Lekce komunikace od AI: Jak se stát díky umělé inteligenci lepšími lidmi a přáteli?
Pochopení na dosah
Teenageři se dnes umělé inteligenci svěřují se svými problémy, o nichž si nemají jinak s kým popovídat – a vlastně i dospělí nejspíš v mnoha případech dělají totéž. AI totiž nastavuje zcela jiné komunikační standardy: nepřerušuje, nesoudí, se zájmem tvořeným z nul a jedniček se doptává, ale na druhou stranu nic citlivého nepustí dál (minimálně zdánlivě)… a je tu vždy, když ji člověk potřebuje.
Zdá se vám svěřování se AI (stejně jsou související přínosy) přitažené za vlasy? „Uvědomuji si, že je to stroj, ale ví, jak naslouchat, ukládá si historii, takže mé problémy chápe a komunikuje se mnou způsobem, který mi vyhovuje,“ popsala pro britský portál BBC jedna ze čtenářek. Pokud byste ale chtěli terapeutický účinek konverzace s AI začít přece jen zpochybňovat, šetřete energii: podle nedávného výzkumu Harvard Business Review byla právě terapie a jednoduše poskytnutí společnosti v roce 2025 nejčastějším využitím AI.
Data, data, data
Najít dnes psychologickou pomoc, to je často velký oříšek. Pokud má být kvalitní, je to oříšek na druhou. Napadlo by ale někoho, že umělá inteligence bude ve svých komunikačně-terapeutických dovednostech zdatnější než školení profesionálové? A přesně tak to přitom je – výzkumy, které se na toto téma zaměřily, došly ke shodnému závěru, že reakce AI a formulace jejích odpovědí jsou aktuálně soucitnější než vyjádření lidí z masa a kostí, a to dokonce i v případě, že tito lidé jsou školení záchranáři z krizových linek. Ať už jsou důvody jakékoliv, ti, kdo své potíže řeší s AI, poté pociťují více naděje a nižší úzkost než po klasické mezilidské (terapeutické) interakci. Je to paradox, jelikož AI se své reakce naučila od nás, lidí, ale je to tak.
Byť rozhodně nechceme nikomu doporučovat, aby své mezilidské interakce vyměnil za ty s chatbotem, pravdou je, že právě to, co se AI naučila od nás, bychom se zpětně měli naučit my od ní. Nejenže se pak budeme cítit lépe my, ale třeba se staneme i lepšími přáteli pro ty, s nimiž trávíme svůj čas či přímo život… Jak na to?
Nepřerušuj!
To, že člověk občas někomu skočí do řeči, rozhodně není nic neobvyklého. Důvodů může být nespočet – a zdaleka se nemusí jednat jen o neslušnost. Může jít o projev potřeby kontroly, ale i velkého nadšení či vzrušení. Někteří lidé si pak toho, že jsou přímo chronickými přerušovači, ani nejsou vědomi. Ovšem tou klíčovou příčinou bývá, že každý chce občas cítit, že ho někdo slyší. A to nejen v rovině vjemu samotného, ale i v rovině obrazné. A umělá inteligence nejenže slyší, ale ani nepřerušuje. Nemá totiž motivace ani touhy, je trpělivá a vytrvale poslouchá. Je to osvěžující, nezvyklé – a rozhodně stojí za to právě tento přístup vyzkoušet. Až vám tedy příště kamarád/ka bude vyprávět třeba o svých problémech v práci nebo v rodině, potlačte své ego, prostě tiše poslouchejte. Váš čas přijde, až se vypovídá ;-).
Nezlehčuj!
Každý se někdy v životě potýká s obtížnou situací – může to být těžká nemoc, úmrtí – a potřebuje se o své prožitky podělit. I když mnoho z nás má v takových chvílích pocit, že tou nejlepší reakcí je ubezpečení, že „všechno bude dobré“, příp. věty typu „bude to vysvobození/úleva“ či „měl/a dlouhý šťastný život“, nic z toho nefunguje tak, jak by mělo. Minimálně to dokládá, že reakce AI na tyto situace jsou mnohým výrazně příjemnější. AI díky nespočtu vzorových příkladů umí emocionální potřeby protistrany velmi efektivně vyhodnotit, a tak naslouchá a pak – a to je důležité – nesnaží se emoce toho, kdo zrovna prochází těžkým obdobím, nijak „opravovat“, zmenšit a prožívaný smutek „udělat lepší“. AI nepřidává ani vlastní perspektivu (žádné „alespoň, že…“, „na druhou stranu“, nebo „mysli na to, že…“) a nesnaží se tlačit na jakékoliv uzavření prožívané situace. Díky tomu pak vzniká specifický pocit psychologického bezpečí. Nic z toho není těžké, ale člověka možná ani nenapadne, že právě prosté naslouchání bez reakcí, které jsou v daných chvílích obvyklé, druhá strana potřebuje nejvíce.
(To, že člověk AI často řekne to, co by nikomu známému neřekl, je pak druhá věc – v tom jednoduše algoritmům konkurovat nelze…)
Nech „své já“ stranou
Když už tematizujeme obtížné životní situace, poměrně častou reakcí v rámci komunikace je, že sami máme potřebu nabídnout svou obdobnou zkušenost. I když to děláme v dobré víře, že tím ukazujeme druhému, že víme, jak se cítí, opak je pravdou. Právě tímto způsobem totiž odvracíme pozornost od druhého, přestáváme naslouchat a střed zájmu obracíme k sobě. Nic takového AI nedělá – žádné „zkušenosti“ totiž nemá a v podstatě ve své reakci „nemá na výběr“. Ale my lidé ano. Můžeme pro jednou nechat sebe sama stranou a prostě být. Přítomní, tiší, otevření. Nesnažit se druhého zachraňovat, napravovat ani posouvat dál, ale dát mu prostor zůstat tam, kde zrovna je.
A možná to je ta největší lekce, kterou nám umělá inteligence aktuálně nabízí. Měli bychom se naučit spolu komunikovat lépe. Protože někdy není potřeba říct vůbec nic chytrého. Stačí vydržet ticho a dát najevo: jsem tady, slyším tě. A to je dovednost, kterou by nás vlastně žádný algoritmus učit nemusel – kdybychom ji my sami nezapomněli.