. Vždy jde ale o to, že jste se rozhodli převzít názory externího člověka (instituce) a uvěřit jim. Možná vašemu vnitřnímu já nikdo neřekl, že je dobré takové, jaké je. Možná máte ve svém okolí lidi, kteří vám říkají, že nejste dost dobří. Pochopitelně znejistíte. Za takových podmínek je pak velmi snadné podobným toxickým řečem uvěřit. Pokud se vám zdá, že tyto řádky hovoří o vás, pak nevěšte hlavu – řešení je snadnější, než byste si mysleli. Mluvit, mluvit a mluvit. Jedna chytrá poučka říká, že pojmenování problému je 50 % jeho řešení. Vyberte si tedy ze svého okolí člověka (nebo víc lidí, čím víc, tím líp!), kterému věříte, požádejte ho o pomoc, a pokud s tím bude souhlasit, svěřte se mu s tím, co vás trápí. Spustíte tím ozdravný proces, kterým je: 1. odventilování jedovatých myšlenek a 2. získání zpětné vazby od nezávislého pozorovatele. Jeho názor může být zcela odlišný od toho, který jste se kdysi rozhodli přijmout za svůj. Věřte mi – funguje to skvěle. A ano, je to vážně takhle jednoduché.
Já s bráchou v tátově náručiVážit si svého těla
Nedávno jsem s kamarádkou vedl debatu na téma pornografie. Jako běžného návštěvníka webových stránek pro dospělé mě její názor zajímal. „Nevážíš si svého těla, nevážíš si své sexuality,“ zněla reakce. Přestože jsem její úhel pohledu považoval za zajímavý, snažil jsem jí nejprve oponovat. Časem se mi tato myšlenka rozležela v hlavě a v současné době na ní shledávám mnoho pravdivého.
Žijeme v době, pro niž je charakteristická neustále sílící poptávka po produktech a službách, které svým zákazníkům slibují dokonalé tělesné proporce. V případě žen je to štíhlý pas, bujné poprsí a ani velké ani příliš malé pozadí. Ideálem mužské krásy jsou homoerotizované instagramové fotografie obnažených svalnatých těl, za kterými se skrývají stovky hodin strávených v posilovně, kilogramy zkonzumovaného masa a rýže a stovky hodin strávených v posilovně, kilogramy zkonzumovaného masa a rýže a stovky hodin strávených v posilovně, kilogramy zkonzumovaného masa a rýže… a tak dále. Vysvalená postava se tak stala hodnotou, v jejímž využívání spatřujeme i díky pornu více sexuálních zážitků. Nechme přitom stranou úvahu, zda je tato vztahová podmíněnost skutečná nebo domnělá, vzniklá na základě sledování pohádek pro dospělé (však co jiného porno je?). Pokud zmíněnou hodnotou nedisponuji, mohu nabýt dojmu, že je má tělesná schránka nedostatečně vybavená pro prožívání sexuality? Myslím, že ano. A že nejsem jediný, koho sledování porna mohlo tímto způsobem ovlivnit. Mít pozitivní přístup ke svému tělu, které neodpovídá komerčním prostředím (a pornem!) deklarovanému vizuálnímu standardu, znamená, že si jej vážím stejně tak, jako si vážím prožívání své vlastní sexuality. A jestliže vím, že ve mně sledování porna (mimo vyvolávání závislosti) posiluje pocity vlastní tělesné nedostatečnosti, existuje pro jeho sledování další rozumný důvod kromě toho nejzákladnějšího, pro který je produkováno?
Není v mém zájmu snažit vyvolat těmito řádky dojem, že jsem prudérní osoba pohrdající pornografií. Víra v instituce, jejichž doktrína se opírá o existenci neprokazatelných subjektů a jevů, mě nikdy neoslovovala. Tímto odstavcem bych chtěl jen popsat svou nynější tendenci přistupovat k pornu odměřeně, s určitou dávkou odstupu a ve snaze konzumovat tento obsah s rozmyslem a uvážlivě. Jsem si totiž dobře vědom jeho vlivu na vlastní sebehodnotu, kterou si už nadále nechci dobrovolně podkopávat.
Mít rád své tělo přesně takové, jaké je, je z mého pohledu krokem číslo jedna ke šťastnějšímu životu. Vím – v hospodářsky nastavené společnosti orientované na výrobu a prodej se to snadno řekne, o poznání hůř však provádí. V tomto ohledu mi hodně pomohly úvahy nad vesmírem, nad jeho stářím a velikostí. Kdykoli si uvědomím, že se celá historie lidstva se vším, co obnáší, včetně mého a vašich životů, všechno to, co jsme se kdy o naší planetě naučili, odehrává na jednom titěrném, zcela zanedbatelném a dá se říci i zbytečném místě kdesi ve vesmíru, je mi hned lépe. Díky tomu si také uvědomím svou smrtelnost, tedy fakt, že zde budu pobíhat (případně se belhat) maximálně dalších několik desítek let. Postavím-li pak všechny své „problémy“ do (ne)rovnice s vědomím vlastní smrtelnosti, z problémů jsou rázem triviální malichernosti, které se i díky mému přičinění nějak vyřeší samy. Zkuste sami sobě položit následující otázku: stojí za to plýtvat drahocenným časem (který je nenahraditelný) naříkáním nad tím, že nemám široká ramena, paže obalené svaly, zadek jako fotbalista nebo pekáč buchet na břiše? Tuším, že znám odpověď… Své tělo mám rád i s jeho tukem a zcela průměrným objemem svalové hmoty. Vždyť je to mé tělo. Fungující tělo, které je dokonalé ve své nedokonalosti. Tělo, o nějž musím láskyplně pečovat – přece jenom je schránou duše.
Sex
Často slýchávám podivné zvěsti o své sexuální výkonnosti. „Střídá je jak ponožky, pravidelně se účastní orgií, každou noc spí vedle někoho jiného“ a tak podobně. Pravdou je, že pravda nemůže být tomuto popisu vzdálenější. Ti, co mě znají dobře, se nad podobnými klepy jen pousmějí. A když už na nějaký z nich narazím osobně, zasměju se i já a nikdy neopomenu se šibalským úsměvem ve tváři dodat: „Kéž by…“ Divoké období mého života skončilo před zhruba sedmi lety a od té doby se mi nějak nedaří narazit na někoho, s kým by mi v otázkách společně prožívaných intimních chvil bylo dobře.
Hledám? Nikoliv. Vystačím si sám. Což ovšem neznamená, že nejsem otevřený novým příležitostem k seznámení. Mimo to – jakými prostředky k poznávání nových lidí dnešní člověk disponuje? Ve většině případů vítězí elektronické platformy a aplikace určené k brouzdání mezi tu více tu méně líbivými obrázky. Uf, doufám, že nejsem jediný, komu Grindr nefunguje, jinak byl to byl docela trapas. Nevím jak vám, ale mně Grindr slouží především jako dostupná forma zábavy v nenadálých chvílích nudy. Jednoduše jen zkouknu fotografie, zjistím, že přibyly jedna dvě nové tváře, ve slabších chvilkách identicky odpovím na zcela originální vzkaz „čauves“, případně – naladěn stavem „je mi to u prdele“ – pošlu pár fotografií ze série „červená knihovna“, čehož lituji celý další den. Jediné pozitivum, ke kterému jsem po několikaletém užívání Grindru došel, je pochopení zrodu vztahu člověka s člověkem. Už je mi jasné, že láska na celý život nevzniká na prvním rande s někým, koho znám pouze z fotky a pár písmen, kterými se sám sebe pokouší (většinou velmi nepřesně) popsat.
Když už je řeč o sexu, rád bych se s vámi podělil o jeden ze svých posledních zážitků, nad kterým teď celkem dost přemýšlím. Výsledky mnou adorované psychoterapie, kterou aktuálně podstupuji, začínám sledovat také v partnerské oblasti svého života – najednou jako by se role obracely a lovec se stává loveným. Aniž by pro to existoval racionální důvod, začali se mi ozývat bývalí amanti. S jedním z nich jsem se nedávno sešel za stejným účelem, za nímž jsme se před více než pěti lety potkávali. Těšil jsem se. Na něj, na večer z většiny času trávený v prostoru jeho intimní zóny. Hlavou se mi honily vzpomínky na setkání z minulosti a vzrušovala mě představa, že si ty pěkné chvíle budeme moci zopakovat. Potkali jsme se v restauraci, popovídali si, společně porovnávali minulost a současnost a po nějaké době se přemístili ke mně. Netrvalo dlouho a já ke svému překvapení zjistil, že mě milování s tímto člověkem uspokojuje jen mizivě v porovnání s tím, jak mě uspokojovalo ležet v jeho objetí s hlavou na jeho hrudi, vnímat každý jeho nádech a výdech, cítit konečky jeho prstů jemně se dotýkající holé kůže na mých zádech. Cit se v tomto okamžiku stal akcelerátorem mého tělesného vzrušení. Nikoliv sdílená nahota. Vnitřně tak nějak pociťuji, že pokud něco hledám, je to přesně tenhle typ emoce.
„Vidina“ štěstí
Vlastně ani sám nevím, jak jsem došel k přesvědčení, že osobního štěstí lze dosáhnout profesním úspěchem a penězi. Možná je prostě jen tenhle klamný opar v naší západní kultuře všudypřítomný a kvůli všem těm fotografiím spokojených, bohatých a materiálně zabezpečených lidí je skrze něj vidět jen těžko? Nevím. Je to možné. Zatímco na východ od nás leží země, pro které se pojem „hrubé domácí štěstí“ stal cennějším ukazatelem spokojenosti národa než HDP, u nás na západě štěstí hodnotíme množstvím označkované hmoty. Ještě donedávna jsem si byl jistý, že i já budu šťastný až ve chvíli, kdy budu mít všechny ty věci, po kterých jsem toužil.
A tak jsem kupoval. A utrácel. A kupoval. A zase utrácel. Cestoval a objevoval svět. Většinou sám. Další, ještě exotičtější cesta. Nová hranice, kterou jsem se rozhodl pokořit. Jenže… štěstí se stále nedostavovalo. Radost z pořízení nové věci mi vždycky vydržela maximálně několik dní. Bez ohledu na to, kolik peněz jsem utratil. Osamělé cestování mě postupem času přestalo bavit. Uvnitř jsem se cítil prázdný, neúplný. Proto jsem se snažil tuhle vnitřní díru zaplnit alespoň iluzí štěstí, kterou jsem velmi aktivně živil po dobu několika let na sociálních sítích. Vnitřní frustraci a nespokojenost jsem schovával za umělý úsměv a přízemní sbírání uslintaných lajků. A myslel si u toho, že jsem spokojený. Ve skutečnosti jsem tímto chováním sytil jen své ego. Představu sebe sama. Toho, kým jsem chtěl být a schovával se za něj. Ublížené, ve skrytu duše se choulící malé já, které mělo strach vylézt ven a ukázat se světu.
V životě člověka jsou naštěstí chvíle, kdy se ocitne na pomyslném rozcestí. Kdy se může ohlédnout zpět na cestu, po které až doposud kráčel, a uvědomit si, že tudy dál jít nechce. Že narazil na další, doposud nepoznané směry, kterými zatouží se vydat. K tomuto rozcestí jsem došel po nedávném rande se syndromem vyhoření. „Spadl jste do jámy lvové, Jakube,“ řekl by mi určitě motivační kouč Pepa Hrzán, který mě s předstihem na rizika spojená s tímto syndromem upozorňoval. A měl by pravdu. Ocitnout se na prahu třiatřicítky v situaci, kdy ztrácíte veškerou motivaci i radost ze života, není žádný med. Jediným východiskem je vydat se jiným směrem. Proto jsem začal znovu pátrat po skutečné příčině osobního štěstí.
Veškeré texty, které jsem si k tématu načetl, se shodovaly v jednom – štěstí je v nás samých. Zprvu mi vůbec nebylo jasné, jak mám tuhle větu chápat. Jak ve mně? Kde ve mně? Jak ho mám jako vidět? Trvalo mi několik měsíců, než mi došlo, že sloveso „vidět“ je pro definici štěstí tím nejnevhodnějším. Štěstí nemůžeme vidět. Štěstí můžeme jen cítit. Oukej, cítím radost, pohodu, cítím smutek nebo naštvání. Všechny tyhle emoce řídí mozek, respektive jedna jeho část zvaná hypothalamus. Ta do krevního oběhu distribuuje látky, díky nimž pociťujeme příslušnou emoci. A pokud je štěstí také emocí, musí se přece zákonitě nacházet v hlavě!
A tak se stalo, že za dlouhodobou spokojeností dnes nevidím materiální úspěch ani hromadu peněz. Protože všeho moc škodí, což věděli už osvícení stoikové, kteří pomáhali formovat moudrost řecké filozofie, jež stojí u základů naší současné civilizace a z níž čerpáme dodnes. Vlastní štěstí dnes nalézám ve smyslu své práce, kterou nechci dělat a nedělám jen pro peníze. Věnuji se jí proto, že mě baví a vidím v ní smysl každodenního snažení. Štěstí je pro mě nechtít být dokonalý, ale být spokojený s tím, kým jsem. Nevidět to, co nemám, ale být vděčný za to, co mám. Považovat sklenici za poloplnou. Pohlédnout ráno z okna a radovat se z toho, že žiji v bezpečné, krásné zemi zažívající nebývalou prosperitu. A uvědomit si u toho všeho, že dnešek bude přesně takový, jak se ho rozhodnu nazírat… Ano, štěstí se skutečně nachází uvnitř našich hlav. Nastavit si to tam musíme každý sám.
Někdy neuškodí zastavit se v čase a vnímat život okoloSmíření
Není to tak dávno, kdy bylo smyslem mého života život prožít. Ideálně naplno, každý den. Což je samozřejmě krásné motivační heslo hodící se do instagramového světa, nicméně realita je v tomto případě skutečně někde jinde. Pokud byste se mě na smysl života zeptali dnes, odpověděl bych vám, že pro mě je to poznání sebe sama. Vidět, uvědomit si a pochopit všechny souvislosti, jejichž působením jsem tím, kým jsem. Vím to dnes? Ani náhodou. Budu to vědět v budoucnosti? Pevně v to doufám! Snažím se na této cestě stále usilovněji držet hesla, které mi předala minulý rok v létě moudrá paní Rachel. Během putování Aljaškou jsem se jednoho deštivého dne ocitl v neznámém baru kdesi v přístavu hlavního města Juneau. V prázdném baru seděla Rachel a líně usrkovala z plechovky Budweisseru. Hlavou se jí honily vzpomínky na manžela, který jí před rokem zemřel. Ve tváři se jí zračila tíha života v osamění. Přisedl jsem si k ní, dali jsme se do řeči a vyměňovali si životní zkušenosti. Vtom se mi tahle velmi sympatická dáma upřeně zadívá do očí, z jejího pohledu je patrné pochopení důležité životní pravdy, a s důrazem v hlase mi praví: „Jsem na tomhle světě už dlouho. A naučila jsem se, že vždycky je lepší dávat než přijímat.“
Trvalo mi celý rok, než jsem si uvědomil, co přesně těmito slovy Rachel myslela. Zprvu jsem moudro nahlížel pouze z materiální perspektivy. Za slovesem dávat jsem viděl jenom hmotné věci. Dárky, dejme tomu. Ó, jak šeredně jsem se pletl! Muselo uběhnout dvanáct dlouhých měsíců, aby mi došlo, že dáváním Rachel myslela především otevřenost a laskavost. Nebát se být otevřený k ostatním lidem, sdílet s nimi své pocity a snažit se jim (pokud to situace umožňuje) předávat pozitivní dojmy laskavostí. Slovy, úsměvem, společně prožívanou radostí. Tohle je pravá podstata dávání. Nikoliv hmotná, jak se všichni odmala učíme… Ačkoliv se naše cesty protnuly pouze na nepatrnou chvíli, jsem za setkání s Rachel nesmírně vděčný. Vštípila mi do hlavy pevně ukotvenou víru v přesvědčení, že to, co světu dávám, dostávám také nazpět. A chci-li být šťastný, musím začít u sebe a svého chování.
Býval jsem člověkem, kterému byste se na ulici vyhnuli. Obrněný vlastní vytvořenou fasádou nedostupnosti, s kamenným výrazem ve tváři, který touto slupkou zakrýval strach a obavy vládnoucí vnitřku. Přestože si myslím, že jsem se za posledních několik let hodně změnil, část mého já je stále nejistá a plná pochybností o sobě samém. Situace se výrazně změnila od doby, kdy jsem na sobě v tomto ohledu začal více pracovat. Kdy jsem pocítil touhu změnit sebe sama, zbavit se nánosů minulosti a posunout se zase o kus dál na cestě za sebepoznáním. Název tohoto odstavce tedy není myšlen tak, že jsem vyrovnaný jedinec, který je sám se sebou naprosto srovnaný. Protože by to nebyla pravda. Myslím, že pro lidské bytosti, které se v době dospívání intenzivněji setkávaly s odmítnutím, představuje smíření životní poslání. Občas neuškodí uvědomit si, že jediný možný a správný směr této cesty leží ve schopnosti přijmout věci tak, jak jsou. Zhluboka se nadechnout, myšlenkami se zastavit v čase, sundat z očí růžové brýle, rozhlédnout se kolem sebe a vnímat život všude okolo. Když si dokážete uvědomit přítomný okamžik, v němž nefigurují vzpomínky na minulost ani obavy o budoucnost, náramně to přispěje k tomuto přijetí reality a všeho, co s ní souvisí.
A ještě jedna věc… Tati, pokud tyhle řádky čteš, chtěl bych ti jimi říct, že tě mám rád. Protože to nedokážu říct osobně. Zatím. Čím jsem starší, tím snazší je pro mě pochopit minulost. Vidět naši vzájemnou podobu a skrze vlastní chyby docházet ke smíření. Nechci, aby to působilo příliš pateticky, a proto to nebudu protahovat. Na chvilku se jen vrátím k úvodu tohohle textu, v němž píšu, že věty jsou nosným pilířem celého článku. Napsat a publikovat těchto několik málo vět je pro mě osobně velmi důležité a skoro by se chtělo říct, že o nich je nejen sdělení samotné, ale celý tento magazín. Od začátku až do konce. Od prvního vydaného čísla až po vydání, které právě držíte v rukou.
Možná…?
Text, který právě dočítáte, nedlužím jen sám sobě. Dlužím jej také vám, čtenářům, kteří náš magazín již delší dobu čtete. Těm z vás, kterým LUI snad vtisknul představu jediného správného životního stylu slibujícího vnitřní klid, pohodu a vyrovnanost. Neboť sám dobře vím, že obsah magazínu mohl místy tuto iluzi vytvářet. V LUI nechceme nikomu nic diktovat. Pouze bychom rádi inspirovali. Smyslem těchto deseti stránek je přání nalézt pravdu. Respektive zbořit jejím popisem iluzi, kterou jsem na tomto místě dlouhé roky vytvářel, a s upřímností se více přiblížit sám k sobě. Vnitřně tuším, že tudy vede cesta k cíli.
S veškerou úctou a respektem přijímám názory lidí, podle nichž bych tento článek neměl psát. Kteří mi říkali, že bych si jako člověk reprezentující médium měl udržovat jakousi pofidérní fasádu. Děkuji, nechci. Naštěstí jsem si dnes už jistý tím, že mi tato role nevyhovuje a nechci v ní dál žít. To, co chci, je být sám sebou, byť se to někomu nemusí líbit. A upřímně – je mi to úplně u prdele. V tomto přístupu se shoduji s Kurtem Cobainem: Raději budu nenáviděný pro to, kým jsem, než milován pro to, kým nejsem.
Mám ještě jeden důvod, který mě přiměl napsat tento příběh. Je jím – možná naivní – ambice inspirovat další lidi ke změně. Myslím, že všichni dobře víme, jak se věci mají. Jen o nich nemluvíme. Možná proto, že jsme se to naučili. Možná proto, že se s touto formou projevu v našem okolí nesetkáváme. Jistě, slavná Shakespearova věta „Celý svět je divadlo“ nepokrytě popisuje jednu z vlastností přirozeného projevu lidí, kterou nelze z úvah o lidském bytí vynechat. Lze ji ovšem kriticky zhodnotit a třeba vyjádřit vzdor. Například textem. Pokud vás tedy v životě něco tíží, udělejte si jeden volný večer, vypněte mobil, uvařte si horký čaj a všechno sepište. Dokument nám pošlete na redakce@lui.cza my jej budeme publikovat na serveru LUI.cz. A kdo ví – možná tím někoho inspirujete. Někoho, kdo ve vašem příběhu může nalézt to, co možná právě teď potřebuje. I díky vám pak možná změní svůj život. Možná. Nicméně i za to „možná“ to stojí.
Peace!
J.
